Stezkou vlka – dogtrekking srdcem Jeseníků

Loučná nad Desnou a na ni volně navazující obce Rejhotice a Kouty nad Desnou bývají právem nazývány branou Jeseníků.

Krása Jeseníků

Už letmý pohled na mapu nasvědčuje, že tomu tak skutečně je. Domečky nahloučené v údolí, do něhož se dravě řítí z okolních vysokých hor vody Divoké a Hučivé Desné, jsou vklíněny hluboko do nejznámějšího moravského pohoří. Zdejší kraj je od nepaměti spojen s těžbou a zpracováním dřeva. Největšího rozkvětu se dočkal v druhé polovině 19. století, za vlády bratří Kleinů. V této době se Loučná a okolní obce stávají doslova centrem železářství a železničního stavitelství celé rakouské monarchie. Tomuto úspěšnému období předcházelo období temna – 17. století, které bylo časem selských revolt a z literatury dobře známých čarodějnických procesů.
Na počátku 21. století se kraj na úpatí jesenických velikánů opět bouřlivě rozvíjí. Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně, s horní nádrží na stejnojmenné hoře, se stala malým ekonomickým zázrakem a vyhledávanou turistickou atrakcí. O její popularitě svědčí i umístění na první příčce ankety MF sedm divů ČR.

Majestátní hřebeny s dominantou Pradědu, divoká a krásná příroda, spolu se stále se vylepšujícím zázemím pro sportovní vyžití láká každým rokem více a více návštěvníků z tuzemska i zahraničí. Čeká na ně celá škála ubytovacích a stravovacích zařízení, která se stále zvelebují. Ve vesnici s 1600 obyvateli jsme napočítali 13 restaurací! Lidé jsou zde pohostinní a vstřícní a tak není divu, že jsme zde před pěti lety s pořádáním Stezky vlka zakotvili. Obecní zastupitelstvo v čele s Ing. Pavlem Martínkem, přistupuje k dogtrekkingu, stejně jako k dalším bohatým aktivitám v obci, pragmaticky. Vědí, že spokojení návštěvníci se rádi vracejí a s nimi další, což platí i pro ty čtyřnohé. Původní formální patronát, této netradiční outdorové kynologické akce, se postupem času vyvinul v sehranou spolupráci.
Když nám byl pro letošní ročník nabídnut k dispozici areál Rybářské bašty kolem rybníku Kocián, včetně přilehlých obecních pozemků, ani na chvíli jsme neváhali. Kdo si pozorně prohlédne fotografie velkoryse a přitom s citem komponovaného souboru zařízení, pochopí. O bivaku, tedy základně s povinným noclehem pod širým nebem mezi dvěma etapami, bylo rozhodnuto!

Pátý jubilejní ročník

Pátý ročník je už tak trochu jubilejní záležitost, která si jistě zaslouží zvýšenou pozornost. Trať modelovaná postupně v průběhu roku správou lesů, ochranáři a konečně i samými dogtrekaři v konečné šesté verzi, čítala velmi slušných 92 kilometrů. V této délce kopírovala hlavní hřeben Hrubého Jeseníku podélně i napříč. V podstatě jsme se snažili nabídnout účastníkům další jesenická nej, které ještě neviděli v předchozích ročnících. Posuďte sami: po výstupu na Červenohorské sedlo následovalo dramatické klesání ke krásně upravenému Marianinu pramenu, prosmýknutí malebnými chalupářskými Filipovicemi a velmi náročné stoupání na Točník, korunované zaslouženým výhledem na město Jeseník. Zelená turistická trasa z Točníku do Branné bývá udávána jako nejdelší běžkařská stopa v Jeseníkách. Prochází známým skalním útvarem zvaným Vozka a pozvolně klesá k zaniklé lesní železnici v okolí Josefové. Tajemno místa umocňuje sílu, s jakou si zpět bere příroda to, co jí kdysi patřilo. Až do Branné se trať vine pastvinami a mimo jiné protíná naučnou stezku Pasák. Zbývajících 16 kilometrů určitě nepatřilo k nejlehčím. Cesta k Novým Losinám je lemována kamennými mohylami z bývalých sudetských políček a než se otevřel dogtrekařům závěrečný výhled na Loučnou, dostali řádně zabrat při výstupu na Tři kameny.
Druhý den se startovalo z bivaku na klasiku Hrubého Jeseníku. Nekonečné serpentiny vyvedly účastníky k větrným elektrárnám pod Mravenečníkem a vrstevnicová, kamenitá cesta, s nádhernými výhledy, zase k Františkově myslivně. Odsud už jeto jen kousek k rozcestníku Nad Malým kotlem, kde jsme se napojili na nejznámější mezinárodní (červenou) hřebenovou trasu – Ovčárna, Praděd, Švýcárna, Červenohorské sedlo. Zbývá jen sestup do základního tábora penziónu Annín v Koutech nad Desnou.

