Rosela penant (Platycercus elegans)

Jméno této rosely je odvozeno od pana Pennanta, který tento exemplář zastřelil a následně poslal anglickému zoologu Lathamovi. Ten ho popsal a pojmenoval po dárci. Ornitolog a spisovatel Joseph Forshaw uznává u rosely penanta tři zeměpisné formy – elegans, melanoptera a nigrescens.
Tento ptačí druh žije ve východní a jihovýchodní Austrálii od Athertonské plošiny po jihovýchodní Jižní Austrálii a Klokaní ostrov. Byla vysazena také na ostrově Norfolk v jižním Pacifiku. Australané ji znají pod názvem Crimson Rosella. Je ptákem vlhkých a polovlhkých pobřežních lesů a krajin od mořského pobřeží po nejvyšší hory. Byla zjištěna i ve výšce 1625 metrů na Mount Bellenden Ker v Queenslandu a Forshaw ji viděl dokonce na Mount Kosciusko ve výšce 1875 metrů. Vyskytuje se ve velmi rozličných oblastech. Jsou to tropické a teplé pralesy, hustě zalesněné horské rokliny s porostem kapradí, na stromech vroubících vodní toky a v menším množství v otevřených lesích a zúrodněných polích. Často zalétá do parků, zahrad a ovocných sadů. Ve všech oblastech je Rosela penant hojná a často se jich dost objevuje i v okrajových předměstích velkých měst Sydney, Melbourne a hlavního města Canberry. Bílí přistěhovalci neustále mýtí lesy a způsobují lokální ústup těchto ptáků. Jejich původní teritorium obsazují Rosely pestré, kterým tyto mýtiny vyhovují. V Queenslandu a Novém Jižním Walesu není chráněna zákonem, protože páchá škody v ovocných sadech. Úředníci však zapomínají na skutečnost, že ptáci ještě před sklizní sbírají na stromech housenky, larvy a škodlivý hmyz a tím jsou také užiteční. Mladí ptáci se shlukují v hejna, staří zůstávají v párech nebo malých skupinách o 4 až 5 jedincích. Na rozdíl od papoušků z horských a suchých krajin hledá potravu po celý den. Obvykle je spatříme na zemi nebo ve vrcholcích stromů, jak hledají semena. Nejsou plaší, můžeme se k nim přiblížit docela blízko. Jen v nejteplejších letních dnech sedí mezi listy eukalyptů, jemně štěbetají nebo uštipují větvičky a listy, Létají obvykle těsně nad zemí a klouzavým letem se zvedají do korun stromů. Při dosednutí rozevírají ocasní péra. Jejich volání je tříslabičné, hrdelní a pískavé se zvyšující stupnicí. Pokud je vyplašíme, vydávají sérii pronikavých kovových skřeků. Při hledání potravy obvykle jemně štěbetají. Žadonivé volání mladých je opakované čů–čů–čů.

Již při své první návštěvě Austrálie roku 2003 jsem v doprovodu místních ornitologů navštívil dobytčí farmu, kde její majitel postavil pro divoce žijící penanty krmítko, napáječku a koupadlo. V pravidelných intervalech ptáci přilétají a sedají jemu a členům rodiny na hlavu, ramena a ruce. Nechal jsem se vyfotografovat, jak mě penanti, většinou zeleně zbarvení, doslova obsypali. Jen několik z nich bylo krvavě červených. Červení ptáci neměli na plášťové kresbě žádná zelená peříčka. Jednalo se totiž o plně vybarvené rodiče těch zelených potomků v prvním roce života. Zelená mláďata mají P. e. elegans (východní) a P. e. melanoptera (jižní). Naopak P. e. nigrescens (severní) mají mláďata již v hnízdě červená.
Rosela penant se živí semeny trav, keřů a stromů, zvláště eukalyptů, dále plody, bobulemi, nektarem, hmyzem a jeho larvami. Hnízdní sezóna trvá od září do ledna nebo února. Hnízda najdeme většinou v dutých větvích nebo kmenech eukalyptů v různých výškách. Používají je i několik let, nesmí však být při hnízdění rušeni. Skutečný rozmach chovu těchto papoušků nastal v České republice přibližně před čtyřiceti lety. Dovoz chovných jedinců se uskutečnil z tehdejší Německé demokratické republiky.

