Hlodoun menší

V cizojazyčných publikacích ho nalezneme pod těmito názvy: anglicky – Lesser Bamboo Rat, německy – kleine Bambusratte, holandsky – kleine bamboerat, rusky – kannomis.

Názory na postavení hlodouna v zoologickém systému se dosti různí. Někteří autoři, zvláště starší, ho řadí spolu s příbuznými druhy rodů Rhizomys a Tachyoryctes do samostatné čeledi hlodounovitých (Rhizomyidae), jiní do podčeledi hlodounů (Rhizomyinae), kterou pak řadí buď do čeledi slepcovitých (Spalacidae), nebo, pokud slepce jako samostatnou čeleď neuznávají, do čeledi myšovitých (Muridae). Ať již se přikloníme ke kterémukoli z těchto názorů, faktem zůstává, že jde o zvíře na první pohled podivuhodné a srdce každého milovníka hlodavců zaplesá již při pouhém jeho spatření.

Hlodoun menší, jak již jeho název napovídá, patří k menším zástupcům své podčeledi. Dorůstá délky 170–260 mm, délka ocasu činí 70–80 mm, hmotnost 500–750 g. Jeho zavalité tělo, na němž je nápadná velká, na pohled těžká hlava s mohutnými oranžovými hlodáky, které zpravidla vyčnívají z tlamy, je pokryto hustou srstí šedé, žlutohnědé nebo červenohnědé barvy. Masivní, kuželovitý ocas je osrstěn velice spoře a jeho kůže je poměrně slabě pigmentována, podobně jako kůže téměř lysých nohou. Mohutné řezáky slouží zvířatům spolu s předními končetinami k budování rozsáhlých podzemních nor, ve kterých tráví převážnou část dne. Na povrch půdy vylézají obvykle jen v noci, a to ještě jen na dobu nezbytně nutnou k opatření potravy. Na rozdíl od svých větších příbuzných, kteří dělají čest svému anglickému pojmenování „bambusové krysy“ a živí se opravdu téměř výhradně bambusy, je hlodoun menší daleko méně vybíravý a nepohrdne prakticky žádnou rostlinnou potravou, přičemž v jeho jídelníčku převažují hlavně podzemní části rostlin, jako jsou kořeny, hlízy či cibule. To usnadňuje jeho chov v zajetí, kde je možné ho krmit pestrou směsí zeleniny i ovoce, podle toho, jak přichází na trh.

Hlodoun menší obývá vyšší polohy jihovýchodní Asie, kde se obvykle vyskytuje v nadmořských výškách 1500–4000 m. Lze ho zastihnout na území států Bangladéše, Bhutanu, Kambodži, Číny, Vietnamu, Indie, Nepálu, Barmy (Myanmaru) a Thajska, většinou na travnatých okrajích lesů nebo na čajových plantážích. Nevyhýbá se ale ani blízkosti lidských obydlích a nejednou se usadí přímo v zahradách. Svým rytím a konzumací kořenových částí rostlin může napáchat zejména na čajových plantážích značné škody, takže není domorodci příliš oblíben, snad až na horské oblasti Barmy, kde jeho masité tělíčko slouží horalům jako vítané zpestření jídelníčku.

Samice hlodouna menšího rodí po 42 dnech březosti 1–2 mláďata, která jsou slepá a holá a váží po porodu okolo 7 g. Nejdelší známý věk je 4 roky a 8 měsíců. Druh byl zařazen do Červené knihy IUCN do kategorie LR/Ic, což znamená, že stupeň jeho ohrožení je zatím poměrně nízký. V zajetí se chová velice zřídka, zájemci si ho mohou – budou-li mít ovšem štěstí – prohlédnout v pražské zoologické zahradě, kde se také již podařilo odchovat mláďata. Tento ojedinělý úspěch je možné považovat za příslib do budoucna a těšit se, že se odtud toto zajímavé zvíře rozšíří časem i do soukromých chovů, jako se to povedlo kupříkladu s osmáky degu či různými druhy křečíků a pískomilů. Na závěr je však na místě trochu postrašit nadšence, kterým by se nechtělo čekat, až se hlodouni u nás dostatečně rozmnoží a zamýšleli by si je dovézt sami. Hlodoun menší je, podobně jako jeho další asijští příbuzní z rodu Rhizomys, hostitelem parazitické houby Penicillium marneffei, která je přenosná i na lidi. U člověka způsobuje systémovou infekci (peniciliózu), která se projevuje vysokými horečkami a anémií. Ve vážných případech může způsobit i smrt, zejména u pacientů s AIDS.