Křepel šupinkatý - Callipepla squamata (Vig.)

Německy: Schuppenwachtel
Anglicky: Blue Quail, Scalea Partridge

Řád kurovitých (Galliformes) tvoří velmi ohraničenou skupinu ptáků. Jsou to většinou ptáci prostřední až velké velikosti, jen několik druhů dosahuje menší velikosti.
Uvedený rod zahrnuje asi 415 druhů a člení se do čtyř poddruhů. Nás bude zajímat čeleď „kurové vlastní – Gallidae“, kam patří také křepel šupinkatý.
Před více lety si dovezl z návštěvy v Německu párek křepelů šupinkatých kolega, slovenský chovatel a dobrý kamarád Ján Lelovič. Podle Neunziga (1921) byl tento druh poprvé do Evropy dovezen 1896 a poté 1906. Zda byl dříve dovezen do našich zemí se nepodařilo v žádné dostupné literatuře zjistit.

Popis
1,0 – čelo a strany hlavy šedé, příuší a péra chocholky hnědé s bílými špičkami. Brada a hrdlo žlutavě bílé, krk, přední hřbet a prsa popelavě šedá, každé péro s tmavě hnědou čárkou. Spodní krovky ocasní žlutavě rezavé s tmavší kresbou. Boky šedé s bílou skvrnou podél stvolu. Vrch těla a křídla šedohnědé, ocas šedý s krajními pery na špičce bíle lemovanými. Zobák a nohy tmavě rohově hnědé. Oko tmavohnědé.
0,1 – péra na hrdle mají tmavé stvoly, bílé okraje uvnitř praporu vnitřních letek loketních černě osazené, okraje vnějšího praporu se žlutými skvrnami.
Délka 25 cm.

Rozšíření
Severní Mexiko, západní Texas a Arizona, kde obývá neúrodná, pustá a suchá území od nížin až do hor o výšce 2400 m n. m., porostlá trnitými křovinami, kaktusy. Tato křepelka je velmi plachá a opatrná. Přes den se zdržuje v křovinách, v noci spí na zemi. Pod ochranou křoví si samička vyhrabává mírně ploché hnízdo a klade zde 10–12 vajec, která jsou bíle červená s tmavými skvrnami.
Křepelky, které si Ján Lelovič přivezl, umístil do domácí karantény, kde se po dlouhé cestě vlakem v krátkosti a dobře zotavily. Byla pro ně připravena vnitřní voliéra propojená s venkovní voliérou o délce čtyři metry. V obou voliérách byl dostatek různých možností, kam si mohly křepelky sednout k odpočinku. Při nákupu v Německu radil prodávající, dávat ke krmení křepelkám zbytky zrnin z ostatních voliér, což bylo prováděno.
Přišlo jaro a s ním nejvhodnější čas k hnízdění. Křepelky byly stále velice klidné a vůbec neprojevovaly náznaky na hnízdění. Proto provedl chovatel změny ve složení krmiva: kvalitní proso, vaječné krmivo a hodně zeleného, kterému dávaly křepelky přednost před zrninami. Oblíbený byl žabinec ptačinec, nadrobno rozsekaný a rozházený po zemi. Listy pampelišky smetánky lékařské a salátu byly napichovány na hřebík.

Konečně snesla samička první vajíčko a potom ob den další čtyři. Pak snášela samička vajíčka každý den až do počtu 40 kusů. Ze zkušeností vyplývá, že některé křepeličky vůbec na vajíčka nezasednou, a proto se doporučuje mít včas připravenou umělou líheň, třeba i vlastní výroby.
Tak tomu bylo i u chovatele Leloviče. Líheň měla vnitřní prostor o rozměrech 26×26 cm a proto postačovala i pro 25 slepičích vajec. Vajíčka křepelek se vkládala po deseti kusech do malých krabiček. Inkubační doba se předpokládala 23–24 dny. Asi 2 dny před očekávaným líhnutím byla vejce v teplé vodě plavena. V líhni byla stálá teplota 38 °C. Dostatečnou relativní vlhkost zde zajišťovaly dvě nádobky s vodou. Jak se ukázalo, oplozenost a následná líhnivost byla dobrá, pouze u posledních deseti snesených kusů byla horší.
Vylíhlá mláďata byla uložena do lepenkové krabice s teplotou 26–28 °C. Krmena byla senegalským prosem a mohárem, vaječným krmivem klasického složení, směsí pro kuřata, moučnými červy a nadrobno nasekaným zeleným. Stále byla doplňována zásoba písku s mineráliemi a pečováno o výměnu vody na pití.
Když křepeličky povyrostly, byly umístěny do další lepenkové krabice s teplotou 20 °C. Zde byly tak dlouho, až jim byla krabice malá, načež byly přemístěny do kombinované voliéry, kde byly ve stálé činnosti dvě infralampy na zajišťování dostatečné teploty.
V těchto dvou voliérách bez dalšího vytápění zůstaly křepelky i po dobu zimních měsíců. Dno těchto voliér bylo vyplněno dostatečně vysokou vrstvou sena, ve kterém se křepelky nejen přehrabovaly, ale kde také v malých skupinkách nocovaly a vzájemně se zahřívaly.
Křepelky byly ve voliérách zcela klidné a nikdy se nedaly vyplašit k letu. V žádném případě je nemůžeme srovnávat s blízce příbuznými a známými křepely kalifornskými (Ophortyx californicus). Když chovatel vstoupil do jejich voliéry, přitiskly se k zemi, kde zůstaly tak dlouho v klidu, dokud z voliéry neodešel. Musel být velice opatrný, aby je nezašlápnul.
Ve voliéře byla na zemi umístěná bednička o rozměrech 40×50×10 cm, do které byly sypány zbytky krmení z jiných voliér. Zde se křepelky s oblibou popelily a zobaly semena, také si oblíbily podávaná jablka. Ve zmíněných voliérách zůstaly křepelky až do doby pohlavní dospělosti (březen – duben), ale potom musely být rozděleny podle pohlaví.
Přestože by se zdálo, že při odchovu vše probíhalo bezproblémově, nebylo tomu tak. Křepelky byly nyní velice čilé a když se jim podařilo vylétnout z krabicové kvočny, umístěné asi jeden metr vysoko, smrtelně se zranily. Také bylo zjištěno, že některé křepelky se při vzájemném zahřívání v rohu lepenkové krabice umačkaly k smrti. Přes veškerou péči se podařilo až do úplného konce odchovat jen devět kusů křepelat, při troše štěstí jich určitě mohlo být 15 až 16 kusů. Pro příští chovnou sezónu budou ze získaných zkušeností připravena různá preventivní opatření, aby byl počet odchovaných mláďat určitě vyšší.

Především bude rozšířena nabídka krmení všeho druhu, aby byla trvale střídavá a pestrá. Nebude chybět semenec, lesknice, pšeničný a ovesný šrot, kukuřičný šrot, mák, řepka, semena různých tráv i plevelů. Dále máčené bílé pečivo, syrové i vařené libové maso nakrájené na kousky, vařený a rozsekaný žloutek ze slepičích vajec, kukly lučních mravenců a jiné druhy hmyzu, také minerálie a vitamíny. Bude pamatováno i na včasné odčervování.