Dogtrekking do extrému

Posunování hranic lidských i zvířecích možností, zvyšování výkonnosti či zvedání pomyslné laťky – to všechno jsou termíny, se kterými se dnes a denně střetáváme nejenom v médiích. Nejinak je tomu i v jedné z nejmladších kynologických sportovních disciplín – v dogtrekkingu. Letošní devítidílný seriál mistrovství republiky se pomalu blíží do finiše. Organizátoři čerpající z bohatých zkušeností minulých let se zdárně snaží ozvláštnit a zpestřit jednotlivé akce seriálu. Hledají se nové terény, rozšiřuje se doprovodný program a velice často je to zdařilý souběh obojího.

Čas a praxe ukáže, nakolik jsou životaschopné připravované extrémní několikadenní etapové přechody, čítající až několik set kilometrů. Určitě to však nebude běžná záležitost, určená pro širokou pejskařskou veřejnost. Na druhou stranu na prvním slovenském (Oravském) dogtreku použili nový zajímavý prvek – vloženou noční etapu, který vnáší do soutěže své osobité kouzlo. Myslím, že tento pokus nezůstane dlouho osamocen.
Na počátku srpna jsem měl možnost, spolu s partou přátel a čtyřmi psy, okusit zase něco nového, zvedajícího onu pomyslnou laťku doslova k výšinám – tedy dogtrekking v rakouských Alpách v oblasti Dachsteinu, snad nejznámějšího evropského ledovce. Tato zkušenost byla pro všechny zúčastněné natolik vyjímečná a poučná, že stojí za pár řádek.

Máme se ještě co učit
Rakouští vyznavači mushingu, bikejoringu, canicrosu se už nějaký čas poohlížejí po dogtrekkingu, coby nové pejskařské disciplíně, která se v sousedním Česku tak bouřlivě rozvijí. A tak není divu, že by rádi tuto činnost přivedli i k nim do Rakouska. Nejdále v této snaze pokročil, i v Čechách dobře známý, světoběžník českého původu Mario Formánek a jeho přítel Christian Vajk. Právě na pozvání jejich „laufhunde klubu“, jsme se rozhodli do vzdálených Alp vyrazit. Akce byla nazvána Dachstein 2007 dogtrekking test–tour. V podstatě se jednalo o zmapování tratě, prozkoumání zázemí, spojené se sondou do místních poměrů, jako příprava na oficiální dogtrek, plánovaný na rok 2008. Rakouští přátelé se netajili tím, že by rádi těžili z několikaletých českých zkušeností a pravidel.
Zadání: první den asi třicet pět kilometrů dlouhá túra, druhý den kolem dvaceti, spojené noclehem na horské chatě v nadmořské výšce 2063 m. n. m., znělo nevinně a lákavě. No, mělo nás varovat avizované převýšení (start v 530 m. n. m.) či nezdar loňského pokusu, kdy celá červencová výprava skončila pod nenadálým sněhovým příkrovem. Fakt je, že jsme tenhle náš první velehorský dogtrek tak trochu podcenili a částečně zanedbali domácí přípravu. Naštěstí se vše obešlo bez fatálních následků a psi i lidé přežili bez újmy na zdraví. Pravdou je, že dogtrekking v Alpách byl něčím naprosto jiným než co jsme dosud absolvovali a pokorně doznáváme, že se máme ještě co učit.

V partě je síla
Po nižších partiích, kdy jsme se mohli kochat přírodní krásou modelovanou dravou vodou, přišel na řadu drsnější terén skalnatých stezek. Cesta vedla, jak jinak, neustále vzhůru k bělostným štítům zahaleným v mlze. Rakouská část výpravy se v těchto chvílích ztenčila na pouhé dva účastníky se čtyřmi psy. Zřejmě zapracoval neznámý virus.

Pánové, gentlemani, s batohy nabalenými „na těžko“, do stoupání zapůjčili dámskému osazenstvu psí tahouny. A ti se jak se patří činili. Naštěstí bylo po dešti, poměrně chladno a tak nedocházelo k jejich přehřívání. Brzy jsme se na vlastní kůži přesvědčili, proč se ve velehorách trasy nepočítají na kilometry, ale na hodiny putování.
Únava se zhoršujícím terénem dramaticky zvyšovala a my měli možnost poznat další neznámý faktor – psychiku. Pohled na chatu zavěšenou vysoko nad vzdáleným útesem, jeden z bodů kterými jsme měli procházet, zdeptal některé méně zkušené členy naší výpravy. Naštěstí se nám společnými silami, humorem a rozdělením zátěže, to vše spojené s náležitým odpočinkem, podařilo vzniklé obavy a potíže zažehnat. Ostatně možností k návratu nebylo mnoho a pokračovat se jevilo reálnější. Přesto jsme po poradě, museli plán zkorigovat a vytýčenou trasu zkrátit.

