Veterináři

Chovám hodně zvířat, od kanára přes drůbež po ovce a koně. Z toho co se dá na vesnici běžně mít, jsem snad zkusil už úplně všechno, až na krávu, po té jsem nikdy nezatoužil. Co se počtů týče, pohybuje se to množství v desítkách až mezi jednou a dvěma stovkami v sezóně.
Nedávno se mne někdo ptal na veterináře, usuzujíc docela logicky, že při tolika zvířatech si u nás doktoři podávají dveře. Není to vůbec pravda, já sám jsem vyhledal veterináře dvakrát a jednou ho telefonem povolal. Poprvé to bylo s holubem, stalo se to před více jak třiceti lety. Holub měl v hrdle a okolo jazyka ony pověstné žluté tyčinky. Co to znamená jsem věděl, přijít o něj nechtěl a tak jsem se vypravil na okresní veterinu. Doktor jen mrkl, pokýval hlavou, a ať holuba zabiju a v igeliťáku uložím do lednice. Řekl mi, který den ho mám přinést, aby ho mohli odeslat na vyšetření do laboratoře. Jenže já ho nechtěl zabít, já chtěl, aby mi ho vyléčil, a jen jsem tohle pronesl, začali kolem mne ti doktoři kroužit a divně koukat, až jsem si sahal na čelo jestli mi nepučej rohy.
Za krátký čas jsem si s králíkem z výstavy přinesl i rýmu. Okresní veterinář si samici se zájmem prohlédl, napsal mi recept a poradil, jak to mám v králíkárně rozdávat. Dopadlo to tak, že králíci poctivě využívali lék, já je všechny pobil a zakopal, protože to nepomohlo. Klidně jsem jim místo toho prášku mohl dávat lentilky. A začal jsem znovu, to jako s králíkařením.
Uběhlo několik let a náš první poník se dostal ke kýblu pšenice. Ani ho nesežral celý, přesto se večer začal hrozně nafukovat. Běžel jsem k telefonu sice s nadějí, ale vlastně marně. Byl pátek večer, na druhém konci drátu seděl jakýsi technik co neporadil, přijet nemohl, ale slíbil, že ráno někoho pošle. Přijel sám šéf okresní veterinární zprávy, na poníka jen mrkl a že už není pomoci. Nebohému dal injekci proti bolesti, natáhl ruku pro peníze a chystal se zas pryč. Já chtěl alespoň nějakou radu a tak šéf veterinář řekl, že by se mohla zkusit Gruberova sůl. Já ani nevěděl co to je, natož abych tušil, kde ji v sobotu seženu. Veterinář jen pokrčil rameny, že to není jeho starost, on že žádného poníka nemá. Tu sůl mi dal jeden ovčák, rozmíchali jsem ji s vodou v pivní láhvi, nasadili kus hadice a za pomoci mé ženy jsme ten nápoj do poníka vpravili. Nijak očividně to nepomohlo, poník už byl jak sud a začal padat. Celá rodina stavěla koníka na nohy, a když se to povedlo, šly děti spát. Já se ženou jsme poníka vodili celou noc, já táhl, ona tlačila – prostě úžasný. Při tom pocházení jsme se zas dostali k telefonu, u kterého seděl onen včerejší technik. Trpělivě mne vyslechl, teď že nic nemůže, ale zítra by mohl někdo přijet a to zvíře odborně zaříznout. V neděli začal náš poník uždibovat trávu a to už bylo vyhráno, ale až v úterý z něj vyšla hromada hnoje co by ani dva lesní begani nesvedli.
Po těchto zkušenostech lze těžko očekávat, že bych měl zvířecí doktory rád. Svého času jsem příhody s nimi vyprávěl na potkání, ale už mne to dávno nebaví. Doktorů si nevšímám, nevyhledávám je a nechci s nimi nic mít. Jak jsem tomu nikdy nevěřil, tak teď vím, že hodně pomáhají „babské, rady“. V podstatě jde spíš o prevenci bylinami, ale dost se mi toho povede. Když to pomáhalo našim předků, proč by to nemělo fungovat i teď. Přes všechnu péči jež zvířatům věnuji, nemoci přijdou. Někdy to odskáče několik holubů, jiný rok zas housata, díky moru jsem přišel o celou králíkárnu a taky jsem už zakopal jehně. Každý rok je jiný, jednou se vede králíkům, jindy zas drůbeži. Ono to nejspíš tak má být, vždycky to tak bylo, aby si člověk uvědomil, že je jen součástí, nikoliv pánem celého dění veškerého.
