Strach a agrese

Musíme zvážit, co od psa vlastně chceme. Co od psa požadujeme a co mu můžeme na oplátku dát. Většina lidí chce přítele, mazlíka, ale tito lidé často nechtějí za mazlíka Bišonka nebo kavalíra. Někomu vadí údržba srsti, jinému se prostě nelíbí. Zejména v rodinách, kde se o psa stará i muž, volí lidé často psa středně velkého, pokud možno krátkosrstého. Každý pes vyžaduje výchovu, když ne alespoň základy výcviku. Ani rostlina, pokud ji neupravujeme, neroste podle našich představ jen ze zálivky, ani dítě, vychovávané v lásce a bezpečí nemusí být vždy dobrosrdečný andílek. Se psem je to ještě mnohem horší. Nutně si musí vštípit základní návyky a respektování pána. Více než polovina plemen není geneticky poddajná, ale skutečné autoritě se podřídí každý pes (kromě duševně nemocných). Mnoho lidí se domnívá, že jsou autoritou třeba jen proto, že už měli několik psů, nebo jsou dobrými rodiči či šéfy. Být vůdcem smečky je ale něco jiného.

Než se pes naučí rozumět lidským pojmům, trvá to velmi dlouho. Než se nám naučí rozumět, co vlastně chceme, když mu to většinou říkáme různými pojmy. Už by pochopil sedni a my mu řekneme sednisi nebo posaďse (záměrně píšu dohromady). Voláme pocem, pocemkemně, poťuž, knoze a trvá několik let, než se pes zorientuje. Nejvíce chyb dělají majitelé ve vymezování pojmů. Něco řeknou a něco chtějí, ale málokdy dají povel naprosto stejným slovem (i tónem), přičemž donutí psa to udělat. Moji psi na povel „buď tam“ zůstávají v prostoru jim určeném, kde se volně pohybují, takže já projdu dveřmi a oni nikoliv. Můj přítel jim ale řekne „zůstaň“ a myslí, aby byli v prostoru jím vymezeném. Já na povel zůstaň trvám na tom, že pes bez hnutí sedí nebo leží, dokud pro něj nepřijdu. Nastává velmi nepříznivá situace. Pokud na přítelovo „zůstaň“ bude můj pes ležet, může v zimě zmrznout ve výběhu. Nebo to vyřeší po svém. Když se přítel do patnácti minut nevrátí, odejde pes sám. Po několikáté zjistí, že se přítel stejně nevrací, a odejde po minutě. Pak jde se mnou cvičit. Já nic netuše, jak to mezi nimi chodí a na co „cvičí“ můj přítel, zavelím naše zůstaň a pes se zvedne. Načež dostane. V jeho hlavě vznikne zmatek, Nechápe, bojí se, proč je najednou bit? A takto to děláme skoro všichni, mluvíme na psy, ale nedohodneme se na pojmech. Psi se pak bojí nebo neposlouchají vůbec. Neví, co se po nich vlastně chce. Proč je to jednou tak a jindy jinak.

Dnes se někteří psi bojí čím dál víc. Plemena jako jsou rotwaileři, dobrmani, ridgebackové, bulteriéři často ztrácí svou vyrovnanou povahu, odvahu a rozhodné jednání. Příslušníci těchto plemen jsou čím dal tím bázlivější, se sklonem k agresivitě. Možná to není agrese, snad jen panický strach a potřeba bránit se. Pes, který nemůže utéct, kousne. Všimněte si chování psa, kterému chcete například ostříhat drápy. Bojí se nové situace, couvne. Vy jdete k němu, couvne ještě dál a najednou se snaží utéct. Není kam, místnost je malá. Bojí se, ale už je namáčknutý v rohu. Zavrčí. Bojí se tak, že nakonec i kousne nebo se o to pokusí. Jestliže zavrčí a vy ustoupíte, zjistí, že se to povedlo. Vyhrál. Trochu mu naroste sebevědomí. Příště zavrčí dříve, protože ví, že to funguje. Pokud vás dokonce kousne a vy si utíkáte ránu ošetřit, vyhrál dvojnásob, dokonce vás zahnal. Psovi roste sebevědomí, strach se zmírnil, ale drápy zůstaly neostříhané. Podstata problému je ale ve strachu, ne v přirozené agresi. Nebudu dnes psát o agresi, protože přirozeně agresivních psů je minimum. Všichni ostatní jsou primárně bázliví.

