Holubník

Holuby chovám od dětství a to značně útlého. První holubník mi postavil táta, pamatuji si, že byl na kůlu. Ty následující jsem si stloukal sám, a že jich za ty roky bylo.

ilustrační foto

Několikrát jsem se stěhoval, a každé to přemisťování následovala stavba holubníku, nejprve jen takového narychlo provizorního, až později, kdy bylo více času, budoval jsem holubí zařízení s větší péčí. Kolik těch holubníků bylo už ani nevím, zcela jistě několik na kůlu, další pod střechou, komorák na půdě, komorák jako samostatnou stavbu, bylo jich moc, já stavím rád. Když mi bylo padesát, usoudil jsem, že bych mohl postavit nový holubník a vzhledem k tomu jubileu postavil jsem ho poprvé v životě zděný se střechou věžovou, nazývám-li to správně. Všechny čtyři strany střechy se sbíhají do špičky. V jedné té ploše střechy jsem udělal výlet, klec co se používá při chovu rejdičů. Ta klec bývá čtvercová, vpředu se otvírá, aby rejdiči mohli ven, jen vzlétnou zavře se a holubi uvnitř skáčí mříží ve stropě. Zařízení je to prastaré a osvědčené, kdo chce rejdiče honit, je pro něj i nezbytné, a já tenkrát rejdiče měl. Rejdiče jsem choval několikrát, krátkozobé i středozobé, několik plemen dlouhozobých, míval jsem i rejdiče válivé. A nejen je! Nikdy jsem nespatřoval nic obdivuhodného v tom, opatřit si jako kluk třeba staváky a zůstat u nich do smrti. Chápu, že po čase se člověk stane odborníkem, jeho holubi dosahují nejvyšších kvalit a pro holubářství je on i jeho svěřenci velkým přínosem. Já takový prostě nejsem, líbí se mi spousta holubů a říkám si, proč to nezkusit když to jde, když je možnost. Za čas tu ti holubi nemusí být, vezme si ji do parády jakýsi šlechtitel, nebo ještě lépe skupina německých šlechtitelů a za pár let tady máme krásného holuba co nelétá, neodchovává a bez minerálů a přípravků všelikých nemůže existovat. Docela dobře by ten holub mohl být dřevěný nebo vycpaný, ale to prý né, má to takhle být, kde kdo se toho chytí a původní holub zmizí. Takhle o nich můžu alespoň vyprávět. Nechtěl bych holubářům na západ od nás křivdit, umí udělat i holuba krásného, létavého a plodného, co je na něj radost pohledět, třeba modenka. Jindy jsem choval holuby, co jsem z jejich exteriérů nebyl zas až tak nadšen, jenže ti, kteří je chovali, mne svým přístupem tak uchvacovali, že jsem prostě neodolal a pustil se do toho také. Je to konkrétně chov poštovních holubů, několik let jsem si to vyzkoušel a nikdy nelitoval. Holubů jsem měl mnoho, všechny rád, žádné z těch co jsem choval, nepovažuji za ztrátu. Nikdy jsem nic světoborného neodchoval, nikdy jsem žádného holuba neprodal, ba spíše naopak. Do holubů jsem nastrkal peněz až až a možná to jsou ty nejlépe uložené peníze.

Dostal jsem se poněkud jinam než bylo mým úmyslem, tak tedy zpět ke zděnému holubníku. S tou stavbou jsem už několik let spokojen. Rejdiče nemám, všechny jsem je rozdal, pořídil si jiné plemeno a kdoví zda už poslední, aby mi holuby vypouštěli nad hrobem, k tomu se zatím nechystám. Do holubníku chodím několikrát denně, krmit, čistit nebo jen tak posedět na soudku s krmením. Zpočátku mi na tom mém holubníku bylo cosi divného nebo nezvyklého. Dlouho jsem pátral co to je, na nic jsem nepřišel a téměř zapomněl, že existuje něco co mne znepokojovalo. Není to dlouho, co mi holuby přišel okouknout jeden kamarád a ten to odhalil hned. V mém holubníku není holubí prach, pudr co se uvolňuje z peří. Hned mne trklo, to je ono, to nezvyklé v mém holubníku je, že tam opravdu prach není. Všechen ho vysaje ta díra ve střeše kudy jsem honíval rejdiče. Ani mne nenapadlo klec odstranit a díru ve střeše zatlouct, zajedno je to plno práce, a za druhé, co kdybych se k rejdičům vrátil. Někdo možná namítne proč tolik popsaného papíru kvůli díře ve střeše, ale on ten holubí prach je někdy problém. Znám se s jedním, co je alergický a při vstupu do holubníku si nasazuje respirátor. Jinému ten prach vadí natolik, že ho téměř denně odstraňuje vysavačem. Jsem skrz tu díru ve střeše vlastně vynálezce odsávání prachu z holubníku, jen vynálezce vlastně náhodný. Jenže takových náhodných vynálezů v dějinách lidstva už bylo, a to vynálezů mnohem závažnějších či prospěšnějších. Já ani nevím, zda na sebe mám či nemám být hrdej.