Papoušci rodu Platycercus jsou mezi chovateli velice ceněni. Ploskoocasí mají radost z pohybu. Právě proto potřebují dostatečně dlouhý letový prostor. Jsou to totiž vysloveně voliéroví ptáci, kteří se neuplatní v malé kleci. Ve venkovní voliéře to jsou opravdoví krasavci. Za svou oblíbenost vděčí barevně nádhernému opeření, skromnosti ve výživě a relativně snadné chovatelnosti. Dobře se přizpůsobili našemu podnebí a proto nejsou na zimní teploty tak choulostiví jako většina papoušků jiných rodů. Jejich hlas nepůsobí tak rušivě jako u jihoamerických klínoocasých papoušků. Ploskoocasí papoušci také nejsou tak silní ničitelé dřeva. Ještě pře sto lety patřili tito nádherní australané k nevšedním svěřencům zámožných milovníků ptactva. Trvalo to dlouho, než se objevili u chovatelů v takovém počtu jako nyní.
Ploskoocasí papoušci jsou částečně odolní proti mrazu. Nalezneme dostatek příkladů pro úspěšný chov při celoročním pobytu ve venkovní voliéře. Je však lepší, když tyto voliéry mají krytý prostor bez průvanu, který mohou podle libosti navštěvovat. V zimním období je do tohoto krytého prostoru na noc uzavřeme. Bývá dobrým zvykem, že pět metrů dlouhá voliéra plynule navazuje na zděnou stavbu, která má uvnitř malou voliéru, krmnou chodbu a sklad krmiv. Z rodinného domu může být do zděné stavby zavedeno ústřední topení. K zateplení lze použít také infrazářič. Za třeskutých mrazů se zde budou cítit dobře a nenastane omrznutí prstů. Šířka voliéry by měla být alespoň 1,5 m a výška 2 m. Větší výška znesnadňuje odchyt ptáků s pomocí lapače motýlů. Varuji chovatele před použitím lapače s neprůhlednou látkou. Papoušci se okamžitě dostanou do stresu a může dojít až k zástavě srdce a úhynu. Dodržujeme zásadu, aby ve voliérách vedle sebe nesousedili nejen penanti, ale ani žádní papoušci rodu Platycercus.

Na jaře 2007 jsem navštívil chovatele australských papoušků v okrajové části Prahy. Postěžoval si, že po rozpáření sourozeneckého páru penantů a přemístění samice do sousední voliéry s cizím samcem se zelenou plášťovou kresbou (viz foto 1), tato se odmítá s ním spářit. Naopak, jakmile její bratr přiletí na stejné bidlo, ona se s ním dotýká zobákem skrz pletivo, nechává se od něho krmit a navíc si často sedá na bidlo ve tvaru kolébky. Pokud se mezi samcem a samicí penantů vytvoří pevné pouto, vidí na sebe a dorozumívají se hlasem, chovateli se přepáření nezdaří. Věřím, že jeho další rozhodnutí již bude správné.
Do chovu zařazuje ptáky zcela vybarvené, tj. bez zelených peříček na plášťové kresbě (viz foto 2). Zdraví, dobře živení a nedegenerovaní penanti se vybarvují postupně a celý tento proces trvá 14 až 16 měsíců. Znamená to tedy, že jarní odchov 2007 bude zcela vybarven na podzim 2008 a do chovu je zařadíme začátkem roku 2009. V našich chovech se můžeme setkat s velkými a mohutnými ptáky s délkou 360 mm z jihu a východu australského kontinentu. Podle Glogerovy teorie platí zásada, že čím je oblast výskytu ptactva teplejší, tím jsou ptáci menší. Právě proto zde máme také severní formu nigrescens, která je zřetelně menší a měří jen 325 až 330 mm. Velice často se setkáváme s tím, že chovatelé dávají do páru malého severního s velkým jižním. Dochází k tomu, že je opravdu obtížné nalézt čistokrevné ptáky. Na fotografii vidíte dva výletky od stejných rodičů, ale každý je jinak vybarven.
