ZOO – Farma U dvou kvítků

No jasně, bystrý čtenář jistě pochopí, že ta kvítka, to byly naše dvě dívenky, Boženka a Muriel. A nebylo to s nimi mnohdy vůbec jednoduché. Boženka už mne totiž začínala vytlačovat z mého království a uzurpovala si pro sebe a své broučí obry čím dál tím víc místa. To ani nemluvím o jejích obdivovatelích, kteří jako by se množili přímo úměrně tomu, jak se jí množili nosorožíci a zlatohlávci. Nedávno narozená Muriel naproti tomu byla stále ještě malým roztomilým miminkem, vlastně teď už batoletem, jemuž druhé pohlaví zůstávalo zcela lhostejné. Jenže jak pomalu rostla a počala se obracet z bříška na záda a posléze, pomalu couvajíc, posunovala své faldíky po podlaze, zachtělo se jí najednou objevovat svět. Častokrát jsme ji našli zavěšenou na pletivu některé z klecí, nebo bušící na sklo terária, pročež bylo čím dál obtížnější brát ji s námi na úklid, krmení a obsluhu zvířat.
Ještě že mi chodil stále pomáhat Marek Jankovski, teď už víc než jedenadvacetiletý trpělivý Boženčin obdivovatel.
„Pane šéf,“ promluvil jednoho dne, když se zrovinka potýkal s gekonem obrovským Gekko gecko, který se ho pevně držel tlamkou za koženou rukavici a ne a ne ho pustit.
„Polej ho vodou,“ poradil jsem mu.
„To nemyslím,“ odvětil a šel k umyvadlu, jež trčelo kousek odtud z bíle vykachlíkované zdi. „Chtěl jsem se vás jen zeptat…“
„Na co?“ podíval jsem se po něm, protože v jeho hlase byla znát stopa zaváhání. Nejspíš zas touží po té naší zpropadené Fatimě, zamyslel jsem se.
„Nemohl bych u vás dělat naplno?“
„Jak na plno, ty se tu snad flákáš?“ zacukaly mi koutky úst.
„Neee,“ bránil se a vypadal v tu chvíli jako puberťák načapaný na švestkách.
„Tak jak?“ pomohl jsem jeho ostýchavé dušičce.
„Chtěl bych tu být zaměstnaný na plný úvazek,“ pravil a ponořil gekona do vody, kterou se mu právě podařilo mezi řečí zregulovat na vhodnou teplotu.
„No, já bych rád, ale…“ teď jsem zase váhal já. Měl jsem toho kluka fakt rád, jenže těžko mu budu moci nabídnout plat, jaký měl v nemocnici coby odborný laborant. Pokračoval jsem: „… víš, nemůžu tě platit ani zdaleka průměrným platem téhle republiky…“
„To sem ani nečekal, dyť v nemocnici jsem ho taky neměl.“
„A proč vlastně končíš? Tedy jestli to není tajemství.“
Pokrčil rameny a chytil levou rukou bez rukavice gekona za hlavou právě včas, aby nám to zvíře neprchlo někam za skříně a terária. Měl jsem takhle jednou jiného samce tohoto druhu doma v bytě snad tři měsíce a třebaže jsme ho za celý ten čas vůbec nezahlédli, budil nás noc co noc hlasitým štěkáním: „Toook… toké… tok, tok tok …toké…“ Nakonec jsem ho tehdy musel odlovit, což se dalo jen po odtažení starého dubového a nesmírně těžkého nábytku, za nímž se ten pacholek celou dobu skrýval. Co žral ovšem nevím. Možná uniklé cvrčky a šváby. Těžko říct.
