(Octodon degus Molina, 1782) V cizojazyčné literatuře jej nalezneme pod názvy: anglicky - Degu, rusky – degu, německy – Degu, francouzsky – dégu...
(Octodon degus Molina, 1782)
V cizojazyčné literatuře jej nalezneme pod názvy: anglicky - Degu, rusky – degu, německy – Degu, francouzsky – dégu de Chili.
Čeleď:
osmákovití, nazývaná také pamyši (Octodontidae).
Rozšíření:
severní a střední Chile, od pouště Atacama po provincii Curico na západních svazích And, od nížin do 3000 metrů nad mořem.
Velikost:
délka těla 125–195 mm, délka ocasu 105–165 mm, délka zadního chodidla 35–40 mm, délka ušního boltce 22–5 mm, hmotnost 170–300 g.
Gravidita a věk:
délka březosti je 82–85 dní. Počet mláďat 1–10. Mláďata se rodí osrstěná, hned po narození obvykle vidí, osamostatňují se asi po čtyřech týdnech. V přírodě mívá samice jen jeden vrh do roka, mláďata jen zřídka přežívají první rok života. V lidské péči se však běžně dožívají 4–5 let.
Popis:
degu má horní část těla šedohnědou, někdy s oranžovým odstínem, spodní část pak krémově žlutou. Srst má přilehlou, lesklou. Na konci ocasu má výraznou černou „štětku“ z prodloužených chlupů.
Život v přírodě a chov:
degu žije v otevřených skalnatých a kamenitých krajinách, řídce porostlých keři a nízkými stromy. Nevyhýbá se ani blízkosti člověka, a tak je možné se s ním setkat i v parcích, zahradách a na smetištích. Je velice pohyblivý, výborně skáče a šplhá. Žije v menších skupinách s pevnou sociální strukturou, proto není dobré chovat osamoceně jednotlivá zvířata. Vyžaduje značně velké terárium, nejlépe vitrínu otevíratelnou zepředu, o rozměrech alespoň 150×100×60 cm. Na dně musí být dostatek vhodného substrátu, např. rašeliny smíchané s pískem a kamínky, drny a senem. Zvířata si v něm zakrátko vyhrabou systém nor a úkrytů. Zálibě ve šplhání se snažíme vyhovět umístěním silnějších větví, kamenů a dřevěných špalíků, které zvířatům poslouží částečně i k okusu. Základem krmení by měly být větvičky s pupeny a listím, čerstvá tráva, seno a směs zrní složená z kukuřice, obilí, ovesných vloček a slunečnice. Jako doplněk poslouží různé druhy listové a kořenové zeleniny a ovoce. Zvláště kojící samice a odstavovaná mláďata by měly mít dostatek vápníku, který jim kromě pestré stravy zajistí minerální přísady do krmení nebo tzv. "umělé kameny" pro hlodavce.
První osmáci degu se v Evropě objevili ve druhé polovině 19. století, a pak až po dlouhé pauze v 80. letech století dvacátého. K nám se dostali prostřednictvím berlínského Tierparku záhy po jejich importu, ale chovatelé je zpočátku mohli obdivovat jen v pražské zoo. Zanedlouho se je však podařilo rozmnožit natolik, že se rozšířili i mezi soukromé chovatele a dá se říci, že jejich obliba stále stoupá a v současné době lze hovořit o „boomu“. Někteří chovatelé se snaží zavádět pro osmáky průkazy původu, podobně jako se to dělá u psů nebo koček. Do čeledi osmákovitých se řadí devět druhů, z nichž se v zajetí chová poměrně vzácně ještě kururo (Spalacopus cyanus).
Autor textu: Vladimír Motyčka
Autor fotografií zdroj: Vladimír Motyčka