Kudlanky – I. část

Přestože nepatřím mezi specializované chovatele hmyzu, tato zvláštní skupina hmyzu mě doslova okouzlila a to nejen svým unikátním vzhledem, ale také zajímavým chováním, etologií a jejich zcela přirozeným majestátem. Pohled z očí do očí s kudlankou prostě musí učarovat snad každému milovníkovi přírody. Není tedy divu, že se chov kudlanek stal velice populární. V porovnání např. se strašilkami u nás kudlanky nejsou chovány příliš dlouho. Především během posledních několika let se jejich skromná nabídka rozšířila o některé další zajímavé druhy. Přesto mi připadá, že jim není v odborné literatuře (aspoň tedy ne u nás) věnována pozornost, jakou by si zasloužily. Proto jsem se rozhodl zveřejnit dodatečně tento článek, dodatečně proto, že v současné době již bezobratlé nechovám, především z časových důvodů.
Na začátek několik obecných faktů: kudlanky (řád Mantodea) zahrnují asi 1800–2000 druhů. Každým rokem jsou objevovány a popisovány nové druhy, které obývají většinu tropických oblastí a několik druhů zasahuje i do Evropy (např. rody Ameles, Empusa, Mantis).

U nás žije pouze jediný druh – kudlanka nábožná (Mantis religiosa), a i když je u nás považována za vzácný a ohrožený druh, místy bývá lokálně velmi hojnou. Tím samozřejmě nikoho nenabádám k lovení a drancování populací tohoto druhu. Navíc se jedná o druh zákonem chráněný. Ale o ní až v některém z příštích čísel.
Charakteristické je pro tuto skupinu hmyzu utváření předních nohou sloužících k lapení a přidržování kořisti, tzv. loupeživé nohy femoro – tibialního typu. (Podobně vypadající a ke stejnému účelu sloužící končetiny se v rámci konvergentního vývoje vyvinuly i u některých jiných druhů hmyzu a dokonce i korýšů).

• Kudlanka Hierodula membranacea.

Jedná se o hmyz s proměnou nedokonalou (tzv. hemimetabolie – velmi zjednodušeně řečeno je vynecháno stádium kukly, z vajíček se líhnou drobné nymfy podobné dospělcům, které se během svého vývoje podle druhu 6× až 11× svlékají). Rozebírat poměrně složitou anatomii a fyziologii, etologii, popř. taxonomii kudlanek není náplní tohoto článku. Případné zájemce tedy odkazuji na literaturu.
S chovem kudlanek jsem začal zcela náhodně při návštěvě jedné aqua – tera prodejny, kde jsem zakoupil své první kudlanky – Sphodromantis gastrica. Jednalo se o téměř dospělý pár před dospělostním svlékáním. Od té doby jsem se kudlankami začal intenzivněji zabývat. Postupně se má sbírka rozšířila na osm druhů: Sphodromantis gastrica, S. viridis, S. lineola, Hierodula membranacea, Creoboter pictipennis, Cilnia humeralis, Polyspilota aeruginosa, Pseudocreobotra ocellata. Mimo tyto druhy jsem se pokoušel chovat také druhy rodu Empusa – E. fasciata, E. pennata – bohužel kvůli jejich speciálním biologickým požadavkům se mi to, podobně jako mnoha jiným chovatelům, příliš nedařilo. Chov Phyllocrania paradoxa byl úspěšný jen částečně. Jak již bylo zmíněno, v současně době již z časových důvodů kudlanky nechovám. Zkoušel jsem chovat i náhodně získaný blíže neurčený druh rodu Eremiaphilla ze Súdanu, bohužel však nepříliš úspěšně.

Požadavky na chov
Při splnění základních požadavků nepovažuji chov kudlanek za příliš náročný. Většina kudlanek (mimo pouštní druhy) nejsou příliš náročné na prostor. Postačí jim terárium o výšce zhruba trojnásobku délky jejich těla, podobně jako je tomu u strašilek. Splnění této podmínky hraje rozhodující roli při svlékání. Nedokážu si dost dobře představit, jak se kudlanka svlékne v plastové krabičce postavené na délku, jak to bývá často doporučováno.

• Kudlanka H.membranacea – sameček po letu, ještě s roztaženými blanitými křídly.