Ale zpátky k Markovi. Odnášel rozezlené zvíře zpět k jeho ubikaci a až ke mně byla vidět zevnitř tmavá, dokořán otevřená tlamka toho cvalíka. Měřil nejméně osmadvacet centimetrů a na bocích těla měl silné věnečky tukových zásob. Marek ho nejdříve vypustil do jeho terária, sundal si rukavici a pak se ke mně obrátil: „Vy ste to ještě neslyšel? Ruší tady nemocnici.“
„Co?“
„No udělají z toho nějaký hospic či co a zůstane tu jen nějaké akutní lůžko na chirurgii a interně.“
„A porodnice?“
„Ne, tu už umrtvujou. Bude se rodit v Mostě nebo ve Slaném.“
„A proč rušej laborku? Dyť tu budou potřebovat, ne?“
„Nechaj jen tu menší, která je na poliklinice. Ta prý stačí pokrýt všechno.“
Nevěřil jsem svým uším. Okresní město a nebude zde nemocnice.
„Tak co?“
„To je lumpárna,“ ulevil jsem si.
„A můžu u vás dělat?“
„Nemůžu ti dát víc než minimální plat, ale zas budeš mít volnou pracovní dobu. Co ty na to?“ zeptal jsem se.
Marek bez váhání přikývl a já dodal: „A když sám něco prodáš, tak ti dám provizi jako zvláštní odměnu.“
„Tak jsme tu,“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vstoupila Hanka s plačící Muriel v náručí. „Máme to za sebou.“
„Co?“ podíval se Marek nejdříve na Hanku a pak na mě.
„Byly na očkování,“ vyjasnil jsem mu situaci, zatímco moje partnerka přenesla dítě ke kleci s párem papoušků senegalských.
„Hele pipinka,“ ukázala na jednoho z ptáků, který právě opouštěl kmenovou hnízdní budku.
„Uááááá,“ odpovědělo naše robě.
„No tak, dyť to tolik nebolelo…“ chlácholila ji Hanička.
„Mám pro tebe novinu,“ řekl jsem a vzal si od ní malou. Ta se mě ihned chytila za vlasy a zatahala mě tak, až jsem vyjekl. Její vztek byl rázem pryč. Pomstila se a ztichla.
„Jakou?“ zajímalo Haničku.
Vrzly dveře a já si uvědomil, že sem míří také naše Fatima, tedy Boženka. Přišla sice v doprovodu nějakého silně opáleného a zlatými řetězy ověšeného maníka v bílé košili a černých kalhotách. Vypadal jako člen camorry nebo vymahač výpalného.
„Tak tady jsou,“ ukázala mu na naposledy vylíhlá imaga zlatohlávků, která měla rozdělená po deseti kusech ve více jak třiceti plastových bednách. Očividně nás docela ignorovala.
„Ehmm, ehmm,“ snažil jsem se upozornit na svou maličkost.
„To je Ezra Matinnelli,“ hlesla, aniž by nám věnovala trochu pozornosti.
Pak spolu chvíli mluvili anglicky, načež si plácli a počali odnášet brouky i s nádržemi někam ven.
Zavrtěl jsem nepřítomně hlavou.
„Jakou novinu?“ obrátila se Hanička ke mně.
„No Klásek už zaplatil za tu hadí farmu a poslal dokonce ty tři nájmy za byt dopředu, jak to bylo ve smlouvě.“
„Prima, malá bude potřebovat zimní bundu a já bych chtěla do kuchyně…“
„Vidíš?“ obrátil jsem se k Markovi. „Že já nemlčel.“
„…kamna se sklo-keramickou deskou.“
„To byl jen vtip miláčku,“ naklonil jsem se k Haničce a políbil ji na tvář. To proto, že jsem postřehl, jak se zamračila. Vzápětí se jí však na tváři objevil úsměv. Položil jsem tedy malou Muriel na podlahu a zvesela pokračoval: „No a to ještě není všechno.“
„Neee?“ přivinula se ke mně Hanka.
„Ne!“ odvětil jsem se šibalským úsměvem.
„No ták, nenapínej.“
Do místnosti zas vcupitala Boženka a v dlaních svírala pěkný štůsek eurobankovek.
 

(pokračování v dalším čísle)