V Evropě se prosazuje názor, který vyslovili dva němečtí chovatelé Sommer a Preussiger. V časopise AZ–Nachrichten č. 3/1964 informuje chovatel Sommer čtenáře o tom, že penantům odebral dvě vejce a podsadil je dvěma párům rosel pestrých. Zatímco první pár se vzorně staral o všechna mláďata, u druhého páru měla mláďata volátka jen zpola naplněná. Chovatel proto odebral ve stáří 14 dnů mládě penanta z hnízda a začal ho v pravidelných intervalech krmit sám. Mládě dobře přijímalo potravu a bylo celé červené, avšak slabé. U prvního výborně krmícího páru se vládě zbarvilo zeleně a mělo mohutnou postavu. Chovatel Sommer se tak snažil dokázat, že dobře živená mláďata jsou vždy zelená a velká, zatímco nedostatečně krmená jsou slabá a červená. Chovatel Preussiger okroužkoval mláďata z jednoho hnízda a označil si ta, která na několik hodin odebere rodičům. Po částečném vyhladovění je zase vrátil zpět do hnízda. Zatímco pravidelně krmená mláďata opustila budku zelená, podvyživená a slabá mláďata byla červená. Došlo k přesvědčení, že na zbarvení mláďat má rozhodující vliv pravidelná a hodnotná výživa v prvních dvou týdnech života. Ornitologové a chovatelé v Austrálii se domnívají, že u jednoho rodičovského páru penantů v Evropě jsou rozdílně zbarvená mláďata důsledkem smíšení malého severního poddruhu s velkým jižním.

Při koupi ptáků si všimneme, že samice má na spodní části křídla výrazný příčný světlý pásek, který samci chybí. Samice má také menší hlavu a zobák. Nově zakoupené ptáky umístíme do karanténní klece a provedeme odčervení přípravkem zakoupeným ve veterinární lékárně. V některých případech je nutné léčebnou kůru opakovat po uplynutí čtrnácti dnů. V počáteční fázi ptáky krmíme stejnými zrninami, jaké dostávali u původního majitele. Většinou to jsou proso, lesknice a slunečnice. Oves dáváme před hnízděním a po jeho skončení, v době hnízdění ho vynecháme. Semenec před začátkem sezóny podáváme v malém množství pro povzbuzení pohlavní aktivity. Dostatek ptačince–žabince, kokošky – pastuší tobolky, smetánky lékařské, kousků mrkve, petržele, jablka a naklíčeného krmiva je před hnízděním nutný. Pro usnadnění trávení dostanou písek, šrot z garnátů, dřevěné uhlí a vápennou omítku. Pro zdraví našich ptáků přidáme ještě jodovou kostku, sépiovou kost a vaječné skořápky ze slepičích vajec natvrdo uvařených. Ke krmení používáme jen takové zrniny, u kterých jsme si ověřili klíčivost
Nesmíme dopustit, aby se u našich ptáků projevila avitaminóza. Ta má za následek při nedostatku vitamínu A onemocnění očí, neplodnost a vývojové poruchy mláďat. Špatné pelichání, malá chuť k příjmu potravy, malá pohyblivost a křečovité stavy ukazující na nedostatek vitamínu B. Nedostatek vitamínu D má a za následek poruchy při tvorbě kostí u mláďat (rachitis). Velice nápadné následky jsou deformace nohou a křídel. Preparát vitamínu D v sobě obsahuje současně směs minerálních látek a to především fosfor a kalcium. Spotřeba těchto látek je u penantů obzvláště velká. Odchovné krmivo je nutné obohatit především minerálními látkami a vitamínem D. Nedostatek vitamínu E vede v první řadě ke snížení plodnosti. Všem těmto projevům nedostatku můžeme nejlépe předcházet pravidelným přikrmováním rybím tukem, sušenými kvasnicemi, pšeničnými klíčky, naklíčenými semeny a zeleným krmivem. Penanti s oblibou okusují dřevo. Z toho důvodu jim pravidelně každý den předložíme čerstvé vrbové pruty nebo větvičky ovocných stromů, které však nesmí být chemicky ošetřené. Ptáci oloupají kůru a naleznou v ní důležitou tříslovinu tanin a vitamíny.