Délky tratě i nástrah povinného bivaku se tentokrát nezaleklo 84, z původně 124 přihlášených týmů. Milým zpestřením a prověrkou pořadatelských komunikačních schopností bylo zatím nejsilnější zastoupení zahraničních účastníků. K tradičním Slovákům letos přibyli dogtrekaři z Rakouska a Polska.
Čtvrteční pěkné počasí, tedy v den příjezdu, mělo nás pořadatele varovat. První den totiž zatím v minulých letech vždy pršelo, aby se na vlastní dogtrekking vyčasilo. Nikoho však nenapadlo, že tomu letos bude naopak. Páteční start, který se tentokrát neobešel bez pozornosti médií, se vyvedl. Všech 84 dvojic (i trojic), obtěžkaných povinnou výbavou vyrazilo do chladného, lehce mlhavého jitra. Už v odpoledních hodinách však bylo z hlášení hlídek jasné, že mnozí náročnost a členitost 48 km dlouhé etapy podcenili. Zatímco první dorazil na bivak, krátce po třetí, „překvapivě“ Roman Baláž, závěr startovního pole se potýkal těžkými závěrečnými kilometry až do ranních hodin. Nemluvě o zhruba patnácti týmech, které jsme kvůli zranění, vyčerpání či ztrátě orientace museli stáhnout z tratě auty.

Těch, co bojovali s itinerářem do dlouhých nočních hodin, nám bylo trochu líto. V nedalekém zámeckém parku totiž právě vrcholila ohňovou show týdenní soutěž v dřevosochání pohádkových bytostí. Toho, stejně jako možnosti zalovit si v rybníku Kocián vlastnoručně ryby, se však bohužel stihla zúčastnit jen menšina těch nejrychlejších. Naštěstí jsou řezbáři lidé družní a brzy s radostí rozšířili naši tradiční musherskou kapelu. Příchozí tak až do ranních hodin vítala sehraná muzika, se kterou si mnozí rádi zanotovali. Když uložili unavené psy a na nedalekém paintballovém hřišti rozprostřeli své bivakovací přístřešky, čekala je vydatná česnečka a půllitr pěnivého moku.

Nikdo nelitoval

Počasí potvrdilo své obrácené pořadí a příjemná noc se ve tři ráno změnila ve vydatný déšť. Brzy bylo znát, jak dobře si kdo ustlal. Tmou se míhaly postavičky s čelovkami, které se snažili zachránit své spacáky úprkem pod přístřešek Bašty.
Ráno se tvářilo nevesele. Déšť se sice zmírnil, ale neustával a okolní kopce se halily do husté mlhy. O plánovaných krásných výhledech jsme si mohli nechat jen zdát. Rychlá obhlídka trati těsně pod hřebenem, potvrzovala nejchmurnější vyhlídky. Zdálo se, že dogtrekaře a jejich psy čeká krutý den pod pláštěnkami. Za této situace jsme odložili start a hledali společně východisko v alespoň částečném zkrácení tratě. V momentě, kdy jsme se shodli na 38 kilometrech pro druhou etapu (celkem tedy 86), zakaboněná obloha se protrhla a z mezer v mracích zazářila azurová.

Z těch 46 dogtrekařů, kteří se rozhodli ve Stezce pokračovat a vydali se na hřebeny, ani jeden nelitoval. Horský vzduch se pročistil a došlo i na slibované výhledy. Zbytek osazenstva se po vlastní ose přesunul do základního tábora na penziónu Annín. Konečně byl čas na sušení výbavy a pofoukání bolístek. Oproti první etapě docházka ukázkově odsýpala. Brzy odpoledne jsme přivítali v cíli první týmy, vzápětí pak další. Všichni nešetřili superlativy k dnešní trati. Mezi sedmou a osmou hodinou večerní dorazil do cíle závěr startovního pole. Právě včas, zrovna totiž probíhala už od loňska dobře známá a především pro psy zajímavá záležitost – totiž psí raut. Čtyřnozí závodníci si zde mohli dosytosti ochutnat škálu prémiových výrobků značky Fitmin, dodaných tradičním sponzorem firmou Dibaq.
Jednou použité nerezové misky se umyly a skončily v bohaté večerní tombole. Do osudí byla vložena všechna startovní čísla a díky štědrým sponzorům tak nikdo neodešel s prázdnou. Během příprav na vlastní vyhlašování výsledků došlo na velkoplošné promítaní fotografií z minulých ročníků. To se neobešlo bez vtipných poznámek a častých bouřlivých salv smíchu.

Pohled na definitivní výsledkovku sám o sobě vypovídal o tom, jak byl letošní ročník náročný. Celou trasu, tedy 86 kilometrů, totiž dokázalo bez úhony absolvovat pouze 41 z 84 osádek! Přesto jsme pro všechny, i ty kterým to úplně nevyšlo, měli připraveny pamětní skleněné plakety s vlčí šlépějí a celou řadu odměn pro jejich čtyřnohé společníky. A protože to byl ročník jubilejní, skleněným hranolem s vyjícím vlkem, logem Stezky vlka, byli odměněni patrioti, tedy účastníci všech ročníků tohoto jesenického dogtreku. Z účastníkům k nim patří René Kazda, Petr Dvořák, Láďa Krejčí a z pořadatelů MVDr. Zdeněk Wetter, Ing. Pavel Martínek, Tomáš Páral, Honza Čapek, Honza Teichman a moje maličkost.
Přes celou řadu dramatických momentů se ze startovního pole téměř jednohlasně ozývalo nadšení nad letošní Stezkou vlka. To samozřejmě každého pořadatele povzbudí a dodá sílu do dalších ročníků. Za to, že se tento vydařil, je také třeba poděkovat celé řadě spolehlivých sponzorů: obci Loučná nad Desnou, firmám Art Glass Valner, Juko Slavkov, Samohýl a. s., Candy Pardubice, Dibaq, Fitmin, Biofaktory Praha, Falco, Kartografie HP, Ferrero, Brit, Lesy ČR.