Konec léta je v Praze ve znamení tradiční výstavy ptáků v botanické zahradě Na Slupi. Je to událost opravdu tak ustálená, že si jen málokdo vůbec do...
Konec léta je v Praze ve znamení tradiční výstavy ptáků v botanické zahradě Na Slupi. Je to událost opravdu tak ustálená, že si jen málokdo vůbec dokáže představit, že by se právě tato výstava nekonala. A to jak většina členů pořádající organizace, tak i zájemci z řad skalních návštěvníků, které můžeme vídat ve sklenících rok co rok. A opravdu se tato výstava nekonala jen za skutečně mimořádných okolností. Když byl v roce 1930 založen v Praze dnešní KPEP, staly se výstavy exotického ptactva hlavní náplní jeho činnosti. První výstavu klub uspořádal hned následujícího roku a od roku 1932 se tyto jeho výstavy konaly již vždy jen Na Slupi. Tedy, když právě nenastaly ony zmiňované mimořádné okolnosti. Poprvé se tak stalo kvůli světové válce a okupaci našeho státu. Spolek KPEP byl za války rozpuštěn. Potom se výstava nekonala již jen dvakrát a to kvůli opravě skleníků. Tahle výstava je historií našeho chovatelství exotického ptactva. Pomocí takové akce si můžete osvětlit ledacos, od vlastní znalosti ptáků, až po spolehlivost vlastní paměti. Že máte paměť dobrou? Že máte paměť jako slon? Povídali, že mu hráli. Sám nevím, kolik výstav jsem v botanické zahradě na vlastní oči viděl a za tu číslici, uvedenou na začátku dnešního titulku bych nedal ani zlámanou grešli, byť nejspíš odpovídá. To je právě tím, že to vše je již historie. Pokud máte něco, co není černé na bílém, v každém případě to má mnohem menší historickou hodnotu. Právě proto se tato výstava honosí dlouhou řadu let vždy pečlivě zpracovaným katalogem. S takovou věcí v ruce potom můžete pracovat, přinejmenším na svojí vlastní paměti, ještě po mnoha a mnoha letech. Výstava bez katalogu by byla výstavou bez historie. Kdo by vám věřil, že nějaký vzácný pták byl již dávno vystaven v Praze, zatímco dnes se s ním jeho majitel vychloubá jako se zářícím diamantem, který je k vidění vůbec poprvé? Můžeme tak pozorovat, že všechno, co znamená i tato výstava, slouží k rozmnožení našich vědomostí a povznesení ducha.
Vstup do skleníků. Strom vpravo je světovou raritou.
Ačkoliv má tato výstava takovou úctyhodnou historii, její každoroční uspořádání je ve skutečnosti záležitostí velice křehkou, která ani zdaleka není samozřejmostí. Je to spíše šťastná shoda náhod. V první řadě. Zahrada je zařízením University Karlovy a jako taková musí mít rozsáhlé sbírky rostlin. Aby studenti měli kde je poznávat. Výstava je pak pořádána ve skleníku subtropických rostlin a tyto rostliny jsou vždy na jaře přestěhovány pod širé nebe, aby na volném povětří nabraly zdravou sílu. Stačilo by tedy, aby nějaká vyšší moc rozhodla, že tyto rostliny se letos stěhovat nebudou, ušetříme tím peníze, což je mocné zaklínadlo a tím pádem by nebyla ani tato výstava. Vyšší moc má však daleko více prostředků, jak neblaze zasáhnout do zaběhnutých záležitostí. I letos si pořadatelé s úlevou vydechli, když výstava úspěšně skončila. Ještě týden před jejím otevřením nebyla totiž povolena. Vyšší moc měla tentokrát v ruce opravdu vysokou kartu, hrála totiž s ptačí chřipkou. A byla to hra nepředvídatelná, byl to poker. Patnáctého srpna skončila veterinární opatření týkající se ptačí chřipky, lidé v oblasti touto nemocí postižené si mohli koupit nové slepice, ale celostátní zákaz výstav a burz ptáků zrušen nebyl. Byl jen zmírněn a příslušný nižší veterinární orgán mohl takovou výstavu zase povolit. Záleželo jen na odvaze příslušného státního orgánu, zda takové povolení vydá. S uspokojením se dá říci, že takový orgán, kterému v Praze podléháme, svou odvahu našel a rozumně výstavu povolil. Snad bych ještě poznamenal, že asi deset dnů před tím se objevila ptačí chřipka v Bavorsku, kousek od místa, kde se měla konat výstava zebřiček, které jsme se chtěli zúčastnit. Proto jsme se ptali, zda tato výstava bude. Proč by neměla být?