Potřeba koupání je u nich vskutku velká a právě proto se nechávají ve voliéře při jarních deštích pořádně smočit. Naopak v zimě jim umožníme koupání jen v misce s malým množstvím vody na dně, aby neprochladli. Před zahájením chovné sezóny zavěsíme pro jeden pár dvě hnízdní budky na výběr. Jednu do zděné stavby a druhou do proletové voliéry tak, aby na ni nepršelo. Budka nesmí být malá a měla by mít v případě vykotlaného kmene vnitřní průměr 280 mm, výšku asi 1 m a vstupní otvor 90 mm. Samozřejmě může být vyrobená z prken se čtvercovou základnou 280 mm. Hnízdící samice se cítí dobře tehdy, když k ní neproniká denní světlo. Jako nejlepší pokrytí dna hnízdní budky považuji ztrouchnivělé dřevo z lesního pařezu, které následně svými zobáky rozkoušou na drobné úlomky, Od dolního okraje vstupního otvoru je uvnitř budky směrem ke dnu připevněn malý žebřík z pletiva vyrobeného ze silného drátu. Budka má na boku kontrolní otvor. S přibývajícím denním světlem a teplejšími dny začíná snaha penantů zahnízdit. Koncem března nastává období, kdy si samec jako první prohlédne budku a pokusí se do ní nalákat samici. Tokající samec svěsí křídla, ocasem rozevřeným do tvaru vějíře pohybuje rychle do stran sem a tam, hlavu a krk zaklání a načepýří peří na prsou. Následně samici krmí a potom ze sebe neustále vydává žvatlavé zvuky. V ranních a podvečerních hodinách se setkáváme s tím, že samec honí samici ve voliéře. Aby se zbytečně nevysilovala před snesením prvního vejce, samci zastřihneme na jednom křídle několik ručních letek.
Přibližně za dva týdny po prvním pojímání se v hnízdě objeví první vejce. Samice obvykle snáší 6 až 8 vajec. Jsou však výjimky, kdy jich snese 10 až 15. Takovou snůšku však sama neobsedne, i když jsou všechna vejce oplozená. V takovém případě je vhodné mít jako chůvy rosely pestré nebo papoušky zpěvavé. Vejce mají rozměry 26,5×23 mm. Samice pevně zasedá na třetí vejce. Doba sezení na vejcích činí asi 21–22 dnů. Samice sedí na snůšce sama a jen vzácně k ní do budky vleze samec. Samice opustí budku jednou denně, aby se napila, vyprázdnila a smočila peří vodou. Samec ji krmí mimo hnízdní budku. Jen zcela ojediněle se vyskytují samice, které odmítají sedět na vejcích nebo je dokonce požírají. Aby chovatelé zachránili snesená vejce, podsazují je pod již zmíněné chůvy. Neuvědomují si však, že tento zlozvyk je jednou z dědičných vlastností a právě proto dcery takové samice se budou chovat a jednat stejně.

Krátce před vylíhnutím prvního mláděte jim musíme dávat více zeleného a vaječného krmiva. Důležité jsou také naklíčený oves, pšenice a proso. Můžeme jim nabídnout mravenčí kukly. Jakmile si na ně ptáci zvyknou, budou je hltavě požírat. V den vylíhnutí prvního mláděte zpozorujeme zvýšenou nervozitu samce a také rychle spotřebované krmivo. Do vaječného krmiva můžeme přidat na špičku nože rybí moučku, kterou si můžeme sami vyrobit. Potřebujeme okouna, kterého krátce povaříme a potom ho necháme na čerstvém vzduchu usušit. Když je ryba správně usušená a tvrdá, rozemeleme ji ve staré mlýnku.
