Sdílet:
Klapavky
Klapavky (čeleď Kinosternidae) jsou želvy skrytohrdlé (řád Cryptodira) vyskytující se v Severní a Jižní Americe. Tyto želvy získaly své české jméno...
Klapavky (čeleď Kinosternidae) jsou želvy skrytohrdlé (řád Cryptodira) vyskytující se v Severní a Jižní Americe. Tyto želvy získaly své české jméno podle zajímavého způsobu pasivní obrany před nepřáteli. Plastron je opatřen dvěmi kloubovými spojeními, které umožňují želvě zaklapnout se v krunýři. Tuto vlastnost však mají jen zástupci rodu Kinosternon. Druhy rodu Sternotherus, Staurotypus a Claudius mají plastron značně zredukovaný, mnohdy až do tvaru kříže, který tělo želvy nijak nechrání. Jejich obranou je pak útěk, kousání a u některých druhů vydávání nepříjemného zápachu. Kara- pax klapavek je většinou klenutý, oválného tvaru. Pohlavní dimorfismus: samci mají plastron více konkávní a jejich anální štítky jsou více vykrojené. Samci mají také delší ocas a mohutnější hlavu.
Želvy této čeledi obývají nejrůznější typy vod - mokřiny, močály, různé stojaté vody, jezera, ale i větší řeky. Obývají i sezónní nádrže a při jejich vyschnutí žijí i delší dobu na souši. Klapavky nejsou dobrými plavci a proto se po dně pohybují lezením. Vyhledávají v nádržích nehluboká místa.
Klapavkovití jsou karnivorní nebo omnivorní. Rody Sternotherus a Staurotypus jsou výrazně šnekožravé (molluscivorní).
1. podčeleď Kinosterninae obývá východ Severní Ameriky a k jihu zasahuje do Amazonie v Jižní Americe. Řadí se do ní dva rody Kinosternon s osmnácti druhy a Sternotherus se čtyřmi druhy. Nejmenší Sternotherus depressus je jen osm centimetrů velký. Největší je Kinosternon scorpioides dorůstající dvacet sedm centimetrů.
Tyto želvy snášejí jen jedno až čtyři vejce, inkubace trvá sto až stopadesát dní. U některých druhů probíhá latentní období ve vývoji zárodku - diapauza, která má význam pro načasování klubání v závislosti na ročním období.
Rod Kinosternon:
1. Kinosternon acutum Gray 1831
2. Kinosternon alamosae Berry & Legler 1980
3. Kinosternon angustipons Legler 1965
4. Kinosternon baurii Garman 1891
5. Kinosternon chimalhuaca Berry, Seidel & Iverson 1997
6. Kinosternon creaseri Hartweg 1934
7. Kinosternon cruentatum Dum Éril, Bibron & DumÉril 1851
8. Kinosternon dunni Schmidt 1947
9. Kinosternon flavescens Agassiz 1857
10. Kinosternon herrerai Stejneger 1925
11. Kinosternon hirtipes Wagler 1830
12. Kinosternon integrum Le Conte 1854
13. Kinosternon leucostomum DumÉril, Bibron & DumÉril 1851
14. Kinosternon oaxacae Berry & Iverson 1980
15. Kinosternon scorpioides Linnaeus 1766
16. Kinosternon sonoriense Le Conte 1854
17. Kinosternon spurrelli Boulenger 1913
18. Kinosternon subrubrum Bonnaterre 1789
1. Sternotherus carinatus Gray 1855
2. Sternotherus depressus Tinkle & Webb 1955
3. Sternotherus minor Agassiz 1857
4. Sternotherus odoratus Latreille 1802
2. podčeleď Staurotypinae obývá Karibik, Mexický záliv a povodí řek ústících do Pacifiku ve střední Americe. Zahrnuje rod Staurotypus se dvěma druhy a monotypický rod Claudius (s druhem C.angustatus, velikost devět centimetrů). Staurotypus triporcatus je největším zástupcem čeledi a dosahuje velikosti až třicet osm centimetrů. Staurotypus má ve snůšce až deset vajec a délka inkubace je sto až dvěstě dní.