Ochranářský koutek.
Mohu proto i já konstatovat, že letošní výstava v botanické zahradě skončila úspěšně. Dokonce pořadatel děkoval vystavovatelům, že na letošní výstavu zřejmě připravili svoje exponáty velmi pečlivě, protože nedošlo k úhynům. Pořadatelé se totiž zavazují k tomu, že případně uhynulé ptáky zaplatí. Ve druhém týdnu konání pak výstavě nepřálo příliš počasí, pršelo a citelně se ochladilo a také dopravní situace byla pro návštěvníky komplikovaná, přesto na závěrečném shromáždění byla cítit dobrá nálada.
Lori zelenoocasý.
Nyní se můžeme již soustředit na trochu odbornější pohled. Co na výstavě bylo letos k vidění? Výstava se v letošním roce konala pod heslem: Ptáci napříč kontinenty. Je takovým průřezem našeho chovatelství exotického ptactva. V rámci omezených možností, především omezenou výstavní plochou, je však každoročně nabízena co nejpestřejší paleta různých druhů ptáků. V letošním roce byla tato snaha podtrhnuta reklamním sloganem: ptáci napříč kontinenty. Skutečně byste na výstavě našli nějakého ptačího zástupce každého z tradičních kontinentů. Kromě Antarktidy, kde sice také žijí ptáci, ale jako kontinent se tato zemská část nedostala ani na olympijskou vlajku, natož do podvědomí školáků. Zajímavější je, že ačkoliv výstava není klasicky soutěžní, je na ní pečlivě zastoupena většina disciplin chovu exotického ptactva. Samozřejmě, že osou celé výstavy jsou papoušci. Vždyť tohle je především země chovatelů papoušků. Proto tady byly k vidění jak druhy velkých papoušků, za které považujeme především ary, kakady a amazoňany, tak i jiné druhy, jak je dělíme podle velikosti. Střední i malé. Vystavení kakaduové molucký, růžový a bílý byli všichni ochočení ptáci, proto budili asi největší pozornost. Byli vždy ochotní nechat se drbat na hlavě nebo si nechat nějak čechrat peří. Kromě toho byli však v dokonalé kondici, což skutečný chovatel dovede vždy ocenit. Afričtí papoušci nebyli u nás v dřívějších dobách nijak významně zastoupeni. Dovážel se sice papoušek senegalský, jeho odchovy se však začaly dařit až asi v posledních dvaceti letech. Jemu příbuzné druhy řazené do stejného rodu byly v evropských chovech spíše raritou. Teprve až někdy koncem devadesátých let se u nás objevily i druhy další, především
Papoušek konžský. S těmito papoušky slavilo více našich chovatelů úspěšné odchovy. Musíme si jenom přát, aby po zastavení dovozů se tito ptáci v našich chovech udrželi. Na výstavě jsme mohli vidět pěkné dva kusy těchto ptáků. Z této skupiny afrických papoušků byli však asi nejvzácnější papoušci rudobřiší. Z jihoamerických druhů mě opravdu zaujali papoušci patagonští v dokonalé kondici. Z Australanů pak jeden opravdu nádherný samec papouška žlutoramenného. Aby paleta druhů vystavených papoušků byla co nejpestřejší, podařilo se pořadatelům vystavit i tři druhy loriů a to zelenoocasé, olivové a mnohobarvé horské. Na letošní výstavě byla ve spolupráci s Klubem chovatelů bažantů, okrasného vodního ptactva a holoubků v čele se Zbyňkem Laubem postavena ukázková exposice se dvěma páry exotických labutí, párem bernešek bělolících a voliérou s ibisem posvátným. Ibise zapůjčil ZOO koutek z Pátku u Poděbrad. Na výstavě byly zastoupeny i velmi kvalitní průřezy našich chovů barevných kanárů a andulek. Červení kanáři ve strukturách intezivních, neintenzivních i mozaikových, kanáři melaninových rázů a největší diskuze specialistů působili kanáři s topasovým melaninem. Ti byli také posuzovatelem vybráni k ocenění. Stejným způsobem byla sestavena i ukázková