ZOO – Farma U dvou kvítků

Hanka však neodpovídala. Najednou se, byla jen pár kroků před námi, předklonila a začala zvracet. Nedalo se nic dělat, musel jsem jít i s miminem blíž a doufat, že se tam neskrývá rozzuřený divočák.
Hanička plakala, když jsem se postavil vedle ní, a musím říct, že i mně vyhrkly slzy do očí. V dolíku mezi vysokou trávou byl zatlučený kovový kolík a k němu drátem připoutaná vyhublá mourovatá kočka. Její srst byla slepená zaschlou krví, jež jí nejspíš zpočátku vytékala z rány na krku. Tam se jí totiž drát zařízl.
„Boženko, pojď sem!“ obrátil jsem se dozadu.
„A co to je?“
„Nic, jen kočka.“
„Nekecáš?“
„Dělej! Poď sem a vezmi Muriel!“ zavelel jsem rozčíleně, načež jsem si odepnul spící děcko a podal ho zatím Hance.
Sešel jsem dolů. A řeknu vám, že se to zubožené stvoření ani nijak nebránilo. Muselo ho to však strašlivě bolet, když jsem se snažil ten drát uvolnit.
„Nemůže mít vzteklinu?“ zeptala se shora Hanička.
Sundal jsem si dřínovou bundu a zvíře na ní položil. Pak jsem se zvedl: „Ne. Snad ne. Ale raděj běžte napřed domů a zavolejte doktora Kláska, ať hned přijede. Stejně bych ji nedokázal ošetřit sám.“
No a tak se stalo, že k Boženčině Míně přibyl do našeho zvěřince ještě sedmiletý kastrovaný kocourek Béďa.

Ale zpět k té Boženčině vášni. Hned druhý den jsem jí koupil knížku Petra Čuříka Živé drahokamy v teráriích a ona si potom už docela sama namíchala z výše uváděných ingrediencí směs, do které pak ještě přidala rozdrcený mech a písek.
Seděl jsem zrovna na lavičce před domem, ofačovaného kocoura Béďu na klíně, a vstřebával do sebe trochu toho slunečního záření. Hanka vařila v kuchyni oběd a malá Muriel spala v ložnici.
„Strejdo?“ vytrhla mne Boženka ze snění.
„Hmm,“ otevřel jsem oči a uvědomil si, že se mi podařilo na okamžik klímnout.
„Nemám je dát radši jednotlivě do kelímků od jogurtu?“
„Ty larvy?“
„Jo, nanoserohy,“ odpověděla, protože tohle označení se u nás ujalo téměř okamžitě.
„A nebudou ty kelímky malý?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem se jí do chovatelských aktivit moc míchat, aby neztratila zájem. Pro člověka je vždy lepší, když získává vlastní zkušenosti, než když mu je někdo podsouvá.
„Myslela jsem ty velký, jak jíš ty.“
No ano, uvědomil jsem si, že na rozdíl od obyčejných lidí, kterým stačí ke svačině tří-lžičková aktivie s neskutečně velkými kousky ovoce, já musím mít půllitrový český jogurt, jestli je vůbec ještě český, s příchutí čokolády nebo ořechů.
„Tak co?“ zeptala se netrpělivá Fatima.
„To by snad šlo, ale jak je zavřeš?“
„Síťkou s gumičkou,“ vydechla a jala se plnit již předem připravené nádobky od mléčných výrobků. Nechápu, proč se mě vůbec ptala, když už byla stejně rozhodnutá.
„A kam je dáš?“ zeptal jsem se naivně.
„No do těch kelímků,“ začínala být ta holka nervózní.
„K obědůů,“ vyklonila se Hanička z okna kousek ode mne.
Zasedli jsme k jídlu. Hanka dělá bezvadnou čínu, které říká „Šanghaj“
Já pak pokračoval v načatém rozhovoru: „Myslel jsem, jak jim zajistíš vhodnou teplotu?“
Boženka pokrčila rameny.
„Kolik musej mít?“ zeptal jsem se a ona ihned vyskočila od jídla, aby si vzápětí nalistovala požadované údaje.
„Hlínu 24 až 28 stupňů a vzduch od dvaceti do třiceti,“ odpověděla a popadla lžíci, kterou ponořila do té lahodné krmě.
„Co to řešíte?“ zeptala se Hanička.
„Kam dá Boženka ty larvy, aby měly vhodnou tep…“
„Uáááá, uáááá?“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
„Áááááá, miláček ví, kdy je čas k jídlu,“ pravila Hanča a zmizela v ložnici. Prsa měla mlékem zvětšená nejmíň o tři čísla.
„Dobrý viď?“ obrátil jsem se na mlaskající Fatimu.
„Hmm.“ Podívala se na mě a pokračovala: „Co kdybych je nechala u tebe ve stodole?“
Zakoulel jsem očima. Bylo mi jasné, že když jí je tam nechám na vyhřívaných policích mezi svými pavouky, časem o ně ztratí zájem. Bude spoléhat na to, že se o ně postarám. Ale zas na druhou stranu, je lepší mít všechna zvířata pod jednou střechou.
„No,“ zaváhal jsem, „to by šlo, ale já ti tam udělám z té staré skříně, co jsem našli na půdě, takový broučí inkubátor.“
„Jaký?“ zablýsklo se jí v očích. Měla radost, že bude mít své vlastní zvířecí království.
„Vyměníme čelní dveře za skleněné tabule a dovnitř dáme topný kabel a termostat a k osvětlení úspornou zářivku, co ty na to?“
Odložila lžíci. S povytaženým obočím jednoho oka zapřemýšlela.
„Bude to jen tvoje, já se ti do toho nebudu míchat…“
„Jo, to by šlo,“ pravila po chvíli a vzápětí dodala: „Ale budu tam potřebovat i nějaké skleněné nádrže na velké nanoserohy.“
„Podrž jí, než si odříhne,“ pravila Hanička, která se zde zjevila jako duch. „Já se zatím najím.“
Vzal jsem unavenou, popravdě doslova „přežranou“ Muriel do náručí a směrem k Fatimě pronesl: „Jasně, dám ti něco od pavouků. Stačí?“
No a jak jsem řekl, tak se také stalo. Ještě než se přiblížila následují neděle, už se Fatima starala o své tučné larvy v novém oddělení, které jsem jen pro ni ve stodole zřídil. A navrch jako dárek jsme jí s Haničkou nadělili dva páry čerstvě vylíhlých zlatohlávků Chelorrhina polyphemus. Asi sedmicentimetrové brouky krásně zeleně zbarvené s béžovými skvrnami na krovkách, pruhy na štítě a béžovou hlavou, kterou zdobí, jak jinak, rozdvojený na - nose - roh.
 

20. Boty z toulavého telete

Uteklo několik týdnů a musím říct, že všechno začínalo jít jako na drátkách. Naše farma už měla své oficiální jméno, jež se skvělo na velké oranžové tabuli přímo nad vchodem. Modrým písmem zde bylo vysázeno: „ZOO-FARMA U DVOU KVÍTKŮ“.