Ptačí chřipka jako zrcadlo naší doby

Objevila se u nás ptačí chřipka a to rovnou ten nejnebezpečnější virus H5N1. Tedy nejnebezpečnější, myslíme si to, ale víme to? Když o tom budete jen trochu přemýšlet, tak snadno zjistíte, že skutečně v drtivé většině všeho jen věříme, aniž to skutečně víme. Víra tedy vůbec neznamená věřit v Boha, jak si většina lidí myslí, ale víra je pojem natolik všudypřítomný, že vám nakonec ani nic jiného nezbývá, ale taková nezbytná víra je také natolik snadno zneužitelná, až mi z toho mrazí v kostech.

Lidi se musej bát! Když se nebojej, tak kradou, vražděj, znásilňujou, rabujou a já nevím co ještě! Takže to desatero, který nám přikázal Bůh, je opravdu tou nejzákladnější mírou chování jednotlivce vůči společnosti, abychom mohli vůbec existovat. Abychom se navzájem nepožrali. Jan Werich krásně říká: „Slušnej člověk se musí občas bát. To by se moh dostat do maléru. Strach, to je jako cit v prstech. Nemáš cit, šaháš do vohně a uhoří ti ruka jen to fikne. A pak někdy se vyplatí i trochu strachu ukázat, vrchnost to ráda vidí.“

Vrchnost má dozajista svoje metody, jak lidské stádo donutit, aby projevilo tu nezbytnou míru strachu a chovalo se tak, aby je bylo možné v součtu považovat za společnost. Někdy se to daří více, jindy zase méně. Vyskytnou se však i okolnosti, kdy se takové strašení vymkne kontrole. No bodejť, dneska je svoboda slova, je po době kamenné, bronzové, železné a věku páry a atomu, doba informatiky. Každý může druhý strašit jak se mu zachce a nenese přitom sebemenší míru zodpovědnosti. To se zase musí nechat, taková vrchnost většinou má nějaký ten cíl a taky to dělá přiměřeně. Až na nějakou tu výjimku, která potvrzuje pravidlo. Takovej Pepa Goebbelsů to přepísk natolik, že musel sám polknout jedovou pilulku, aby umožnil aspoň těm druhejm z tý šlamastiky nějak vycouvat.

To však jen tak na okraj. S ptačí chřipkou to vypuklo tak nějak samovolně, aniž by někdo měl vůbec zájem vyvolat paniku. Nějaký noviny zrovna neměly co napsat jen na malinkou část stránky a nějakej škudlil si taky nepodal inzerát. Přeci tam nemůžeme nechat díru. Fuj. A zrovna v ten čas si snaživej francouzkej doktor, až támhle ve Vietnamu, všimnul, že ten nebožák, kterej nepřežil ty vysoký horečky, si dopřál před smrtí místní lahůdku, pudink ze syrový slepičí krve. Shodou okolností nějak dokázal z jeho krve izolovat právě tendlecten virus, což umí jen málokdo. A pustil to na internet. A na malér bylo zaděláno. Ty noviny, kterejm zrovna chyběl ten, co škudlil na reklamě, spustily lavinu. Dneska už nikdo nespočítá kolik na tom všem vydělaly všechny tak zvané sdělovací prostředky dohromady. Kolik následně vydělaly všechny ty firmy, který vyrábí všemožný léky, který jsou platný tolik, co mrtvýmu zimník. To jsou nakonec položky kladný, pokud ovšem řádně platí daně. Pak jsou taky položky, který můžeme považovat za záporný. Lejou nám do hlavy všemožný nesmysly, což mě vadí. Líže mi to mozek. Znát konkrétního viníka, poznav jej, přišel-li by do stejné hospody jako já, hned ho plácnu. Jsou na to ovšem nabalené další a další nepřístojnosti a lidi taky hned využívají příležitosti, protože chtějí využit cokoliv. Stará bába Blažková mně je nepříjemná vod dětství, co po mně hodila ten srp, jak jsme jí byli s klukama na třešních a hele ji, nemá zavřený slepice. Tak vod čeho mám ten mobil, hned jí prásknu. A zatraceně dalších možností, jak si užít. Užij si to naplno, my ti za to zlevníme esemesky. A vůbec, ať lidi nežerou slepice, dyť ta farma smrdí jak starý mazání na nohy nebo ať je držej aspoň v sousední vesnici.

