ZOO – Farma U dvou kvítků

„Tys měla kšeft?“ vyjevil jsem se.
Přikývla a opřela se tou svou kulaťoučkou prdýlkou o desku pracovního stolu.
„Tak neodbíhej porád,“ nedala se Hanka.
Marek zatím dál čistil terária, tentokrát ta s dendrobátkami. Muriel zmizela kamsi mezi stojany a já tedy musel s překvapením ven: „Marek u nás bude pracovat na celý úvazek.“
„Hurá,“ vyjekla moje přítelkyně, dvěma skoky se přesunula k dendrobátkám a objala Marka: „Gratuluju. To ti to trvalo.“
„A protože teď bude o zvířata postaráno,“ pokračoval jsem bez uzardění, „tak bychom mohli, ty, já a obě slečny…“
Místností se rozhostilo napětí. Všichni mi viseli na rtech a čekali, co že to ze mě vypadne.
„No nekoukejte tak,“ začervenal jsem se.
„Ty … to nemyslíš vážně,“ napružila se Hanička.
„Co?“ dělal jsem nevědomého.
„Ty mapy cos včera studoval místo manželských povinností…“
Ta mě má přečtenýho, pomyslel jsem si.
„Neboj…“
„Tohle slůvko nesnáším,“ řekla Hanička a rozhlédla se kolem. Marek s Boženkou na nás civěli, netušíce, o čem že to je řeč.
„No tak jim to řekni!“ vyzvala mě moje nejkrásnější a nejmilejší… Vlastně to jsem měl říct jí, aby se tak nedurdila.
„No, bude to,“ dala si u stolu Boženka ruce křížem přes malá, pevná ňadra.
„No myslel jsem, že když máme ty peníze… a Marek se postará o chod farmy…“
„Tak kam?“ zeptala se Hanka.
„Ma…laj…sie…“ hláskoval jsem.
Chvíli bylo ticho. Nikdo ani nedutal.
Pak se konečně po několika hlubokých nadechnutích ozvala Boženka: „Co je to Ma-laj-sie?“
A vzadu za regály se ozval srdceryvný nářek. To naše maličká právě narazila na potkany.
 

21. Cesta do jinam

Musím říct, že se Haničce moc nechtělo. Cestovat s malým dítětem přes půl zeměkoule a ještě k tomu mít na krku mě i Fatimu, to není jen tak. Ale, třebaže mne to stálo několik dní a nocí škemrání a přemlouvání, nakonec přeci jen přivolila. Nakoupili jsme spoustu těch zbytečností, jež malé batole potřebuje a o kterých jsme neměli nejmenší ponětí, jestli je na místě seženeme.
„Ale dyť tam maj lidi taky děti,“ oponoval jsem, když moje přítelkyně mermomocí balila do velkého černého kufru ještě čtyři balíky papírových plen.
„Známe místa, kam tě srdce táhne,“ podívala se mi do očí. „Tam nejspíš čůraj děcka jen tak do písku.“
„A naše Muriel by to nezvládla?“
Hanka se po mně přísně podívala, pak si dala ruce v bok a rezolutně zaveršovala: „Buď plíny, nebo jede někdo jiný!“
„Už mlčim, už mlčim,“ napodobil jsem posunkem ruky staříka z pohádky o Mrazíkovi.
Přešel jsem do vedlejší místnosti, kde Boženka právě dávala Markovi instrukce, jak se má postarat o její broučí farmu: „… a ty velké larvy nanoserohů se budou kuklovat…“ Ještě stále měla s češtinou občas problémy. „…tak musíš ohlídat vlhkost. Je to jasný?“
Marek přikývl a podíval se po mně. V ten samý okamžik si mě všimla i Boženka a třebaže zároveň zazněl od vchodu zvonek, nikdo z nás mu nevěnoval pozornost. Boženka se mě zeptala: „A vážně tam žijou ty velký rohatý brouci?“
„Ano,“ pravil jsem krátce, protože tohle jsme už probírali nesčetněkrát a musím se přiznat, že to byl jeden z hlavních argumentů, kterým jsem Boženku přesvědčil, aby s námi jela bez odmlouvání. Dokonce se na tu výpravu i těšila.
Po mém boku se náhle objevila Hanka svírající v ruce trošku pomuchlaný leták. Z rozmazaných očí se jí však valily proudem slzy.
„Co je?“ řekli jsme všichni jako jedním dechem.
„E-e-ema,“ zavzlykala.
„Kdo je E-e-ema?“ zeptala se Fatima - Boženka.
„Tvoje teta,“ hlesl jsem a sesunul se na nejbližší židli.
„Je mrt-vá,“ rozbrečela se Hanka ještě víc a podala mi ne leták, nýbrž parte. Bylo v němčině.
„Takže?“ projevila svou necitelnost a konstruktivní myšlení Fatima.
„Kdy je pohřeb?“ obrátil jsem se na Hanku a podal jí parte zpátky. Přeci jen měla z němčiny státní zkoušku, kdežto já v ní byl jen málo praktický kokta.
„Dyť jí ani neznám,“ rozhlížela se Boženka kolem. Snad si tak trochu vyčítala, že netruchlí dost nahlas.
„Ve čtvrtek,“ vzlykla Hanička a posadila se mi na klín. Objala mě kolem krku a dala se do usedavého pláče. Zakrátko jsem už cítil, jak mi její slzy stékají po ramennou a zádech. Aby také ne, vždyť tahle tetička, která byla spíš dobrodruhem než obyčejnou českou ženskou, vychovávala Hanku v jejím dětství. Starala se o ni víc než její vlastní matka a vpravdě všechno příjemné, na co si moje přítelkyně z dětství vzpomněla, mělo takovou či onakou spojitost s její tetičkou Emou.
„Pojedem tam,“ pravil jsem a pohladil dívku svých snů po vlasech.
Z dětského pokoje se ozval křik malé Miriam.
„Ale co letenky do Singapuru?“ zašeptala Hanička.
„Vrátím je,“ odpověděl jsem nahlas. „Letět na jih můžeme i za rok.“
„No to snad nemyslíte vážně?“ ohradila se Fatima.
Marek rozpačitě mlčel a Hanka se mi vděčně podívala do očí. Pak se zvedla a zmizela uklidnit naši maličkou, miloučkou a uřvanou Muriel.

Obřad měla hezký. Asi to tak je u těchhle lidí, kteří spolu cestují světem křížem krážem a nemají nic, než tu svou maringotku a jeden druhého. Mají se všichni rádi. Cirkusáci.
Spousta květin a krátké, leč procítěné projevy, jimž jsem příliš nerozuměl. Šlo vesměs o hantýrku, která smíchává jazyky mnoha národů a na rozdíl od Evropské unie je stmeluje bez podmínek a pravidel. Bez vykořisťování.
Navečer jsme se pak sešli ke krátké smuteční oslavě v přístřeší na kolech, jež teta Ema sdílela se svým Pablem několik dlouhých, předlouhých let.