1. Claudius angustatus Cope 1865
Rod Staurotypus:
1. Staurotypus salvinii Gray 1864
2. Staurotypus triporcatus Wiegmann 1828
Klapavka obecná se vyskytuje v Kanadě (jih Ontaria), v USA (státy: New England, Maine, jih New Hampshire, Vermont, jih New Yorku, Massachusetts, Connecticut, Pennsylvanie, New Jersey, Delaware, Maryland, Západní Virginia, Virginia, Severní Karolína, Jižní Karolína, Georgia, Florida, Alabama, Mississippi, Louisiana, jihovýchod Iowy, Missouri, Arkansas, jih Wisconsinu, Illinois, Indiana, Michigan, Ohio, Kentucky, Tennessee, východ Kansasu, východ Oklahomy, jihovýchod Texasu) a Mexiku (Chihuahua). Nejsou popsány žádné poddruhy, byť se vyskytuje na dosti velkém areálu.
Je to malá želva, dorůstající do délky maximálně čtrnácti centimetrů. Má vysoce klenutý oválný karapax a malý plastron tvaru kříže. Hlava je robustní se silnými čelistmi (molluscivorní druh). Na spodní čelisti jsou hmatové výrůstky. Na hlavě jsou dva žlutavé pruhy táhnoucí se až na krk. Zbarvení je značně variabilní, od tmavě hnědého až po světle hnědé s tmavými tečkami. Dobře je tato variabilita prezentována fotografiemi mých dvou želv.
Želvy chováme v akvateráriích s velkou plochou dna a hladinou vody vysokou jen tak, aby želvy dosáhly k hladině bez nutnosti k ní plavat. Klapavky obecné jsou velmi akvatilní a na souš vystupují velmi zřídka. Mnohdy jen když se snaží před sebou navzájem ukrýt a samice v době kladení vajec. Klapavky chováme buďto jako jednotlivce, v párech nebo ve skupině jednoho samce s více samicemi. Společný chov však skýtá mnohá úskalí a mnohdy je takřka nemožný z důvodu vysoké vnitrodruhové agresivity jedinců, kteří si navzájem „nepadli do oka“. Zych (2006) uvádí, že může dojít k amputacím, vážným zraněním až k smrti. Samci jsou navíc velmi agilní a neustále pronásledují samici ve snaze o páření. Páření u nich nemá sezónní charakter a proto jsou samice neustále zneklidňovány a stresovány snahami samce. Samec do nich neustále naráží krunýřem, kouše je a snaží se je doslova znásilnit. Má-li samec k dispozici více samic, rozprostře se jeho pozornost na více jedinců a nepůsobí jednotlivci takový stres. Společný chov však vždy vyžaduje maximum prostoru a co největší členitost interiéru chovné nádrže.
Choval jsem společně jeden pár v akvateráriu o ploše dna osmdesát×padesát centimetrů. Samec i přes mnoho úkrytů natolik znepokojoval samici, že jsem brzy od společného chovu upustil. Samice trávila většinu dne na souši, mimo dosah samce. Ve vodě před ním panicky utíkala a skoro nepřijímala potravu. Od jeho neustálých pokusů měla odřenou rohovinu kaudálních štítků karapaxu až na kost (což se po čase zhojilo a narostla na nich sekundární rohovina). I přes mnoho jeho kopulací samice nikdy nenakladla vejce. Domnívám se, že je to možná absencí zimování. U mých chovných zvířat bohužel chybí údaje o lokalitě, ze kterých by se dalo odvodit, jestli zvířata zimují či nikoliv. Samice snáší dvě vejce několikrát v roce a inkubace trvá okolo sto dní. Vy- klubaná mláďata jsou velmi drobná (dvacet milimetrů). Někteří chovatelé na internetu uvádějí, že samice ignorují nabízená kladistě a odkládají vejce kamkoli na souši, ale i do vody. Vejce vytažená včas z vody jsou schopná zdárné inkubace.
