Odezva na článek „Škubání peří u žaků“

Chci poděkovat panu Kamilu Peslarovi za příspěvek do Fauny číslo 18/2007. Zároveň bych rád podpořil jeho domněnku, že řada patologických jevů projevujících se u papoušků chovaných v zajetí (zejména vytrhávání, okusování či doslova požírání vlastního peří), které jsou často považovány za mentální poruchu jedince, mívá mnohem prozaičtější důvody.

Vždy jsem vlastnil pouze několik párů papoušků a tudíž mám možnost pozorně sledovat reakce, příčiny chování či zdravotní stav každého jednotlivce. S vytrháváním a okusováním peří jsem se v mém chovu setkal až v letošním roce. Jednalo se o dvě samice amazonka šupinkového (Pionus maximiliani), které jsem zakoupil jako roční ptáky od (raději nejmenovaného) chovatele ve velmi zbídačeném stavu. Koupě proběhla v únoru a ptáci byli u dotyčného zazimováni v malém a velmi tmavém prostoru. Létat jsem je tedy neviděl a při složených křídlech nevykazovali žádné vady. Chovatel mě pouze upozornil, že jedna ze samic má odřené křídlo o pletivo (mimochodem, toto je velmi častý, většinou lživí argument ze strany prodávajícího). No, neměl jsem důvod nevěřit a tak jsem ptáky zaplatil a odvezl. Doma následovalo velmi nemilé překvapení, neboť jsem zjistil, že jedna ze samic vůbec nemůže létat a druhá s obtížemi. Obě měly křídla totálně zdevastovaná, až na několik primárních letek, které kryly vadu a způsobily, že to nebylo zjevné na první pohled. V návalu vzteku a zklamání (nebylo to poprvé co mne někdo napálil), jsem chtěl ptáky okamžitě vrátit. Ovšem při představě, že pojedu přes půl republiky a znovu ty ubožáky vystavím tak mizerným podmínkám, jsem rezignoval.

Pod vlivem názoru, že vytrhávání peří je neodnaučitelný zlozvyk, jsem se smířil s tím, že budu mít oškubané a nelétající ptáky, víceméně nevhodné pro chov. Zpětně jsem si však vybavil tmavou stísněnou ubikaci a misku zrní se směsí pro korely, ve které bohatě převládala černá slunečnice. Řekl jsem si, že především toto by chtělo radikální změnu. Obětoval jsem ptákům voliéru o rozměrech 6×4×2 metry, do které jsem nainstaloval dvě za tímto účelem uříznuté jabloně a spoustu bidel. Větve jehličnanů a ovocných stromů jsem denně vyměňoval za čerstvé. Ptáci, přestože nelétali, hojně využívali celý prostor, neustále něco okusovali a zkoumali. Evidentně se těšili z nabyté volnosti a navzdory své příslovečné tichosti bez ustání pokřikovali a vyřvávali. V případě stravy jsem se přiklonil k co největší pestrosti. Třikrát v týdnu jsem podával naklíčenou směs obilovin, rýže, luštěnin a travních semen (suchou směsí nekrmím žádné jihoamerické papoušky). Celkem v ní bylo obsaženo 14 ingrediencí, přičemž jsem úplně vypustil slunečnici, kardi, semenec a jakákoli jiná olejnatá semena. Omezil jsem se pouze na jeden až dva vlašské ořechy týdně. Další tři dny dostávali výhradně ovoce a zeleninu: ostružiny, maliny, jahody, banány, jablka, hrušky, rajčata, rybíz, víno, papriky, lusky, pampelišku kořen, kivi, třešně, švestky, meruňky, mrkev atd. (denně minimálně pět druhů). Jeden den v týdnu jsem podával mladé borovicové šišky, ptačinec, květ i list pampelišky, mladé žaludy, šištičky z túje, květ afrikánu, ibišku, měsíčku, růže, mladé smrkové a borovicové jehličí, jitrocel, kousky sýra a kuřecího masa. Ani jednu z těchto složek ptáci neodmítli, naopak mně fascinovalo množství potravy, které dokázali spořádat. Kdyby to nebyly dvě samice, myslel bych si, že mají někde zašitá mláďata. Zcela určitě to bylo i proto, že se jednalo o velmi nízkoenergetickou stravu, ovšem hlavní důvod spatřuji v tom, že papoušci pociťovali nedostatek zásadních prvků v organismu a snažili se to dohnat.

Amazónci jsou nyní u mne již osm měsíců. V prvních dvou měsících si uštípli dalších asi třináct per. Posléze se bilance snížila na dvě péra za měsíc a nyní jsou to už dva měsíce, kdy to udělali naposledy. Mezitím z velké části přepeřili a vypadají skvěle. Jedna samice již létá úplně bez problémů a u té druhé je to, věřím, otázka času. Pravdou je, že vytrhávání peří (zvláště u labilnějších ptáků), se může vyvinout v chronický stav, který je tak říkajíc na doživotí. Co však je toho příčinou, toť otázka do diskuse. Rozhodně je to třeba včas podchytit a vyvinout velký kus chovatelského úsilí, místo spoléhání se na „zázračné“ preparáty, které jsou svým účinkem srovnatelné s tabletami pro zaručené zhubnutí.

A ještě prosím dodatek. Osobně si myslím, že nejvíce trpí škubáním díky nedostatku potřebných látek v organismu eklektusové. Usuzuji tak z toho, že ačkoli to nejsou ptáci s enormní párovou vazbou, jako třeba kakaduové, ani nejsou tak činorodí a nudě podléhající jako arové, ani tak labilní jako žakové, přesto je u nich tento sklon mimořádně výrazný. Ocenil bych zpětnou vazbu od chovatelů, kteří mají v tomto směru s eklektusy zkušenosti.

Přeji všem zodpovědným chovatelům mnoho zdaru.