Holub hřivnáč

Hřivnáč.

Řád měkkozobí – Columbiformes zahrnuje okolo 311-ti druhů ptáků charakteristických postav a uspořádání zobáku, kteří jsou téměř všichni na první pohled rozeznatelní. Většinou jsou to ptáci z tropických krajů, v našich zeměpisných šířkách jich žije jen málo. Ačkoliv počet druhů je dosti vysoký, všechny druhy jsou si do určité míry podobné, proto další členění tohoto řádu je malé. Členíme jej jen na dvě čeledi a to na čeleď drontovití – Raphidae, ta je ovšem již vymřelá a na čeleď holubovití – Columbidae Leach, 1820. Tuto čeleď dělíme dále na dvě podčeledi. Počet rodů není sice nijak malý, ale čeština zná v podstatě jen čtyři rodová jména. Jsou to jména holub, holoubek, hrdlička a korunáč. Dřívější členění holubovitých se snažilo i o jiný systém, kde byla třeba zdůrazňována jejich převažující potrava, proto se dodnes hovoří o skupině holubů plodožravých. Několik druhů holubů provází člověka od nepaměti a jeden druh, holub skalní patří k ptákům, kteří byli domestikováni mezi prvními zvířaty. Stalo se tak před pěti nebo dokonce šesti tisíci léty. Dnes existuje na světě nepřeberné množství různých plemen holubů, která mají jednoho společného předka, holuba skalního. Zdivočelá forma domácího holuba, která je vědecky označována jako Columba livia f. domestica, česky je nazývána holubem domácím a tato forma je pak naším nejhojnějším druhem volně žijících holubů. Je však známa v hovorové řeči spíše jako holub věžák.

Dvojí lázeň.

Volně u nás žijí jen tři druhy holubů a dva druhy hrdliček. Každý z těchto druhů holubovitých má více než zajímavou historii, o každém by se dalo napsat široké pojednání. Dnes jsem se zaměřil na hřivnáče, protože právě tento pták zažívá v současnosti něco, o čem sice odborníci vědí již nějaký čas, ale stěží si to vysvětlují. Než se tímto jevem začnu zabývat, jen bych ještě podotknul, že holubi, jak jistě všichni vědí, jsou ptáci vysoce jedlí, zvláště holoubata. Proto byli v hledáčku člověka od pradávna. V poslední době však obliba této delikatesy významně upadla, což může mít rozsáhlý vliv.

Hřivnáči ve městě, Arbesovo náměstí, Praha 5.

Holub hřivnáč je naším největším holubem. V poslední době, kdykoliv čtu o jeho velikosti, dozvídám se, že je velký jako holub domácí. To však není pravda, je podstatně větší a odborná literatura dřívějška to charakterizuje docela přesně, když říká, že se nechá přirovnat jen k největším plemenům jako je říman. Z dřívější doby jej znám jen z venkova a jen z pohledu dalekohledem. Takoví jsou hřivnáči, třeba na Ledečsku, dodnes. Jsou plaší, ostražití a nenechají vás přiblížit na méně než sto metrů. Hnízdí na stromech, tyto venkovské populace pak s oblibou ve smrkových tyčkovinách. Jsou tažní, na zimu od nás odlétají, ponejvíce do jihozápadní Francie. Vrací se k nám brzy na jaře, někdy již koncem února. Venkovské populace táhnou v hejnech, která se začínají tvořit již někdy koncem srpna. Na jaře se hejna rozlétají krátce po návratu. Od konce srpna je v krajině nápadnějším zjevem, protože jich můžeme vidět velké množství, když sedí někde na drátech, v polích. Ve městech nebo v okolí lidských sídel nikdy k vidění nebyl. Veleslav Wahl v knížce Pražské ptactvo, která vyšla v roce 1945 například píše: Výskyt v Praze a okolí: V pražských parcích jsem ho nikdy při hnízdění nezastihl. Nejblíže k vnitřnímu městu hnízdí v Divoké a Dolní Šárce (zde nehojně), v roztockém lese a lesíkách severně od Troje. V širším okolí je pravidelným zjevem kolem Černošic, nad Báněmi, v Klánovicích, v Jevanech a na četných jiných zalesněných místech.

Hřivnáč na hnízdě.