Při manipulaci se želvy někdy pokouší kousat a vypouštějí pach pižma z pachových žláz. Tento zápach však není nijak silný, proto by neměl nikoho od chovu odradit.
Klapavka obecná (Sternotherus odoratus) je masožravá želva a rostlinná potrava zaujímá jen zanedbatelný podíl. Velký význam (jako u všech želv) má přísun vápníku v potravě. Jeho nedostatek vede k deformacím a měknutí krunýře, až k úhynu. Želvy jsou velmi žravé a proto si musí chovatel dát pozor na jejich ztučnění, které způsobuje zdravotní problémy, neplodnost apod. Želvy krmím čtyřikrát týdně. Předkládám jim vodní plže, kteří jsou nejoblíbenější. Dále žížaly, mrtvé rybky, rybí filé, larvy potemníka moučného, cvrčky, granulované krmivo pro želvy, larvy vodního hmyzu, libové drůbeží a hovězí maso. Rostlinnou potravu nevyhledávají a ani vodní rostliny neokusují, proto je možné nádrž osázet odolnějšími rostlinami. Aktivní jsou hlavně ráno a večer. V noci a přes den odpočívají. Kombinovat je lze i s některými akvarijními rybami, ale je nutné počítat s určitými škodami. Moje klapavky si jich přes den nevšímaly, ale ráno, když se ryby ještě řádně neprobraly ze spánku, je intenzivně lovily. Zajímavé je, že preferovaly světle zbarvené ryby, kdežto tmavé nelovily. Vychytaly všechny živorodky ostrotlamé (Poecilia sphenops) formy Gold molly, zatímco formu Black molly nechávali bez povšimnutí. Ani panceřníčky (Corydoras ssp.) a krunýřovce (Ancistrus sp.) nelovily. Krunýřovci dokonce v jejich akvateráriu pravidelně odchovávali mladé.
Klapavky jsou díky své velikosti ideálními želvami do akvaterárií. Většina druhů je nenáročná na péči, rozmnožují se a vydrží mnoho roků (až čtyřicet).
Odkazy: http://www.reptile-database.org/
Zych J.: Želvy v přírodě a péči člověka, Brázda, Praha 2006
Verner J., Vernerová O.: Chov terarijních zvířat, SZN, Praha 1986
Želvy této čeledi obývají nejrůznější typy vod - mokřiny, močály, různé stojaté vody, jezera, ale i větší řeky. Obývají i sezónní nádrže a při jejich vyschnutí žijí i delší dobu na souši. Klapavky nejsou dobrými plavci a proto se po dně pohybují lezením. Vyhledávají v nádržích nehluboká místa.
Klapavkovití jsou karnivorní nebo omnivorní. Rody Sternotherus a Staurotypus jsou výrazně šnekožravé (molluscivorní).
• Klapavka obecná, pětiletá samice, karapax 102 mm.
1. podčeleď Kinosterninae obývá východ Severní Ameriky a k jihu zasahuje do Amazonie v Jižní Americe. Řadí se do ní dva rody Kinosternon s osmnácti druhy a Sternotherus se čtyřmi druhy. Nejmenší Sternotherus depressus je jen osm centimetrů velký. Největší je Kinosternon scorpioides dorůstající dvacet sedm centimetrů.
Tyto želvy snášejí jen jedno až čtyři vejce, inkubace trvá sto až stopadesát dní. U některých druhů probíhá latentní období ve vývoji zárodku - diapauza, která má význam pro načasování klubání v závislosti na ročním období.