Věříme spontánně tomu, že ten virus je něco, co nás smrtelně ohrožuje. Většina lidí si taky myslí, že se objevil někde v Asii a nějakej syčák, ať už to byl kdokoliv, jej k nám, nejspíš záměrně zavlekl. Což je samozřejmě nesmysl. Tak tomuhle nevěřím. Veterináři pak vědí, aspoň je to učili, že ten virus se podařilo poprvé izolovat u divoké kachny v roce 1956 a to ve Skotsku, tedy v Evropě. Rozeznat tenhle virus není do dnešní doby jednoduchá věc, všimněte si, že každé takové podezření se zasílá ke kontrole. V začátcích až do Anglie, dnes se o tom již nemluví, anšto nás to jaksi přeci jenom degraduje. Většina těhlectěch zatraceně mrňavejch škůdců se však neusvědčuje přímo, metodou chycení za ruku, ale nepřímo. A to i v případě lidí. A nejenom v případě viru tak zvané ptačí chřipky. Pokud vás napadnou, tělo se brání a produkuje proti nim protilátky. A teprve podle přítomnosti protilátek v těle se usuzuje na onemocnění. Nemusíte vůbec onemocnět, tělo si poradí samo. Teprve v případě nějaké mocné přesily může vypuknout nemoc sama. Třeba známý AIDS. Neumřete na AIDS, ale na nějakou úplně jinou, banální záležitost, které AIDS poskytl jen příležitost. Tohle nepřímé zjišťování původních viníků velmi ztěžuje situaci. Nemůžete slepice očkovat, protože potom nepoznáte, jestli byla skutečně nemocná. Očkování je totiž jenom nákaza oslabeným virem za účelem umělé výroby protilátek.

Věřím tomu, na základě vlastních zkušeností, že tak zvaná ptačí chřipka se v našem okolí vyskytuje odjakživa. Jenomže se jí dříve říkalo slepičí mor. Dříve se lidé báli moru jako čert kříže. Jenže mor u nás již dávno neznáme a přitom k tomu bylo zapotřebí vlastně jen málo. Nějak se více myjeme a dneska již ani nepijeme vodu z vodovodu. Takže se není čeho bát. Snad proto nějaká osvícená hlava přejmenovala slepičí mor na ptačí chřipku. Pradědeček přeci zakukal na španělskou chřipku, ta si nevybírala, co slavnejch osobností povolala do věčnejch lovišť, to je ještě v paměti. Herbert Masaryk, Bohumil Kubišta, Egon Schiele. A tak budí větší respekt. Jenže dnešní doba má o mnoho větší tempo než doby dřívější a nakonec se nám krapítko pochlapily i ty sdělovací prostředky. Všichni jsme mohli vidět na vlastní oči jak to vypadá, když někdo dostane do rukou moc! Jak nesmyslně a neurvale se dokáže chovat, když může zavraždit nebohou korelu. Taky ten fofr, jakým se na místě zjevil sám ministr zemědělství, aby to tak nevypadalo. Chytrému napověz, do hloupého šťouchni! Ukázalo se jasně, navenek, že o téhle nemoci nevíme nic. Zhola nic. Zvláště ne o tom, jaké druhy ptáků jsou vůči tomuto viru náchylnější, jestli může pták nákazu přežít, jestli se pak může stát tak zvaným bacilonosičem, jak se nákaza vůbec šíří, za jakého počasí se jí daří lépe a tak dál a tak dál. Co však víme lépe než před tím, je skutečnost, že nějaká veterinární státní správa je v podstatě impotentní organizace, která je schopná maximálně zakázat nějaké neškodné akce, jako je třeba výstava andulek, což ji nakonec nic nestojí. Na druhé straně je však schopná zorganizovat obří, preventivní vyvražďovací akce, které však musí provést někdo jiný, hasiči, armáda. Sice jim rozumím, sdělovací prostředky chtějí za každou cenu razantní čin a oni nic jiného konat nemohou a také neumí. Jenom něco zakázat a kontrolovat nesmyslné zákazy. Jenom by mě zajímalo, jestli třeba za další, letitý pomník naší veterinární služby, za tak zvané Vágnerovy žirafy, tak jestli za tohle třeba někoho někdy žralo svědomí, když už jej nedostihla ta se zavázanýma očima.

Přeci jenom však vidím nějaké to světýlko na konci tunelu. Nakonec nevyvraždili chov papoušků. Asi jen těžko by se podařilo prokázat tuto nákazu právě v tomto chovu a protože takovej papoušek stojí poněkud více jak slepice, bylo by vyplacení náhrady škody za papoušky pro sdělovací prostředky tím nejtučnějším soustem. Takže i mocní veterináři mohou mít nakonec strach. Jen si všimněte, jak to funguje.

Takže nám zbývá poučení na závěr. Werichův František Nebojsa byl venkovcem slušnej člověk, akorát se neuměl bát. Nakonec i tatíček Masaryk měl přeci heslo: NEBÁT SE A NEKRÁST!