Na všech Wahlem vyjmenovaných místech hnízdí dodnes, dá se říci, že i v mnohem větším množství. Hřivnáč přitom byl a je lovnou zvěří. Ačkoliv se i u nás hojně lovil a na svém zimovišti ve Francii nebo Španělsku dvojnásob, jeho počty stoupají jak u nás, tak i po celé Evropě. Třeba Atlas lovné zvěře z osmdesátých let říká, že ročně se uloví 60–90 tisíc kusů těchto holubů a stavy, jak se zdá, poněkud stoupají. V letech 1985–89 byly stavy hřivnáčů odhadovány v ČR na 120–240 tisíc hnízdících párů. V období 2001–2003 pak došlo ke zvýšení počtu jejich stavů na odhadovaných 150–300 tisíc hnízdících párů. To je asi o čtvrtinu více. Na celé záležitosti je nejzajímavější skutečnost, že ačkoliv tento pták není prakticky nijak chráněn, současný stav přírody mu vyhovuje natolik, že se může takhle vesele množit. Ovšem pozor! Jste-li myslivcem, můžete jich střelit tolik, že byste klidně mohli vystrojit nějakou velkou hostinu. Ale nesmíte je, tedy bez povolení, držet někde na dvoře ve voliéře. To byste mohli opravdu poškodit přírodu. A na takovýdle syčáky máme dnes celé zástupy úředníků, kteří na tohle bedlivě dohlíží. Ať vás ani nenapadne, ty, které nestačíte zkonzumovat, si někde v takové voliéře schovat na příště! Anebo se dokonce pokusit jejich chov legalizovat. To se vlastně přijdete sám udat a zaplatíte mastnou pokutu. O tyto vaše peníze se pak rozdělí rovným dílem úřad a vaše domovská obec, takže se nedivte, že se na takové bláhovce jenom třesou. Tak praví zákon, který prošel parlamentem a o kterém si všichni mysleli, kdovíjak ochrání naší přírodu. Blbost! Je to jenom o obživě úředníků, kteří se množí podle Parkinsonových zákonů rychleji než ti hřivnáči. O ochraně přírody ve skutečnosti nevíme skoro nic!

Holubice s mláďaty.

Kromě toho, že hřivnáčům současný stav přírody nadmíru vyhovuje, došlo ještě k jednomu, málo pochopitelnému jevu. Hřivnáč se nastěhoval do měst. A ne jenom někam na periferii, ale přímo do centra měst. Nejde však jenom o nějaké obyčejné stěhování. Jako třeba, že by si ti venkovští řekli: vy tady do nás střílíte, tak my to tady balíme a stěhujeme se do Prahy! To vůbec ne. Množí se i venkovské populace a ty městské jsou jaksi navíc. Jakoby šlo o dvojí typ hřivnáčů. Tyhle projevy stěhování do měst k nám dorazily dokonce jaksi opožděně. Nejprve se takové zprávy objevovaly z Anglie. Někdy začátkem devadesátých let se nám podařilo zorganizovat ptáčnický zájezd do Německa a byli jsme také ve známé zoo Frankfurt. Prohlížím si zrovna jeden výběh, když vtom asi čtyři metry ode mne přistál hřivnáč a procházel se, jako kdybych neexistoval. Hřivnáč, kterého jsem si do té doby mohl prohlížet jenom dalekohledem, se procházel tak blízko, že jsem jej nemohl vyfotit, protože jsem měl nasazený teleobjektiv. Prostě byl příliš blízko.

Hřivnáč žere višeň.

