ZOO – Farma U dvou kvítků

„Tady mate,“ podal mi Pablo bronzovou urnu s Eminým popelem. „Ema si prat, by spat v doma. Hrob s babicka.“
Potěšilo mě, co českých slov ten muž od své družky během let pochytil.
„Upřímnou soustrast,“ podal jsem mu ruku, ačkoliv to bylo dnes již podruhé.
„Takii Ema chtit, by vam dal její nejmilejší nambr, …toóó… numero, … cíííslo.“
Nechápal jsem.
„Ještě jednou upřímnou soustrast,“ pravila Hanička, která držela v náručí Muriel.
Boženka zůstala s Markem na farmě. Jí ani jemu teta Ema neříkala téměř nic.
„Pojít za mnou,“ ukázal mi Pablo na dveře.
„No, asi z toho pojdu,“ hlesl jsem tiše.
„Co chce?“ ptala se Hanička.
Pokrčil jsem jen rameny: „Zdědili jsme číslo.“
Pablo nás vedl podél několika maringotek a postaveného šapitó až dozadu do zvěřince. Otevřel nám zde velkou přepravní bednu, v níž se na vrstvě hnoje a zapáchající slámy krčil nedorostlý a podvyživený Garibaldi. Ano ten, Garibaldi, který tolik miloval sladké a cukrárny a sluneční svit.
„Je vase. Cislo, nambr. Yes???“
Podívali jsme se jeden na druhého, cítili jsme totéž. Garibaldi nesmí zemřít.
Uvázal jsem toho zakrslého, a to doslova, protože v dospělosti má mít asi jeden metr a on měřil v kohoutku sotva osmdesát centimetrů, tvora na krátké vodítko a vyvedl ho ven. Cestou jsem viděl na Haničce, jak se jí to cirkusácké zacházení se zvířaty příčí. Poděkovali jsme a šoupli Garibaldiho do kufru nové fabie. Sotva se tam vešel.
Vzhledem k tomu že se pohřeb konal v Norimberku, kde se cirkus zrovinka nacházel, měli jsem to na hranice necelé dvě hodiny. Rozloučili jsme se s panem Pablem a nechali město soudních sporů za sebou. Na hranicích nás bohudík nikdo nekontroloval, to je snad jediná výhoda Evropské unie, a my se ještě před setměním objevili na zápraží našeho domu v Hrouzkově. Garibaldi byl náš.
 

22. Sportem ku zdraví

Po příjezdu z Norimberku jsme samo sebou nejdříve uložili ke spánku naše unavené děcko a vzápětí pak ubytovali i tapíra Garibaldiho druhu Tapirus terrestris. Prozatím se musel spokojit s prasečím chlívkem v zadní části zahrady, nicméně stále otevřenými dvířky mohl kdykoliv navštěvovat osmiarový zatravněný ráj.
„Hotovo,“ vydechl jsem si, když jsem mu do dávno opuštěného přístavku nanosil seno a slámu a kameninové koryto naplnil čistou vodou. Hanička ukázala tapírovi vonící žlutozelené jablko, myslím že to byl golden a Garibaldi se začal otáčet dokola kolem své svislé osy, jakoby tančil valčík.
„Hele, jakou má radost,“ ukazovala Hanka.
„Hmmm,“ zapochyboval jsem, „spíš ti předvádí svoje číslo, aby dostal pamlsek.“
„Hodnej,“ pochválila zvíře Hanička a podala mu tu lahůdku až ke krátkému chobůtku, kterým si ji Garibaldi posunul do tlamy.
Šli jsme spokojeně spát.

Každé ráno se budím docela brzy, tak kolem šesté až půl sedmé. Jenže tohle ráno, to bylo docela jiné. Slunko se sice již vyhouplo nad obzor a probírající se den voněl všemi možnými vůněmi, já však ještě spal. Snad jsem byl víc unavený po té včerejší cestě, či co já vím.
Vzbudil mě ryk.
„Co je, co se děje,“ probrala se vedle mě stejně vyplašená Hanička.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny a podíval se do dětské postýlky, v níž si dál spokojeně pochrupávala naše maličká.
„Uááááááá.“
Podívali jsme se s Hankou po sobě a oba nechápavě povytáhli obočí.
„Uááááááá,“ ten zvuk se pohyboval po naší zahradě sem a tam.
„Není to…?“ zeptala se Hanka.
„Boženka?“ zeptal jsem se i já.
„Je to vona,“ dodali jsme jedním dechem po další ječivé ozvěně.
Honem jsem se oblékl do plátěných kraťasů a následován zvědavou přítelkyní v slušivém nočním prádélku, zamířil k naší stodole plné zvířat. Ještě jsme tam ani nedošli a už se ozvalo další ječivé: „Uáááááá…“
Téměř okamžitě se kolem nás jako vítr přehnala dočista nahá Fatima, kterou následoval stejně nahý Marek a tomu v patách cválal náš roztomilý Garibaldi.
Když všichni tři zmizeli za stodolou, opřel jsem se pobaveně o stěnu domku za mnou a podíval se na Haničku: „Že by se ti dva dali zase dohromady?
Hanka jen pokrčila rameny, dala si ruce křížem přes prsa a stejně jako já se těšila na pokračování.
„Uááááááá…“ opakoval se celý ten výjev bez nejmenší změny.
„Jak se mu to tam třepetá,“ neubránila se Hanička lechtivé poznámce. Oba jsem vyprskli smíchy.
„Uááááá…“ následovalo další kolečko zahradou a já si uvědomil, že to bude nejspíš další Garibaldiho skvělé číslo, pronásledování dvou šašků.
„Přines jabko,“ zašeptal jsem Haničce do ucha a dál se díval na ten výjev, který by jistě stál za zfilmování.
Když běželi kolem počtvrté, Hanička se právě vracela s dvěma žlutozelenými goldeny.
„Uáááááá…“ ječela neumdlévajícím hlasem Boženka a zarytě mlčící Marek dál třepetal tím svým tóó …
„Cvičíte?“ zakřičel jsem nahlas, doufajíc, že se všichni zvědavě zastaví. Mýlil jsem se. Zmizeli nám za stodolou.
„Hmm, tak to ti nějak nevyšlo,“ podala mi Hanka jablka. „Zkus tohle.“
A už tu byli znovu. Je to s podivem, ale jejich tempo se s každým dalším kolem zrychlovalo.
„Uááááá…“ ječela Boženka.
„Je to sran-da, có?“ vyrážel unaveným hlasem Marek. „Co to má-te za hlí-da-cí-ho psa? Je ja-ko bul-dok.“
„Garibaldi, na?“ zařval jsem na zvíře. To si mě však vůbec nevšímalo a dál se snažilo zachytit chobotem toho před sebou.
Všichni zas zmizeli na minutku či dvě kdesi vzadu, kam jsem nedohlédl a Hanka se opřela vedle mě: „Myslíš, že ho zastavíš, nebo mám zavolat pro veterináře s narkotizační puškou?“
„Pffff,…“ mávl jsem rukou a vyšel postiženým vstříc.