Rod Kinosternon:
1. Kinosternon acutum Gray 1831
2. Kinosternon alamosae Berry & Legler 1980
3. Kinosternon angustipons Legler 1965
4. Kinosternon baurii Garman 1891
5. Kinosternon chimalhuaca Berry, Seidel & Iverson 1997
6. Kinosternon creaseri Hartweg 1934
7. Kinosternon cruentatum Dum Éril, Bibron & DumÉril 1851
8. Kinosternon dunni Schmidt 1947
9. Kinosternon flavescens Agassiz 1857
10. Kinosternon herrerai Stejneger 1925
11. Kinosternon hirtipes Wagler 1830
12. Kinosternon integrum Le Conte 1854
13. Kinosternon leucostomum DumÉril, Bibron & DumÉril 1851
14. Kinosternon oaxacae Berry & Iverson 1980
15. Kinosternon scorpioides Linnaeus 1766
16. Kinosternon sonoriense Le Conte 1854
17. Kinosternon spurrelli Boulenger 1913
18. Kinosternon subrubrum Bonnaterre 1789
• Samec, karapax 101 mm.
1. Sternotherus carinatus Gray 1855
2. Sternotherus depressus Tinkle & Webb 1955
3. Sternotherus minor Agassiz 1857
4. Sternotherus odoratus Latreille 1802
2. podčeleď Staurotypinae obývá Karibik, Mexický záliv a povodí řek ústících do Pacifiku ve střední Americe. Zahrnuje rod Staurotypus se dvěma druhy a monotypický rod Claudius (s druhem C.angustatus, velikost devět centimetrů). Staurotypus triporcatus je největším zástupcem čeledi a dosahuje velikosti až třicet osm centimetrů. Staurotypus má ve snůšce až deset vajec a délka inkubace je sto až dvěstě dní.
• Plastrony klapavky obecné – samice a samec.
1. Claudius angustatus Cope 1865
Rod Staurotypus:
1. Staurotypus salvinii Gray 1864
2. Staurotypus triporcatus Wiegmann 1828
• Páření.
Zkušenosti s chovem klapavky obecné
(Sternotherus odoratus Latreille 1802)Klapavka obecná se vyskytuje v Kanadě (jih Ontaria), v USA (státy: New England, Maine, jih New Hampshire, Vermont, jih New Yorku, Massachusetts, Connecticut, Pennsylvanie, New Jersey, Delaware, Maryland, Západní Virginia, Virginia, Severní Karolína, Jižní Karolína, Georgia, Florida, Alabama, Mississippi, Louisiana, jihovýchod Iowy, Missouri, Arkansas, jih Wisconsinu, Illinois, Indiana, Michigan, Ohio, Kentucky, Tennessee, východ Kansasu, východ Oklahomy, jihovýchod Texasu) a Mexiku (Chihuahua). Nejsou popsány žádné poddruhy, byť se vyskytuje na dosti velkém areálu.
Je to malá želva, dorůstající do délky maximálně čtrnácti centimetrů. Má vysoce klenutý oválný karapax a malý plastron tvaru kříže. Hlava je robustní se silnými čelistmi (molluscivorní druh). Na spodní čelisti jsou hmatové výrůstky. Na hlavě jsou dva žlutavé pruhy táhnoucí se až na krk. Zbarvení je značně variabilní, od tmavě hnědého až po světle hnědé s tmavými tečkami. Dobře je tato variabilita prezentována fotografiemi mých dvou želv.
Želvy chováme v akvateráriích s velkou plochou dna a hladinou vody vysokou jen tak, aby želvy dosáhly k hladině bez nutnosti k ní plavat. Klapavky obecné jsou velmi akvatilní a na souš vystupují velmi zřídka. Mnohdy jen když se snaží před sebou navzájem ukrýt a samice v době kladení vajec. Klapavky chováme buďto jako jednotlivce, v párech nebo ve skupině jednoho samce s více samicemi. Společný chov však skýtá mnohá úskalí a mnohdy je takřka nemožný z důvodu vysoké vnitrodruhové agresivity jedinců, kteří si navzájem „nepadli do oka“. Zych (2006) uvádí, že může dojít k amputacím, vážným zraněním až k smrti. Samci jsou navíc velmi agilní a neustále pronásledují samici ve snaze o páření. Páření u nich nemá sezónní charakter a proto jsou samice neustále zneklidňovány a stresovány snahami samce. Samec do nich neustále naráží krunýřem, kouše je a snaží se je doslova znásilnit. Má-li samec k dispozici více samic, rozprostře se jeho pozornost na více jedinců a nepůsobí jednotlivci takový stres. Společný chov však vždy vyžaduje maximum prostoru a co největší členitost interiéru chovné nádrže.