Tomuhle procesu se říká urbanizace. Věda si libuje v cizích výrazech. Tento proces urbanizace prý vyvrcholil v roce 1998 nálezem tří hnízd, postavených místo, jako obvykle na stromech, přímo na budovách. Celá záležitost bude asi mnohem složitější než si zatím dokážeme představit. Ptáci se totiž na různých místech chovají zásadně odlišně. A nejen hřivnáči. Třeba drozdi. V roce 1980 u nás ještě nebyly přemnožené straky, takže tady hnízdil pravidelně drozd, kterého tady dnes již nenajdete. Stačilo vzít do ruky hadici a kropit trávu a hnedka poskakoval dva metry za vámi. Ulovené žížaly nosil přes pláň někam do nově založeného lesa, který byl vysoký tak do tří metrů. Hnízdo jsem našel okamžitě. A že si to vyfotím. No, to jste neviděli, jak vyváděl. A to jsme se vlastně znali! Totéž bylo pozorováno u městských holubů – věžáků. Ti létají polařit na opravdu velké vzdálenosti. Zatímco ve městě se vám pletou pod nohama, venku před vámi odlétají na velkou vzdálenost. Stejně se dnes chová i hřivnáč. Je to vynikající letec a přitom vytrvalec. Může se krmit někde kilometry daleko a v krátkém čase být zase zpátky u hnízda. Je pravda, že tato jejich opovážlivost roste a dokonce to vypadá, že ani nezná mezí. Oblíbeným stanovištěm dnešních městských hřivnáčů jsou pouliční svítilny. Když jsem je někdy koncem osmdesátých let poprvé viděl v břevnovské klášterní zahradě, pozoroval jsem jenom jejich přelety a nebylo možné je pozorovat ze stejné vzdálenosti jako hrdličky zahradní. Teď bude okolo vás chodit hřivnáč ve vzdálenosti dvou metrů a ani si vás nevšimne. Právě včera dopoledne jsem pozoroval pár hřivnáčů jak pochoduje přes silnici přímo před přijíždějícím autobusem. Myslíte si, že vzlétli? Ani náhodou! Ten autobus udělal uctivý oblouk, v protisměru nic nejelo. Je s podivem, že autem sraženého hřivnáče jsem zatím našel jenom jednou. Při jejich bezstarostném chování je to až na hranici zázraku. Možná však, že čtou situaci okolo sebe s daleko větším přehledem než my lidé. Dospělý hřivnáč není škodnou příliš ohrožen. Samice krahujce jej sice dokáže zdolat, musí jej ovšem překvapit v nějaké mimořádné situaci. Pokud si je jistá, že o ní dobře ví, ani nezaútočí. Samec krahujce pak je příliš malý na to, aby hřivnáče dokázal udržet. Straka ani sojka si na dospělého ptáka vůbec netroufne. Jedině jestřáb dokáže hřivnáče ulovit, když jej dostihne. Jinak jsou na tom hnízda a mláďata. Pokud samice sedí na vejcích, zahřívá je velmi vytrvale a navíc ji samec střídá. Malá mláďata jsou rovněž zahřívána prakticky stále a rodiče je dokáží ochránit. Potom však rodiče stále častěji opouští blízkost hnízda a odlétají za potravou. Samec rovněž polevuje v péči. A to je právě čas, kdy bývají pražská hnízda ohrožena, především strakou. Případně i sojkami. Sojka dokáže ulovit mladého drozda, který již opustil hnízdo, ale není ještě dostatečně zručným letcem, aby jí uniknul. Což jsem pozoroval na vlastní oči. Středně velká holoubata se také ještě nedokáží ubránit. Můžeme také připočítat ztráty na hnízdech vinou počasí. Dostal jsem právě SMS, že holoubata, která jsem fotografoval a vy je můžete vidět na snímku s holubicí, nepřežila podvečerní bouřku. Poryv větru je srazil dolů.

Krmení holoubat.