Zásadní podmínkou je samozřejmě oddělený chov. Pro společný chov jsou vhodné jen některé druhy nebo musíme zajistit dostatečně velký prostor a dostatek potravy. Vybavení terária doporučuji spíše jednodušší – vhodné větvičky, po kterých mohou kudlanky lézt a zavěsit se na ně během svlékání. Nepoužíváme-li v teráriu větvičky, můžeme do horní stěny nádrže připevnit kus pletiva, který kudlance při svlékání poslouží podobně jako větvička. Substrát není pro chov nezbytně nutný. Dá se ale použít písek, rašelina, směsi obojího, štěrk, ale také perlit, papírové ubrousky aj. Důležité je větrání. Teplotu a vlhkost v nádrži volíme podle druhu. Obecně jsou kudlanky živočichové teplomilní, v přírodě se často vyskytující na jižních silně osluněných stanovištích v případě palearktických zástupců, zbytek je rozšířen v tropických oblastech celého světa. Z tohoto důvodu doporučuji nádrže osvětlovat žárovkami nebo vystavovat slunečnímu záření. Správnou vlhkost zajišťujeme rosením vlažnou vodou, kudlanky se při této příležitosti často napijí. V příliš vlhkém prostředí zbytky potravy hnijí, naopak v přílišném suchu se kudlankám často nepodaří se správně svléknout. U některých dovezených druhů se často dá jen těžko zjistit jaký biotop obývají a tak nezbývá než experimentovat.
Přestože používám slovo terárium, není samozřejmě nutné si k chovu kudlanek terárium pořizovat. (Každopádně to však působí efektněji). Velmi dobře nám jako nádrž k chovu postačí láhev o obsahu tři litry, pet láhev nebo plastová krabička, pro chov nejmenších nymf se dají použít i krabičky od filmu.

Chov
K chovu kudlanek já používám jak již zmiňované skleněné láhve, pet láhve i terária. Substrát volím podle daného druhu. U druhů, kterým vyhovuje vyšší vlhkost (Hierodula, Creoboter, Pseudocreobotra) používám jako substrát rašelinu, velmi se mi k chovu kudlanek osvědčil i perlit, udržující v době svlékání vzdušnou vlhkost. Další vybavení tvoří šikmo vzpříčená větvička. Na tuto větvičku připevním i kousek umělé rostliny, tento dekorativní prvek nemá pro kudlanky patrně větší význam, i když odrostlé nymfy se při vyrušení do této rostliny schovávají. Nádrže jsou umístěny na okenním parapetu (z vnitřní strany), částečně kryté fíkusem. V dopoledních hodinách zde svítí slunce a teplota dosahuje kolem 30–32 stupňů Celsia. Průměrná teplota ve dne dosahuje zhruba 26 stupňů Celsia. V noci zde teplota klesá na 20 stupňů (samozřejmě podle podmínek). Rosím podle potřeby, zpravidla však dvakrát týdně, v období svleku častěji. V případě nižších teplot přemisťuji nádrže choulostivějších chovanců jinam do interiéru. Bez vážnějších následků kudlanky krátkodobě snášejí i teploty pod bod mrazu, což jsem již několikrát nechtěně zjistil při přepravě. V zimním období chovám kudlanky ve stejných nádržích uložených v teráriích mimo dosah jejich obyvatel, kterými jsou nejčastěji hadi. (Samozřejmě by asi nebylo dobré umisťovat nádoby s kudlankami do terária s hmyzožravými ještěry.) Tímto způsobem zajišťuji kudlankám vhodnou teplotu i osvětlení. Vyzkoušel jsem i chov volně v teráriích s hady bez jakýchkoli následků, toto lze však doporučit jen krátkodobě. Hrozí např. utonutí v misce s vodou nebo vyrušení kudlanky během svlékání. Tímto experimentálním způsobem chovu lze také vypozorovat mnoho zajímavých postřehů z jejich života. Zcela náhodně jsme tak zjistil zajímavou schopnost „plavat“ u nymf Hierodula membranacea! Jednou jsem také dokonce pozoroval, jak dospělá samice S.lineola zahnala výstražným postojem téměř dvoumetrovou užovku černou!

Krmení:
Krmení je v chovu kudlanek snad tou nejúchvatnější činností. Kudlanka svou kořist sleduje svým velmi dobrým zrakem (kudlanky mají stereoskopické vidění podobně jako například sovy), mimo dvou základních očí se nacházejí na temeni hlavy tzv. ocelli – temenní očka – to jim zajišťuje přesné zamíření na kořist a dokonalý odhad vzdálenosti. A ve zlomku vteřiny zaútočí na nic netušící kořist. Ta už je v sevření ostnatých končetin zcela bezmocná.
Kudlanky krmím kořistí vhodnou vzhledem k jejich velikosti. I když se často dočteme, že je kudlanka schopná zmocnit se kořisti až dvakrát tak velké jako je sama, v zajetí pořádání těchto řecko-římských zápasů příliš nedoporučuji. Může se pak snadno stát, že půjde jen těžko rozeznat, kdo z této dvojic je kořist a kdo lovec.

• Dospělá samice (Sphodromantis gastrica) s kořistí – saranče (Locusta migratoria).