Kde ale vzniká strach? Vzniká snad už v děloze matky, způsobem držení březí feny. Češi jsou odedávna chovatelé, množitelé a šlechtitelé všech zvířat. Je to o našem národu známé. Množíme psy i jiná zvířata a prodáváme je do zahraničí. Umíme vymyslet způsob, jak vyprodukovat co nejvíce štěňat s co nejnižšími náklady. Použijeme například do chovu levné jedince s průkazem původu, ale vyřazené z plemenitby pro nevyrovnanou povahu. Někdy se to stane i neúmyslně. Někdy se i objeví plemeník dovezený do republiky pro určité kvality, po němž se dědí zdravotní nebo povahová vada. Vady jsou obvykle recesivní, takže se musí spojit dva nosiči bez klinických projevů. Pokud je vada vázaná na více genů, je její objevení ještě složitější.

Je potřeba se zamyslet nad tím, jaké děláme chyby. Necháme fenu porodit v kotci, abychom neměli doma nepořádek? Štěňata budeme přikrmovat, až sama vylezou z boudy a sáhneme na ně jednou denně? Aby fena štěňátka nezalehla, vezmeme jí je a každé tři hodiny je necháme nakrmit? Budou sama, bez tlukotu matčina srdce, bez tepla její mléčné žlázy. Pokud říkáte, že přece musíte pracovat, vařit a uklízet, tak nechovejte plemena náročná na odchov štěňat. Některá plemena mají laktační psychózy. Matka chce štěňata zabít nebo je přehnaně pečlivá a líže je tak, až je utýrá nebo promáčí a štěňátka se prochladí. Homeopatie nebo čínská medicína může pomoci tyto problémy řešit, pokud má majitel o alternativní metody zájem. Ale proti zalehnutí existuje jen trvalý dozor. Znám mnoho chovů, kde jsou štěňata oddělena od matky i od rodiny. Často jsou v ohrádce, přes kterou nevidí a tráví nejdůležitější období svého života v omezeném prostoru za vysokými zdmi. Ti, kteří přežijí takový odchov bez změny povahy a odpovídají standardu rasy (vyrovnaný, přiměřeně ostražitý Dobrman, mazlivý, přátelský Bulteriér, vášnivý lovec, sebevědomý jezevčík), jsou skvělí jedinci, pevní ve své povaze a měli by být zařazeni do chovu. Bohužel nepoznáme, kdy je chyba v genech a kdy chyba v držení. Někdy svádíme bázlivost a agresi na geny a zapomínáme, jak bylo štěně vychováváno u chovatele i na to, jak jsme s ním zacházeli my. Jindy chovatel viní majitele a zapomene, že v rodokmenu psa je jedinec, po kterém se vyskytují problémy v povaze. Nebo to možná vědět nechce, protože by musel zrušit chov.

Nejtěžší je přiznat si, kde jsme udělali chybu. Ve výběru plemeníka? Ve způsobu odchovu? Ve výchově štěněte? Dnešní svět neumí mít rád chybujícího. Umíme ho setřít ještě víc a doufáme, že upoutáním pozornosti na jeho chyby nebudou naše vlastní tak viditelné. Děláme vědomé i nevědomé chyby a neseme za ně zodpovědnost. Dokážeme to jinak? Smíříme se s menším ziskem? Budeme do svých psů investovat nejen peníze, ale i čas? Čas na lásku, na hry, na rozvíjení pevné osobnosti. Chceme produkovat kvalitní populace psů? Vyměníme chovnou základnu (alespoň postupně) a necháme si jen vyrovnané a přátelské chovné jedince? A budeme jim hledat odpovídající partnery i za cenu vyšších nákladů?

Pokud se dospělý jedinec pere s dospělým příslušníkem téhož pohlaví, je vše v pořádku. Tento pes není agresivní. Je to přirozená povaha psa. Snad nechceme udělat ze psů podřízené bačkory. Je třeba rozlišit, kdy se pes pere ze strachu a kdy z hierarchických přírodních zákonů. Pokud máme podezření, že nebylo se psem dobře zacházeno v útlém věku, a proto má povahové problémy, můžeme je zkusit odblokovat alternativní metodou a změnou programů chování. Je to ovšem práce na měsíce. Potom budeme vědět, jestli je vada vrozená či dědičná nebo získaná. Bohužel vrozená vada není dědičná vada a stres v době březosti může způsobit vrozenou vadu, která není dědičná. Podle buddhismu dědí potomci i část energie programů získaných (nejen dědičných - genetických), ale opět máme alternativní metody, kterými se dají získané sklony odblokovat nebo korigovat.

Až se nebudeme bát jeden druhého, nebudou se naši psi bát nás. Agrese a strach nevznikly samy od sebe. Vytvořili jsme je my, lidé. Přála bych nám všem, abychom při rozhodování mysleli na naše děti a na lidi, se kterými je náš život spojen. Pak budou lepší naše rozhodnutí, lepší budou vztahy mezi lidmi i mezi lidmi a psy.