Vůbec není vyloučeno, že rozmnožení holuba hřivnáče je jev s dlouhodobým trváním. Zachytili jsme sice jeho rozmnožení, ale důvod jeho neobvyklého rozmnožení nám jaksi uniká. Tento holub v minulosti hnízdil na všech příhodných místech, přičemž mu nezáleželo na nadmořské výšce. Hnízdil od nížinných lužních lesů až po horské kraje a to až po horní hranici lesa. Co asi potřebuje k životu? Možnost pastvy, nějakou tu vodu, napajedlo a nějaký ten strom k postavení hnízda. Jestliže se v minulosti zjistilo, že skutečně hlubokému lesu bez nějakých mýtin se vyhýbá a naopak měl v nejvyšší oblibě zemědělskou krajinu s tak zvanými remízky nebo okraje lesních porostů, tak mu asi současný typ krajiny lépe vyhovuje. Současná krajina není více využívána než krajina minulosti. Naopak. Intenzivně zemědělsky využívaná pole zpracovávaná stále těžší technikou poskytují dostatek potravy. Tak zvané samochodné mlátičky neboli kombajny vrací všechna plevelná semena zpátky na pole. To, co se dříve nazývalo zadinou a bylo dále zužitkováno při chovu domácí drůbeže nebo holubů, se dnes okamžitě vrací zpátky na pole. Hřivnáč tohle zřejmě dokáže zužitkovat. A to včetně semen tak zvaných zavlečených plevelů. Jiní zrnožraví ptáci asi nikoliv. V tom může být jádro pudla. Třeba běžným plevelem na polích je dnes laskavec, lidově beraní ocas. Nechal jsem si od jednoho soukromého zemědělce udělat 5 kg semene tohoto plevele. Z tak zvaných loupačů, tedy ptáků zrnožravých, ať již to byli naši ptáci, jako stehlíci, čížci, čečetky nebo hýlové a jikavci, tohle semeno nežral žádný! Ale nežrali to ani ptáci exotičtí jako astrildovití nebo kubánky a šafránky, což jsou vlastně Američané. Takže, když se dneska podíváte na pole, které leží ladem, řeknete si: hrome, tady je ale pastvy. To je ovšem zásadní omyl! To je jako když přijde vegetarián do řeznické vyvařovny, kde voní držková polévka a ovarové koleno. Naši drobní ptáci, loupači semen, jsou v podstatě vegetariáni. Jsou však stavěni na určitá semena, která na tom úhoru, o kterém vy si myslíte, co je na něm pastvy, se prostě nerodí. Ale i ti naši loupači semen se občas potřebují dokrmit nějakým tím hmyzem, aby získali potřebné živiny, které třeba rozpumpují na jaře jejich sexuální apetit. Jenže právě tyhle jejich mušky, které je dovedou rozparádit, na tomhle zavlečeném plevelu zase nežijí. Na zavlečeném plevelu vůbec mnoho hmyzu nežije. Jak se tedy mají živit a rozmnožovat i hmyzožraví ptáci? A když se tedy již nějaký ten hmyz objeví na nějaké rostlině, která u nás není původní a začne se vesele rozmnožovat, myslíte si, že se všichni chopí příležitosti dobré bašty? Vůbec ne. Oni to nevědí, že je to dobrota. Vezměte si třeba mandelinku bramborovou. Ta se vesele množí, ale třeba takový ťuhýk ji nevezme. Jak má vědět, že pro něj není jedovatá? Je zřejmé, že tohle všechno je běh na dlouhou trať. Proto asi můžeme konstatovat, že hřivnáč není při výběru své potravy tolik konzervativní, dokáže situace využít a proto se tak zvesela množí před očima člověka, který nechápe.

Oblíbené stanoviště městských hřivnáčů.

Je to ovšem složitá otázka. Zkusme si to představit. Naši nejlepší znalci obvykle dosahují tak zvaných akademických hodností. To znamená, že učí někde na vysoké škole. Jejich prioritou je tedy výuka další generace znalců. Málokdo si dovede představit, co tohle musí být vlastně za řeholi, dokopat smečku nějaké omladiny, aby si zapamatovala alespoň něco. Také jsem samozřejmě prošel tímto obdobím a některé své učitele musím dodnes obdivovat za jejich trpělivost, sebeovládání a stoický klid, který z nich čišel při pohledu na takovou bandu.

Hřivnáč na třešni.

A teď jsou tady tak zvané mediální prostředky, které se chovají stejně zodpovědně jako nějaká banda deváťáků. Za takové situace máte bádat o tom, proč se v prostředí, které nás obklopuje, nechci říkat přírodě, protože příroda je všechno včetně nás, děje to, či ono. Tak to tedy za takové situace asi není žádná legrace. V každém případě si však nemyslím, že před úpadkem přírody nás snad ochrání davy úředníků, které musím platit i já. Nemá to však řešení, protože budou-li nezaměstnaní, stejně to budeme platit my všichni. Ovšem v takovém případě to budeme jenom platit a oni nás nebudou moci buzerovat. No, to by se snad i vyplatilo!

Asi jsem zašel v úvahách o tom, jak úspěšně si vede v našem bezprostředním okolí holub hřivnáč příliš daleko. Nemohl jsem však jinak. Ten holub bezesporu úspěšný je a my bychom si mohli vzít příklad. Jaký? No, to nechám na vás. Měli bychom dokázat využít své vlastní příležitosti stejně úspěšně jako on.