Nejmenší nymfy krmím malými nymfami cvrčků, sarančat a malými moučnými červy, dále pak mšicemi nebo octomilkami, obvykle ad libitum. Postupně jak nymfy rostou, začínám zkrmovat i větší nymfy sarančí a kobylek (smýkaný hmyz), moučné červy, nymfy švábů, mouchy, housenky a podobně. Nemáme-li pro nymfy dostatek živé potravy, dají se krmit ručně. Na entomologický špendlík nabereme drobnou část těla dospělé kořisti (nejlépe měkkou tkáň) a přiložíme nymfě k čelistem, ta obvykle po chvilce začne sousto požírat a sama si jej přichytí pomocí lapavých končetin. Tento způsob je však časově značně náročný a vyžaduje pořádnou dávku trpělivosti. Mladé nymfy rostou velice rychle za předpokladu, že mají dostatek potravy a vhodnou teplotu. A některé druhy rodu Sphodromantis jsou schopny dosáhnout dospělosti dokonce za tři měsíce. Dospělá kudlanka (Sphodromantis) o velikosti 6–8 cm je schopna spořádat až deset imag cvrčka (Gryllus asimilis) nebo několik odrostlých nymf švábů obrovských (Blaberus giganteus) – zkrmování dospělců tohoto druhu je také možné, vzhledem k jejich pevnému krunýři a obranyschopnosti to však příliš nedoporučuji. Dále je vhodné zkrmovat téměř jakýkoli hmyz: saranče stěhovavá (Locusta migratoria), mouchy, můry larvy potemníka (Zophobas morio), různé druhy cvrčků, smýkaný hmyz. Kudlanky zkrátka nejsou příliš vybíravé, několikrát jsem zkrmoval také vosy bez jakýchkoli následků.
V přírodě větší druhy kudlanek loví také drobné obratlovce (nejčastěji ještěry a žáby). To je v chovu však poměrně špatně proveditelné a krmení myšími holaty nedoporučuji, dokonce některé kudlanky o tuto kořist nemají ani zájem. Po zkrmení myších holat jsem několikrát zaznamenal úhyn daného jedince, pravděpodobně v důsledku špatného trávení. Naopak s úspěchem jsem používal jako krmivo drobné rybky. Při zkrmování rybek se dá postupovat podobně jako u výše popsaného „ručního krmení nymf“.

Rozmnožování
Pro rozmnožování je samozřejmě nutné umět rozeznat pohlaví, to lze již u poměrně malých nymf, ale vyžaduje to trochu praxe. Obecně to lze poznat podle počtu zadečkových článků (sternitů) následovně: sameček jich má vždy více (viditelných sternitů bývá až devět) samička (7 a méně). Rozdílné je i utváření a tvar těchto článků. U dospělců kudlanek lze samce od samice rozeznat na první pohled podle slabší konstituce, samičky bývají mohutnější a působí větším dojmem. U mnoha druhů také jsou opravdu větší. U některých běžně chovaných druhů rodu Sphodromantis jsem však po důkladném přeměření zjistil, že rozdíly v délce těla jsou minimální. To však může být individuální.

• Nymfa blíže neurčeného druhu rodu Sphodromantis z Egypta.

Kudlanky jsou pověstné svým sexuálním kanibalismem, proto je vhodné samičku v průběhu páření rozptylovat častým krmením, chceme – li si samce ponechat. Samozřejmě ji nakrmíme také před pářením.
Na páření používám samce starší tří týdnů od dospělostního svlékání, samice zhruba po 14 dnech od dospělostního svlékání.

• Kudlanka Creoboter pictipennis sice nepatří k velkým druhům, za to má atraktivní zbarvení.

K páření kudlanky umisťuji buď volně do místnosti, například na nějakou rostlinu nebo do prostornějších terárií. Samotný akt může trvat i několik hodin (u mých Sphodromantis sp. i déle než 24 hodin). Sameček se k samičce blíži velmi opatrně a někdy značně dlouho a pečlivě si měří vzdálenost, jakoby si byl vědom toho, že jediná chyba ho může stát život. Ve vhodné chvíli na samičku naskočí, pomocí krátkého skoku s roztaženými křídly. Mimochodem schopnost letu je u některých samců velmi dobře vyvinuta, například u druhu P. affinis.
Po několika dnech až týdnech (podle druhu) od páření vytvoří samice ootéku (kokon s vajíčky), těch může jednou odpářená samice vytvořit pět, ale také třicet. Podle druhu a přísunu potravy. Kokon obvykle umisťuje na dobře chráněné místo. V přírodě do puklin v kůře, ve skalách, na větvičky a podobně. Ootéky některých druhů jsou velmi dobře maskovány. Ponechávám je volně v nádržích při teplotě okolo 28 stupňů Celsia. Občas je porosím vlažnou vodou. Obvykle se za zhruba měsíc, ale někdy také dva, začínají líhnout nymfy. Ootéky kudlanek mírného pásma nepotřebují vždy nutně přezimování a nymfy se líhnou obvykle i bez něj. Několik prvních týdnů chovám nejmenší nymfy v jedné nádrži vybavené hustou vegetací, jak postupně rostou, třídím je podle velkosti. Největší nymfy umisťuji samostatně do seříznutých pet lahví, vybavených stejně jako pro dospělce.
Přeji mnoho úspěchů chovatelům těchto fascinujících predátorů a nejen jim, ale také všem ostatním milovníkům bizarních stvoření matky přírody.

Použitá literatura:
Kovařík F a kolektiv (2000): Hmyz, Chov – morfologie
Obenberger Jan Dr. (1995): Entomologie II, XII Řád Mantodea – Kudlanky