expozice andulek. Tak, aby bylo zastoupeno co nejvíce barevných rázů. Od světlezelených, tedy základního barevného rázu v chovu andulek, přes opalinové, skořicové, straky až po jeden z nejnovějších rázů vybarvení clearbody. Celá jedna stěna skleníku je pak tradičně věnována klecím s drobnými exotickými ptáky. Obvykle tato část exposice začíná druhy domestikovanými, kterými jsou zebřičky, japonské chůvičky a amady Gouldové. Několik klecí s ukázkovými ptáky působilo dobrým dojmem. Pak následují druhy astrildovitých ptáků, které nejsou zcela běžně odchováváni. Jde většinou o ptáky ještě nedávno do Evropy dovážené ve velkých počtech, ale jen řídce odchovávané. Proto se předpokládá, že letošní výstava byla pro tyto, především africké druhy astrildovitých, ale i zvonohlíků, výstavou na rozlučku. Tři druhy motýlků tady zastupoval jediný, osamělý samec motýlka rudouchého, třeba zlatoprsky jsem již nezaznamenal. Velkým překvapením byl proto pro mne jeden vystavený pár astrildů pestrých. Poprvé byl v botanické zahradě vystaven jeden pár panenky Nevermannovy, ovšem je nutné podotknout, že také asi naposledy. Katalog uvádí celkem 120 rozličných položek, od papoušků až po bažanty. To není málo, ale opticky to zase není moc. Ke shlédnutí je toho však mnohem více, protože třeba u kanárů a andulek bývají v některých klecích až čtyři ptáci různých barevných variací.
Kakadu molucký.
Na výstavě byl samozřejmě vybudován i prodej ptáků, chovatelských pomůcek a krmení. Asi nejúspěšnější položkou prodeje byl jeden
Kakadu bílý. Tuto část výstavy jsem si ani moc neprohlížel, přesto jsem si stačil všimnout, že na prodej byli mladí alexandeři vousatí, hýlové mexičtí a docela dobrý výběr barevných kanárů, včetně kanárů s topasovým melaninem.
Toko (zoborožec) Deckenův.
Největší atrakcí výstavy byla však ukázka umělého odchovu mláďat papoušků. Jedno hnízdo, tuším andulek, druhé agapornisů, bylo umístěno ve zvláštní kleci, zpočátku byla hnízda vyhřívána a vždy v předem určenou hodinu mláďata uměle krmena. Uvažoval jsem o tom, že bych si tuto atrakci vyfotografoval. Jenže to vždy vyvolalo mezi návštěvníky takový rozruch a tlačenici o nejlepší místa, že jsem to vzdal s ohledem na vlastní zdraví a fotoaparát, o který jsem nechtěl přijít. Bylo zajímavé pozorovat, jak mláďata během výstavy rostla a jaký měla nakonec i přehled o čase. Malou chvíli před příchodem času krmení již jevila zvýšenou nervozitu a některá již i vylézala před hnízdo. Tohle byla opravdu dobře připravená atrakce, především pro laické návštěvníky, ale zaznamenal jsem i staré kozáky, kteří se zájmem přihlíželi.
Výzdoba voliéry s vrabci.
Dobře se také rozjíždí i soutěž o estetickou výzdobu klecí, kde byly uděleny zvláštní ceny. Již klasická byla nádherně upravená voliéra s celým hejnkem vrabců domácích ve stylu selského dvorku nebo voliéra asijských hrdliček vínorudých. Ti toto svoje okolí šanovali. Oceněna byla také vyzdobená klec s kakariky žlutočelými, která byla původně bohatě vyzdobena, ti však majitelce klece přidali jen na práci, protože okamžitě sežrali všechno, co se dalo.
Takže nakonec se dá konstatovat, že i tentokrát se výstava povedla, byla plná života. Vystavovatelé vystavovali, za což jim patří dík, ale také pracovali a to jak při výstavbě výstavy, tak i při její likvidaci, což je neméně důležité a za což jim patří dvojnásobný dík. Teď ještě počkáme jestli, byl také spokojený i pokladník, což se stává jen zřídka, voni už sou takoví, a budeme se těšit na příští ročník. Doufejme, že se taky povede.