Opatrnost nade vše
V těsné blízkosti ledovce se výrazně ochladilo a stezka se téměř vytratila ve změti kamenné suti a oblých skalisek. Snažili jsme se maximálně vychutnat tajemnou atmosféru tohoto místa s pomalu tajícím pamětníkem dávných věků. Brzy jsme však museli soustředit veškerou pozornost pod nohy, kde číhalo nebezpečí úrazu doslova na každém kroku. Změť výstupků, ostrých hran i kluzkých balvanů, se sotva znatelným chodníčkem byla náročná i pro psí tlapky. Pohyb v takovémto terénu vyžadoval maximální souhru člověka i psa.
Polštářky na tlapkách jsme pravidelně kontrolovali. Vzhledem k jejich stavu v závěru výpravy bych doporučoval rozhodně zařadit do povinné výbavy psí botičky a nějakou léčivou mast. Naše nohy chránily kotníčkové kožené boty, bez nichž by bylo takovéto putování nemyslitelné.
Úplný závěr dne byl korunován strmým, téměř dvouhodinovým výstupem k chatě Krippenstein – Lodge 2063 m. n. m. Pohodlný nocleh ve stylovém prostředí roubené stavby a především ranní nádherný výhled z terasy, byly nejlepší odměnou za vynaloženou námahu. Alpské vrcholy s bělostným sněhem na úpatí nám doslova ležely u nohou a my mohli očima sledovat naši včerejší neskutečnou pouť.

Co z toho vyplývá
Ačkoliv jsme pro návrat do základního tábora v překrásném městečku Hallstatt zvolili nejkratší cestu, rozhodně jme si sestup neulehčili. Ostré klesání zpočátku kopírovalo černou sjezdovku, posléze se změnilo v klikaté cestičky s příležitostnými výhledy na jezero. Nad námi se tiše občas mihla kabinka lanovky a slabší povahy jen povzdechly závistí.
Dole, na travnaté pláži u jezera, s nohama (tlapkama) v chladivé lázni, konečně nastal čas oddechu a bilancování. Časem budou všechny bolesti nohou, otlačených ramen i nekoordinovaných pádů zapomenuty a zůstanou jen úžasné vzpomínky na zdejší přírodu, hory, celé putování.

Jisté je, že tato parta lidí a jejich čtyřnohých přátel zažila něco nového, co se s dosavadními dogtrekky těžko srovnává. Dogtrekking ve vysokých horách má, za dodržení specifických pravidel, určitě budoucnost. Pokud se podaří rakouským organizátorům probojovat zdejšími administrativními problémy, čeká je jistě ještě úprava pravidel na místní horské poměry. Nikdo by se totiž z bezpečnostních důvodů neměl pohybovat na trati sám. Velký důraz bych položil na trénink ovládání psa a především pak důsledné promyšlené rozšíření povinné výbavy. To znamená, že mimo běžných potřeb pro bivakování, potravin a tekutin pro sebe i psa, kvalitní mapy a čelové svítilny, bych přibalil ještě solidní lékárničku, mobil, náhradní baterie, lano, pláštěnku, kompletní náhradní oblečení a také, již zmiňované, botičky pro psa.
Pevná kožená obuv a náhradní teplé oblečení by mělo být samozřejmostí. Možnost prudké a razantní změny počasí, je zde totiž podstatně vyšší a nebezpečnější než dole v nížinách.
Uvedené zásady samozřejmě platí pro pobyt v horách obecně, nejen při dogtrekkingových soutěžích. Jen jsme si sami vyzkoušeli, že i v těchto nestandardních podmínkách dokážou být psi milými a užitečnými pomocníky a společníky.
Neváhejte tedy vyrazit ať už na oficiální dogtrekkingové akce či jen soukromé výšlapy do hor se svým psím kamarádem. Určitě vás čekají stejně bohaté zážitky, jaké jsme si dovezli ze vzdálených Alp my.