Příroda žije i v továrně

V minulém roce jsem přišel o práci, a tak jsem přijal místo nočního strážného. S mými psy tak po nocích hlídáme jeden poměrně velký podnik. Ne, nechci líčit jak chytáme zaměstnance, kteří si přes plot krátí cestu k nejbližší hospodě. Rád bych se ale podělil o zjištění, že i v továrně pulsuje příroda svým životem, a to v intenzitě, která mne dost překvapila.

Je pravda, že zmíněný areál leží na okraji města a je tak ze tří pětin obklopen polem a loukou. Zbytek pak tvoří silnice a zástavba. Uvnitř areálu je několik větších travnatých ploch a řada vzrostlých stromů.

Zázemí máme ve stavební buňce. Pod ní se ubytoval ježek. Na podzim jsem ho nevídal moc často, ale zato pravidelně vždy v nedalekém okolí. S jarem se ale situace změnila a ježků přibylo. Co mne osobně překvapilo je poměrně velké území, které při hledání potravy procházejí. Místa, kde se setkáváme jsou od sebe vzdálena nějakých 200 metrů, a to nevím nic o jejich pohybu mimo podnik.

Samozřejmě, že v nočním tichu je jejich pohyb v trávě často dobře slyšitelný i pro mne, ale mnohem častěji je objeví moji psi. Klidnější fenka jejich nález signalizuje téměř jako lovecký stavěč – strne a pečlivě je očichává. Pokud se při tom ježka nedotkne, ten se ani nestočí do obranného klubka, pouze zůstává zcela bez pohybu. Temperamentnější pes mi je pravidelně aportuje v klubíčku, nezraněné a sám nezraněn pak ježka na povel pouští u mých nohou. Když se vzdálíme a necháme ho v klidu, za chvilku se opatrně rozvine a svižně odfuní zpět do trávy. Ježek sice působí jako trochu neohrabané zvířátko, ale přesvědčil jsem se, že umí běhat až překvapivě rychle.

Ve světle baterky se ze tmy občas zalesknou oči. Někdy je to kočka, možná z nedalekých rodinných domků, ale mnohem častější je setkání s kunou. A i teď musím zmínit podzim a jaro. Na podzim nám občas zkřížila cestu až překvapivě velká tmavá kuna. Jednou ji pes vyčenichal pod paletami, odkud ona vzápětí bleskem vyběhla a ukryla se mezi hutním materiálem. Většinou o nás ale ví dřív a drží se tedy dál. Jen ty oči ji prozrazují.

Centrální nádvoří podniku.

Na jaře se to ale změnilo. Prakticky kdekoliv v celém areálu se s kunami setkávám takřka tváří v tvář nebo nám přeběhnou přes cestu svým vlnivým pohybem. Důvod je prostý – objevily se mladé. Jsou nejméně tři, jsou o poznání menší, světlejší a hlavně zvědavější. Proto se někdy dostaneme mnohem blíž. Většinou zůstávají v částečném úkrytu, jen hlavu vystrčí – a světlo baterky je odrazem očí prozradí. Jejich zvědavost mi dokonce umožnila objevit i noru, kterou mají pod několika vzrostlými břízami. Právě tam nás jednou pozorovala mladá kuna, ale jakmile jsem se pohnul, zmizela. Tentokrát zvědavost vedla mne a tak jsem u kořenů jedné z bříz objevil otvor asi 25–30 cm široký, vedoucí kolmo pod zem, kde se asi po půl metru prudce lomí a mizí pod zemí.

Nevím nic o tom, jak dobře kuny vidí, ale nedávno si to jedna z nich namířila přímo proti nám. Zůstali jsme i se psem stát a ona běžela dobrých padesát metrů přímo na nás. Když už byla velmi blízko, nevydržel pes napětí chvíle, pohnul se a kuna rychle zmizele pod nejbližším autem.

Nejčastěji ale baterka nebo stožárové osvětlení prozradí přítomnost nejpočetnějšího zástupce fauny v areálu, zajíce. Pokud ho objevím pomocí baterky, prozradí ho červeně se lesknoucí oko. V jiných případech bývá vidět silueta sedícího ušáka. Jak se k němu blížíme postupně sklopí uši a přitiskne je k hlavě, potom zalehne a následně se promění v hromádku hlíny – to jak se celým tělem přitiskne k zemi. Stane se také, že ve vyšší trávě já zajíce z výšky svých 178 cm vidím, ale můj pes ne a pokud jej nenavětří, projde kolem bez povšimnutí a zaječí mimikry slaví úspěch.

