Psí život

… v životě přítel pravý,
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž nikdy svému pánu neodvyká,
proň bojuje a žije, pro něj dýchá, …
Lord G. G. Byron

Pes je nejlepší přítel člověka, tak toto rčení zná snad každý a málo lidí si dovolí o něm pochybovat. Kdo jiný nás miluje pořád stejně, bez ohledu na to, zda jsme krásní, oškliví, chudí, bohatí, zdraví nebo nemocní. Dovolím si tvrdit, že člověk by bez psa nebyl tam kde je. Jen si vezměme jeho přínos v celých dějinách lidstva – kdysi pomocníci při lovu, bojovníci v různých válkách, či jejich „pomoc“ při pokusech v lékařství i v jiných odvětvích vědy. Ale kdo je nejlepším přítelem psa? Člověk?
V tomto článku se nechci zabývat pokusy v laboratořích, vykořisťováním psů chovateli – množiteli a jinými skutky pánů tvorstva vůči čtvernohému příteli. Chci napsat o něčem, s čím se na vlastní oči setkal snad každý z nás, ale možná pro tu všednost se to přehlíží a do jisté míry schvaluje. Je to život a postavení některých psů na vesnici. Nějaký Punťa byl na vesnickém dvorku vždycky. Dříve to byli většinou jen voříšci, dnes byli voříšci vyměněni za ovčáky, dobrmany, dogy, bígly, kolie a jiná plemena. Bohužel málo se změnil způsob chovu těchto chlupatých přátel.

Ještě dnes často žije pes na vesnici buď na řetězu nebo v kotci, těm šťastnějším je dovoleno pobíhat po dvorku. Na tom samém dvorku může celý život „šťastně“ ležet bez motivů a nových vjemů. Ne, pardon, takový chodec za plotem, pokud je plot průhledný, to je motivace k tomu, aby se hafan zvedl a proběhl se kolem pozemku. Myslíte, že to stačí? Samozřejmě, že ano, odpoví většinou majitel psa. Kdyby pejsek chtěl, tak si po dvorku může pobíhat do sytosti. Že nemá proč? No to je jeho problém. Proti takovým argumentům opravdovému pejskaři akorát zhořkne v puse, ale to je asi všechno, co proti tomu zmůže. Když se vrátím k životu na řetězu, argumenty jsou obdobné. Třímetrový řetěz je přece dlouhý, pes může běhat dokolečka. Opravdu smutný pohled na nádherného Křížence chrta, plného energie, který na konci svého řetězu smutně hledí do dáli a možná sní o tom, jak tryskem běží po pláni.
Psi se na „vycházku“ dostanou, když do vesnice přijede veterinář kvůli povinnému očkování. Vycházku bohužel trochu kazí fakt, že většina psů táhne a snaží se všechno očichat. „No copak ho můžu brát na vycházky, když takhle táhne a štěká na ostatní psy?“, obrátí se na vás „psovod“s vítězoslavným úsměvem typu já to věděl. Vaši odpověď, že by se to všechno zlepšilo, kdyby na vycházky chodil častěji, už neslyší.
Většina těchto psů se bohužel (či bohudík?) nedočká smrti stářím. Někteří zemřou na nemoc, jiných se zbaví jejich majitelé. Důvod? Pes, který žije celý život ve stejném prostředí a v nicnedělání, získá spousty zlozvyků. Od točení se dokolečka, k zakusování zvířat až po napadání majitele. Některé zlozvyky (zvláště ten poslední) začnou lézt páníčkovi na nervy a na místo nápravy se raději psa zbaví. Samozřejmě to není vina člověka, ale psa, vždyť denně dostával žrádlo a řetěz měl dlouhej.

Nejvíce tímto životem trpí pracovní plemena, kterých je díky Rexovi, Lassie a Tesákovi čím dál více. Ať chceme nebo ne, jsou to plemena, která potřebují „něco dělat“. Když se jim nedovolí pracovat, většinou to vede k agresivitě a odtud pramení fámy, že to a to plemeno je ve stáří kousavé. Majitel za nic nemůže, psa „odstraní“ a vesele si jede pro nového, většinou toho samého plemene. Dříve rozšíření voříšci, kteří žili po generace stejně bídným životem, se do jisté míry přizpůsobili, což samozřejmě neznamená, že to jejich majitele omlouvá a že by nepotřebovali venčit. Také se jim často podařilo utéct a udělat si samostatný výlet.
Pokud člověk žijící na vesnici patří mezi ty, co se svým psům věnují, venčí je a mají je rádi, tak podle některých lidí patří mezi blázny. Často si musí zvyknout na nemístné poznámky od některých svých spoluobčanů. Před nedávnem se mi stala taková věc. Šla jsem na procházku se svými hafany a viděla jsem souseda se synem. Psy jsem si vzala na vodítko a pokračovala v cestě, když jsem souseda míjela, neodpustil si poznámku: “Ještě jednou uvidím tvoje psy bez vodítka a propíchnu je vidlema“. Slušně jsem se zeptala proč a on že viděl v televizi, jak pes napadl dítě (co je v televizi to je přece pravda). Rozhovor pomalu přešel v hádku a mě už slušnost opouštěla. Ironií je, že asi za měsíc mu jeho psi (žijící jen na dvorku) utekli a napadli jednoho z mých psů.
Proč si tito lidé psa pořizují? To je otázka. Na vesnici je hluboce zakořeněna představa psa jako hlídače a nic na tom nemění fakt, že pes je často uvázaný vzadu na dvoře a okna či dveře jsou volně přístupné z ulice. Zloděj by mohl vesele loupit a pes by si ho většinou ani nevšiml. Nehledě na to, že pes nepřišel coby štěně do styku s cizími lidmi a stačí na něj udělat baf a zmizí v boudě. A když se přece jen lidí nebojí, stačí mu dát buřta a jsou z vás kamarádi. To samozřejmě neplatí pro plemena typu Kavkazan, na ta neplatí ani baf ani buřt, ta se však na vesnici prakticky nevyskytují. Zdá se mi, že pes na vesnici plní funkci zvonku nebo slouží jako doplněk vesnického folklóru.

Ale abych lidi z vesnice jen nehanila, všude se najdou majitelé, kteří se o své psy dobře starají. Obzvlášť mladší generace začíná v psovi vidět něco více než věc a možná za pár let bude mít i každý vesnický pes svého zodpovědného páníčka.
Pokud někoho tento článek pobouřil, je to dobře, je napsán proto, abychom si uvědomili, co se okolo nás ještě někdy děje. A jestli urazil? Tento článek nemůže urazit nikoho, kdo se o své hafany stará a má je rád.
Tak přemýšlej, příteli.