ZOO – Farma U dvou kvítků

Žena zas počala hystericky vřeštět: „Nééé…prosím, to né…vyhodí mě…mám dvě malé děti…“
„Co se to tu děje,“ vstoupil najednou do návštěvní místnosti další člověk. Mohlo mu být tak kolem třiceti let, měl na sobě skvěle padnoucí šedivý oblek a v uchu zlatou náušnici. Nesnáším takové lidi. Nicméně musím říct, že se choval konstruktivně a já vytušil, že jde o někoho výše postaveného. Zdržel jsem se tedy emotivních výbuchů a nahlas promluvil: „A co ta zvířata? Ta necháte chcípnout ve skladu? Tak já vám povím, co udělám. Já zavolám do novin a na inspekci životního prostředí a …“
„To snad nebude tak horké, ne?“ pravil muž v šedém obleku. „O co tu jde?“
„Tady pan…“ chtěl mu věc vyjasnit malý tlustý úředníček, jenže on ho posunkem ruky zarazil a podíval se po mně.
„V celním skladu vám běhá šest mých leguánů. Když tam se mnou někdo zajde, já je chytím a je to. Podepíšu vám převzetí, vy s tím nebudete mít žádné další zbytečné papírování. Tady paní, „ukázal jsem na ženu v uniformě, „nevyhodí a všichni se můžeme v klidu rozejít.“
„Souhlasím,“ pokrčil arbiter rameny a obrátil se ke svému podřízenému: „Zavolejte dva muže z ostrahy, ať tam pána doprovodí.“
No a tím vlastně celá věc skončila. Zhruba za tři čtvrti hodiny se mi podařilo ulovit mezi bednami a balíky šest živých a zdravých leguánů černých. Paní Klikánková mi byla až neskutečně vděčná a díky téhle příhodě mi pak hlídala každou zásilku, jež mi v budoucnosti na letiště přišla, jako by byla její vlastní.
No a díky tomu se i Ignacio Gómez Mejías tam kdesi za velkou louží dočkal svých dvou tisícovek dolarů a stal se mým pravidelným dodavatelem.
 

19. Boženčina vášeň

Teď se zasvěcený čtenář asi zhrozí. Boženka měla totiž vášní celou řadu a většina z nich se tak nebo onak dotýkala spíše její rozvíjející se sexuality, než čehokoliv jiného. Proto i mne docela udivilo, když si z jedné teraristické burzy v Praze přivezla domů krabičku od margarínu a pečlivě před námi tajila, co v ní má.
„Tak nám to už konečně ukaž,“ zaprosila Hanka s malou Muriel v náručí.
„Je to živé?“ zajímalo pro změnu mě.
Boženka, ta které občas říkáme Fatima, se posadila na kanape mezi nás. Najednou zas vypadala tak trochu jako velké dítě. Pryč byly její neutuchající avantýry i nešťastnou náhodou prodělaný potrat.
Tvářila se tajemně.
„No táák,“ protáhla Hanička.
„Ale budou jen moje, jo?“ podívala se dívka nejdříve na mne a pak na mojí partnerku.
„To víš že jo,“ chlácholila ji Hanka.
„Jestli to nejsou sazenice konopí,“ dodal jsem já a už už si představoval, jak máme doma pěstírnu toho ne právě oficiálního léčiva.
„Ne,“ vyprskla Boženka a konečně pootevřela plastovou nádobku, na jejímž dně se v trošce polosuchého substrátu kroutily čtyři nespokojené, tučné bílé larvy s tmavou hlavou.
„Co to je?“ zeptala se Hanka s tázavě protaženým obočím.
„Larvy. Larvy Xilotrupes gideon…“ odpověděla dívka.
„A to se jí?“ podíval jsem se jí přes rameno.
Její pohled mě spražil: „To je nanoseroh z Bornea.“
„Co že to je?“
„Nanoseroh…“
„Nemyslíš nosorožec?“ zjišťovala Hanička.
„Nebo spíš nosorožík?“ zeptal jsem se já.
„Jo. To je von.“
„A máš pro ně substrát?“ začalo mě to zajímat. Sám jsem tahle stvoření sice nikdy nechoval, ale musím uznat, že vypadají opravdu jako živé drahokamy. Obzvláště, když se čerstvě vylíhnou. Nakonec Japonci je prý doslova zbožňují. A ne k jídlu, jak to mají ve zvyku například s velrybami, ulovenými pouze k vědeckým účelům.
„Nemám,“ podivila se Boženka, „ten mi k nim nedali.“
„To nevadí. Skočíme nahoru do lesa a připravíme si ho sami,“ řekl jsem a okamžitě se drápal na nohy. Dívka mne následovala.
„Půjdeš s malou s námi?“ podíval jsem se na Haničku.
„Tam se s kočárem nedostanu.“
„Vezmu ji do fusaku, jo?“ navrhl jsem a když Hanka přikývla, s radostí jsem si připevnil malou Murielku na hruď. Najednou jsem cítil její teplé tělíčko a vnímal hlas jejího srdce a slyšel její dech. V okamžení usnula.
„Je krásná,“ řekl jsem Hance, ale protože v očích téměř dospělé Fatimy se objevil stín žárlivosti, rychle jsem změnil téma: „A ty brouky chceš i množit?“
Přikývla.
„A prodávat na burze?“
Přikývla.
Měl jsem z toho dobrý pocit, protože člověk, který má nějaké zájmy a koníčky, nemůže být přece tak úplně špatný. A hlavně nemá pak čas na lumpárny.

V lese jsme nasbírali společnými silami dva kbelíky čisté dubové hrabanky, tedy napůl zetlelého listoví a písčité hlíny, a při návratu pak zašli k řece. Tady jsem již mnohem dříve spatřil několik vichřicí napůl vyvrácených starých vrb. Z dutého kmene jedné z nich jsem odebral vyhnilou a ztrouchnivělou dřevní hmotu. Základ pro krmný substrát byl tak hotov.
„A do čeho je dáme?“ zeptala se Boženka, které bylo nejspíš jasné, že při takovém množství připravené hmoty je nebudeme moci dál chovat v nepatrné krabičce od laciné náhražky másla.
„Mám nějaké plastové nádoby s víky. Jsou průhledné a každá je tak na pět, šest litrů,“ odvětil jsem.
„Hele,“ ukázala najednou Hanička před sebe. V trávě, asi tak deset kroků před námi, se cosi pohnulo.
Boženka, jak už měla ve zvyku, zmizela za nejbližším stromem. Já se nemohl dost dobře hýbat, protože čtyřkilové dítě připevněné pod bradou, to není jen tak. Docela chápu těhotné maminky, když si naříkají, jak je bolí záda a jak se nemohou zvednout z křesla a tak podobně. Zdatná k lovu zde tedy byla nakonec už jen moje partnerka, která se také okamžitě přískoky blížila k inkriminovanému místu. Rozhrnula trávu a zůstala stát jako opařená.
„Co je?“ zeptal jsem se a představoval si, jak se tam před ní svíjí v milostném aktu ženatý ředitel katastrálního úřadu se svou o dvacet let mladší sekretářkou. Mimochodem také vdanou.
„No tak,“ naléhala za stromem schovaná Boženka. Její zvědavost byla náhle větší než strach.