Znám se s člověkem, co mívá i osm stovek poštovních holubů. Když před lety přišel „krutihlav“ (správně snad pseudomor) ani ho nenapadlo běhat po doktorech a shánět Avipest. Trpělivě sbíral „padlé“ do kýblu a zakopal jich pak na tři sta. Jiní léčili, ale co je do tvora jehož při životě drží nějaké farmaceutické dryáky. Vyrábí se a nabízí spousta přípravků, osobnosti chovatelského světa je doporučují jako nezbytné, ale žádný se nepřizná co mu za ta slova chvály výrobce dává. Dívám se tak po svých zvířatech a říkám si – chudáčci moji, vždyť vy snad ani nežijete, vitamín vám nikdo nepodá, jen si hrabete a zobete v zemi. Doporučování všeho toho pro zvířata naprosto nutného, mi připadá úplně stejné jako vpravování chemikálií do půdy. Ona ta pole sice rodí, ale ať sedláček zkusí přestat s hnojivy. Výnos bude nejednou menší, než svedli dědci před sto lety. To je pěkně prosím vyzkoušené, to není žádná agitace spolku Pro-Bio. Zvířata na tom jsou obdobně, viděl jsem před lety v jedné slepičárně zásobu Oxymikoinu v objemu tun. Slepicím ho házeli lopatou, možná ve větším množství jak krmné směsi. Někdy přijdou na zvířata pohromy, jako před lety – nemoc šílených krav. Na tu nemoc zemřeli tři lidé, ale vybilo se nezměřitelné množství dobytka. Nemoc sama vznikla jen z člověčí pýchy, najednou lidstvu nebylo dobré sníst to či ono a aby se to jo nevyhodilo, dáme to zvířátkům sežrat, ona si to ta příroda nějak přebere. Jenže ta příroda si poroučet nedá, a od lidí už vůbec ne, to se jen mi domníváme, jak světu vládneme. Nemoc šílených krav vypukla v Kanadě na jelení farmě, kde jelenům nechávali živočišné zbytky, ona ta zvířata pak dobře rostla. Tuto metodu přivedli k dokonalosti ve Velké Británii a kravičky jim přibírali jedna radost. Když pak ten dobytek vybíjeli po tisících a pálili na hromadách, volali do celého světa o pomoc, protože to prostě nemohli zvládnout. Moc by mne zajímalo, jestli jim na pomoc přijeli i ti, co nad nimi anglický farmář ohrnoval nos, že ani pořádného bejka vykrmit neuměj. Další taková pohroma je ptačí chřipka, co já ji říkám „nemoc šílených hlav“, protože jen šílená hlava mne může strašit virem vznikajícím jen v tom případě, že si z bytu udělám kurník, z kurníku byt, a se slepicemi jím z jednoho talíře. Jinak se té nemoci vždycky říkalo slepičí mor a je tady už několik století. Lidí co na ptačí chřipku zemřelo je údajně ke dvou stovkám, a ač je mi jich upřímně líto, přeci jen by mne zajímalo, proč nikdo nelká nad těmi šesti tisíci lidmi co na této planetě umřou hlady, a to prosím denně. Celé to šílenství okolo ptačí chřipky byl je humbuk, někdo potřeboval něco zakrýt, odvést od čehosi pozornost a dokonale se to povedlo. Mé vesnické sousedy kupříkladu nikdy zvířata jež chovám nezajímala. Ale jen se o ptačí chřipce začalo mluvit, přicházeli a ptali se, k čemu že mi ta zvířata vlastně jsou. Jeden dokonce vymyslel, že když mi tu mou drůbež postřílí, nemůže se mu nic stát, bránil přeci sebe a svou rodinu takřka od jisté smrti.
Nechtěl bych vyvolat dojem, že za tohle můžou veterináři. Většina z nich má své ordinace, stříhají drápky králíkům pasoucím se na panelákových kobercích, psům vymačkávají žlázky a vůbec provádí úkony, z nichž si dobře žijou a zákazníci od nich odcházejí s dobrým pocitem, že za ty hříšné peníze něco pro své zvířátko udělali. Ale abych jim nekřivdil, vím že mezi nimi jsou odborníci na slovo vzatí a má dávná špatná zkušenost s nimi, byla jen dílem náhody. Zášť k veterinářům ze mne vyprchává.
To platilo ještě před pár dny, pustím si takhle rádio, kde vysílali poradnu pro chovatele. Pozvali si tam na zodpovídání otázek veterinárního doktora z jakési veliké a věhlasné nemocnice – veterinární samozřejmě. Ten mladý člověk mluvil jako by znal všechnu moudrost světa, na každý dotaz dokázal odpovědět, líčil telefonujícím zvědavcům věci, o kterých já vesničan vůbec neměl ani tušení. No a pak tam zavolala jakási teta z Horní či Dolní, a že má slepice a ty mají v peří nějaké broučky, a co že to je, a vůbec co s tím. Suverénní pan doktor sklapl, tohle neznal, jsouc odborník na psy a kočičí nemoci. Té vesničance poradil ať, vyhledá nějakého místního veterináře, ten bude jistě vědět, on že v této problematice není zběhlý. Hanit veterináře nehodlám, ale vyhledávat je – to taky ne. Stejně by mne ale zajímalo, kdyby takový na slovo vzatý odborník přišel ke koze či ovci, zda by vůbec poznal, kde má to zvíře předek a kde zadek. Když nepozná, co že za breberky běhá po slepici …