Choval jsem společně jeden pár v akvateráriu o ploše dna osmdesát×padesát centimetrů. Samec i přes mnoho úkrytů natolik znepokojoval samici, že jsem brzy od společného chovu upustil. Samice trávila většinu dne na souši, mimo dosah samce. Ve vodě před ním panicky utíkala a skoro nepřijímala potravu. Od jeho neustálých pokusů měla odřenou rohovinu kaudálních štítků karapaxu až na kost (což se po čase zhojilo a narostla na nich sekundární rohovina). I přes mnoho jeho kopulací samice nikdy nenakladla vejce. Domnívám se, že je to možná absencí zimování. U mých chovných zvířat bohužel chybí údaje o lokalitě, ze kterých by se dalo odvodit, jestli zvířata zimují či nikoliv. Samice snáší dvě vejce několikrát v roce a inkubace trvá okolo sto dní. Vy- klubaná mláďata jsou velmi drobná (dvacet milimetrů). Někteří chovatelé na internetu uvádějí, že samice ignorují nabízená kladistě a odkládají vejce kamkoli na souši, ale i do vody. Vejce vytažená včas z vody jsou schopná zdárné inkubace.
Při manipulaci se želvy někdy pokouší kousat a vypouštějí pach pižma z pachových žláz. Tento zápach však není nijak silný, proto by neměl nikoho od chovu odradit.
• Odřené kaudální štítky samice.
Klapavka obecná (Sternotherus odoratus) je masožravá želva a rostlinná potrava zaujímá jen zanedbatelný podíl. Velký význam (jako u všech želv) má přísun vápníku v potravě. Jeho nedostatek vede k deformacím a měknutí krunýře, až k úhynu. Želvy jsou velmi žravé a proto si musí chovatel dát pozor na jejich ztučnění, které způsobuje zdravotní problémy, neplodnost apod. Želvy krmím čtyřikrát týdně. Předkládám jim vodní plže, kteří jsou nejoblíbenější. Dále žížaly, mrtvé rybky, rybí filé, larvy potemníka moučného, cvrčky, granulované krmivo pro želvy, larvy vodního hmyzu, libové drůbeží a hovězí maso. Rostlinnou potravu nevyhledávají a ani vodní rostliny neokusují, proto je možné nádrž osázet odolnějšími rostlinami. Aktivní jsou hlavně ráno a večer. V noci a přes den odpočívají. Kombinovat je lze i s některými akvarijními rybami, ale je nutné počítat s určitými škodami. Moje klapavky si jich přes den nevšímaly, ale ráno, když se ryby ještě řádně neprobraly ze spánku, je intenzivně lovily. Zajímavé je, že preferovaly světle zbarvené ryby, kdežto tmavé nelovily. Vychytaly všechny živorodky ostrotlamé (Poecilia sphenops) formy Gold molly, zatímco formu Black molly nechávali bez povšimnutí. Ani panceřníčky (Corydoras ssp.) a krunýřovce (Ancistrus sp.) nelovily. Krunýřovci dokonce v jejich akvateráriu pravidelně odchovávali mladé.
Klapavky jsou díky své velikosti ideálními želvami do akvaterárií. Většina druhů je nenáročná na péči, rozmnožují se a vydrží mnoho roků (až čtyřicet).
Odkazy: http://www.reptile-database.org/
Zych J.: Želvy v přírodě a péči člověka, Brázda, Praha 2006
Verner J., Vernerová O.: Chov terarijních zvířat, SZN, Praha 1986
Autor textu: Ing. Petr Meduna
Autor fotografií zdroj: Ing. Petr Meduna