Část oplocení v zadním traktu, kudy přicházejí zajíci.

Se skupinou asi sedmi dospělých jsme se setkávali celou zimu jak v areálu, kam pohodlně podlézají pod plotem (nebo si v něm prostě vytvoří otvor), tak i na poli blízko oplocení. V jarních měsících je doplnila početná skupina mladých, takže teď, když mají „schůzi“, bývá jich více než deset. Mlaďoši, jak jim v duchu říkám, si za hlavní místo svého pobytu a hrátek zvolili nádvoří. Buď polehávají na trávě pod stromy nebo pořádají dostihy po asfaltové komunikaci v samém centru továrny. Nikdy nás ale nenechají přijít příliš blízko, snad na nějakých deset až patnáct, což je ve zdejších podmínkách zjevně jejich útěková vzdálenost. To se pak skokem vymrští a rychle mizí ve tmě, aby se při další obchůzce situace opakovala. Jednou v noci přihnal vichr krátkou, velmi prudkou bouřku s lijákem a kroupami. Když jsem pak procházel svou trasu a pes vyplašil jednoho z „mlaďochů“, napadlo mě při tom, jak asi těm tvorečkům musí být, když jim nebe nad hlavou trhají blesky a do kožíšku jim buší kroupy.

Pod střechou haly, kde je uskladněno uhlí pro zdejší kotelnu, zahnízdil pár poštolek. Už od podzimu jsem mohl jednu z nich sledovat při jejím pozorovacím letu. Jednou jsem ji dokonce přistihl, jak sedí v trávě na uloveném holubovi. Když jsem se příliš přiblížil, vznesla se i s kořistí asi metr nad zem a poodletěla asi deset metrů, aby tam pokračovala v porcování kořisti. Při další obchůzce jsem na tom místě mohl vidět už jen chatrné zbytky a spousta peří …

Letos zjara se tu objevily poštolky dvě a bylo fascinující pozorovat jejich společné lety, kdy chvílemi jen kroužily unášeny větrem, aby se v zápětí pustily do divoké vzájemné honičky, která chvílemi působila jako lov jedné na druhou. Místo hnízdění jsem objevil snadno. Často pod zmíněnou střechu zalétaly a v jednom místě se postupně hromadil trus. Jednoho dne se při společném kroužení už nevznášely bez hlesu, ale naopak velmi hlasitě a až vrkavě pískaly. Pak jsem si všiml, že za plotem na poli sedí další dvě o poznání menší a došlo mi, že jsem svědkem vyvedení mladých k prvnímu letu. Když se můj pes pohnul, jedna z mladých poodletěla nízkým letem několik desítek metrů, zatímco druhá naši vzájemnou vzdálenost zvětšila pomocí krátkých, rychlých poskoků po poli. O několik hodin později už obě mladé poletovaly kolem korun stromů, na nichž pak v různých intervalech usedaly a odpočívaly. To trvalo několik dnů, potom zmizely. Snad aby našly jiný prostor ke svému životu. Ale zvláštní vrkavé pískání rodičů mi zůstalo v paměti.

Nedávno jsem se stal svědkem něčeho pro mne dost překvapivého. Jedna z poštolek slétla na zem v místech, kde za kotelnou jsou zbytky škváry a tam se téměř minutu popelila podobně, jak to dělají slepice, než se opět vydala na svůj vyhlídkový let. Poštolky také rády sedávají na stupních komína, kde jsou jako na rozhledně. Občas je zajímavé vidět, jak některý ze zpěvných ptáků míří kolem komína, ale při spatření dravce ve zlomku vteřiny změní směr svého letu a rychle mizí pryč.

Pěvci jsou vůbec třešničkou na dortu. Je jich tu velký počet a když svým zpěvem vítají příchod nového dne a východ slunce, jenom mi tím potvrzují, že i v areálu továrny si naše matka příroda žije svým životem a tomu jsem rád.