Organizovaní chovatelé navléknou mláďatům na běhák kroužek o vnitřním průměru 6,0 mm, na kterém je označení státu CZ, rok 07, členské číslo chovatele a pořadové číslo kroužku 000 až X. O každém mláděti si vedou přesnou evidenci a následně vyplní rodokmeny. Mláďata opouštějí hnízdo po uplynutí pěti týdnů a dalších pět týdnů jsou ještě dokrmována především otcem. Ráda se zdržují na podlaze voliéry a proto musíme sledovat jejich zdravotní stav. Mohla by být napadena dvěma druhy střevních parazitů. V případě ohrožení jejich zdraví ihned zasáhneme. V letních měsících jim předkládáme kukuřičné palice v mléčné zralosti a slunečnicová semena v koláčích. Na sklonku léta dostávají ještě navíc plody jeřabin a šípky s velkým obsahem vitamínu C. Oba plody si můžeme nasušit a vytvořit si tak zásobu na příštích 12 měsíců.
Moji penanti hnízdí jen jednou v roce. Letos jsem do voliéry zavěsil čtyři budky a ve stejnou chvíli vypustil pár penantů a pár papoušků zpěvavých. Oba páry úspěšně odchovaly mláďata. Mám ověřeno, že se dožívají více než 20 roků. Byli dovezeni na Nový Zéland a vypuštěni do volné přírody, kde jsem měl možnost je pozorovat. V mém chovu mi trvalo několik roků, než jsem důsledným výběrem vyřadil všechny ptáky, kteří měli v hnízdě zelená i červená mláďata. Nyní jsem dosáhl toho, že rodičovské páry plodí jen zelená mláďata, ze kterých se v dospělosti stávají velcí, mohutní a krásní ptáci, schopní vítězit na výstavách.
Rosela penant je ve vzorníku zařazena do výstavní třídy P II/12.
Na výstavách se nejčastěji setkáváme s následujícími chybami:
1. menší velikost,
2. trhliny na zobáku,
3. zalomení za krkem,
4. vyčnívající křídla v ramenou,
5. vyhublý pták,
6. tučné vystupující břicho,
7. chybějící drápek nebo část prstu,
8. nedostatek tělesné hmoty za nohama má za následek svěšený ocas,
9. zkřížená křídla.
Pokud se rozhodneme soutěžit s penanty na výstavách, musíme k tomu účelu připravovat výletky ihned po odstavení od rodičů. Ve voliéře rozmístíme na několika místech ve výšce očí bodovací klece, u kterých necháme otevřená dvířka. Na dno klece nasypeme krmivo a mezi mřížky zasuneme napáječku. Výletci budou nuceni vlétnout do klece a postupem času si na ni zvyknou. Ještě před nástupem zimy chovatel opatrně vstoupí do voliéry ve chvíli, kdy jsou ptáci uvnitř klece a přijímají potravu. Začne na ně mluvit a pozoruje, zda jsou klidní, popřípadě vyskočí na bidélko. Ti jedinci, kteří na lidská slova reagují zběsilým pohybem v kleci a následně z ní vyletí jako střela, se pro výstavní účely nehodí. Chovné páry sestavíme z klidných penantů, u nichž je předpoklad, že budou plodit kvalitní potomstvo. Velkou módou se stává chov mutačních ptáků. Je téměř samozřejmostí, že ve voliérách českých chovatelů nalezneme modré, stříbřité a oranžové. Nesmíme však dopustit, aby se z nich v průběhu několika let stala zakrslá forma ptáka. Jakmile zjistíme první příznaky zmenšení, urychleně sestavíme pár ve složení mutační×původní zbarvení výstavního typu. Jedině tímto způsobem jsme schopni zjednat nápravu. V Německu mají chovatelský svaz, ve kterém je každý člen zařazen podle toho, jakých výsledků dosáhl. Existuje pět stupňů chovatelské dovednosti: 1. Chovatel, 2. Nováček, 3. Začátečník, 4. Pokročilý, 5. Šampión. Ctižádostivý člověk má potřebu postupovat vpřed nejen v zaměstnání, ale také v chovu ptactva. Z tohoto důvodu se snaží dosáhnout na výstavě jen ty nejlepší výsledky a postoupit o jeden stupeň výše. V chovatelském časopise je u každého inzerátu uvedeno, do které skupiny, tj. CH–N–Z–P–S inzerent patří. Totéž platí také při přihlašování ptáků na výstavu. Tento systém se plně osvědčil především v chovu andulek, ale také u dalších papoušků původem z Austrálie. Návštěvníci soutěžních výstav se těší na větší počet rosel penantů v bodovacích klecích.