ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Uáááááá…“ zaslechl jsem blížící se zvuk. Boženka mě minula jen velmi těsně, Marek mě chytil za ruku a než jsem se nadál, byl jsem zatažen do té zvláštní komedie, v níž Fatima utíkala jako s větrem o závod, za ní běžel třepetající se utahaný Marek a v závěsu za ním funící a kašlající JÁ. Byl jsem jak stará parní lokomotiva. Ne, to není k smíchu, když vám na zadek sahá podvyživené zvíře, jež váží dobře přes metrák a valí se na vás rychlostí patnáct kilometrů za hodinu a vy nevíte, jestli to vůbec dokáže ubrzdit.
Ale zpět k té epizodě, jak vidíte, píšu, tedy jsem to přežil. Když jsem běželi zas kolem Hanky, spatřil jsem v jejích očích děs a v ruce mobilní telefon. Z posledních sil jsem však zařval: „Nikam nevolej!“
„Cóóó?“ nerozuměla mi.
„Tleskej. Všichni tleskejte!!!“ zařval jsem znovu a už už upadal z toho běhu do bezvědomí.
„Cože?“ nevěřil nikdo z ostatních, že to myslím vážně. I začal jsem tedy udávat tón a tleskat sám. Bohudík se ostatní přidali. Jinak bych tu snad už ani nebyl.
Garibaldi zastavil. Zastavil a udělal směrem k Hance roztomilé pukrle.
Mrcha jeden. On si to krásně užil, zatímco já a Marek a Fatima jsem padli do trávy a dýchali a vzdychali a odkudsi z velké dálky se k nám prodíral Haničky něžně znějící hlásek: „Hodný Garibaldi. Ty jsi pašák, Garibaldi. Tys je teda srovnal. Hodný kluk …“

23. Následky

Musím říct, že naše farma tou dobou docela vzkvétala. Nechal jsem nově vykachlíčkovat celou stodolu a přistavit k ní menší místnost, která měla být napříště jen a jen Boženčiným broukáriem. Vedlo mne k tomu hlavně zjištění, že ačkoliv se Fatima doslova zbláznila do brouků, jiné druhy terarijních zvířat, včetně strašilek, cvrčků a pavouků dál nesnáší. Tedy nesnáší, to není to pravé slovo. Ona z nich měla doslova panickou hrůzu až na hranici fobie. Navíc se v mém království čím dál víc roztahovala a nutila mne, abych si své chovance odsunul tam, kde se ona nikdy nepohybuje.
Nakonec už to bylo prostě neúnosné. Stalo se mi například, že uprchlo dvanáct štírů druhu Euscorpius germanus, malých, kolem dvou a půl centimetru dlouhých čertíků z rakouských Alp. Podařilo se mi je získat docela náhodou výměnou za nějaké gekony turecké a byl jsem tomu rád, protože dotvářeli mou sbírku zástupců tohoto rodu. Kromě nich jsem měl v té době ještě E. carpathicus, E. flavicaudis a E. italicus. Scházel mi vlastně pouze Euscorpius mingrelicus z Abcházie.
Ale škorpióni vzali draka a pohybovali se volně kdesi mezi mým pracovním stolem vlevo a Boženčinou vitrínou pro dospělé zlatohlávky na opačné straně místnosti. Zní to jednoduše, jenže mezi těmito dvěma body se nalézalo dobře osm metrů prostoru vyplněného regály a policemi s terárii, platovými nádržemi a insektárii, krabicemi s elektroinstalačním materiálem a bednami s pískem a lignocelem, nemluvě ani o skrumáži kabelů a prodlužováků všeho druhu, jež tato zařízení napájela životodárnou energií.
Pochytat štíry bylo téměř nemožné a protože jsem o ně nechtěl přijít, rozestavil jsem po podlaze papírové krabice dnem vzhůru. Z boku jsem do nich vytrhl malý otvor a do tmy uvnitř umístil vlhké ubrousky a hadry. Navíc jsem tu a tam pustil po zemi něco drobných cvrččích nymf ke krmení.
Ale ouvej, jako na potvoru vám tak stojí pár dní nato Fatima u řady více než dvaceti plastových věder, ve kterých měla v namíchaném substrátu larvy brouků a kontroluje zde vlhkost. Sehne se k jednomu z kbelíků a kde se vzal, tu se vzal, nic nedbaje na mé nástrahy, seskočil nebo spadl, jeden z mnou ceněných štírů z police přímo nad ní a šup, už si to šinul do tmavého teplíčka pod dívčino triko.
„Je, je jéééje,“ ozvalo se za mnou a já se od pracovního stolu, kde jsem právě preparoval svlečku sklípkana Brachypelma vagans, otočil. Nic jsem neviděl a zůstal tedy v klidu. Jenže jak vám tam tak sedím a tiše si rovnám osmero končetin té exuvie, zaslechnu jakési syčení.
Znovu se otočím a nic.
Zas sykot, či sípot.
Naštěstí mi to nedalo a zvedl jsem líné tělo, abych prošel místností. Mohla to být rozbitá zářivka, nebo uniklý plaz.
Aspoň se protáhnu a postavím na kafe, pomyslel jsem si.
„Dáš si kafe nebo čaj?“ vykřikl jsem a zároveň vešel do uličky, v níž měla být Boženka.
„Ježíšmarjá,“ vykřikl jsem a honem honem se hnal k bezvládnému tělu, které leželo na zemi.
„Boženko, co ti je?“ zeptal jsem se a klečíc u ní, zvedl jí hlavu. Byla bledá jako stěna a sípala tím dosud nevysvětlitelným způsobem.
„Tak co je ti?“ ptal jsem se znovu a zároveň levou ruku vyťukával na mobilním telefonu číslo rychlé lékařské pomoci.
„Chchchchch…“ snažila se mi bledá a strnulá Fatima odpovědět.
„Prosím, moje neteř omdlela a chrčí …“ pravil jsem do přístroje, když se na jeho druhém konci ozvala operátorka.
Všiml jsem si, že Boženka ukazuje kamsi ke svému pupíku.
„Asi akutní slepák,“ vyhrkl jsem a vzápětí nadiktoval adresu. Pak jsem odložil mobil a honem vyhrnul dívčino tričko. Nic.
Nezjistil jsem, co se jí stalo. Až teprve o pár dní později, když ji v nemocnici odoperovali slepé střevo a zjistili, že tím to nebylo, až teprve když přišla plně k sobě, dozvěděli jsme se, co se stalo.
Štír jí zalezl pod tričko a ona se, v domnění že ji něco jen tak šimrá, poškrábala. Čertík ji samo sebou bodl, ale vzhledem k tomu, že jeho jed je srovnatelný s jedem včely, nešlo o nic vážného. Nedostavila se ani alergická reakce, ani anafylaktický šok. Bohužel zapracovala psychika a dívka se začala dusit v důsledku stavu ne nepodobného klaustrofobii.
Navíc, když se Boženka konečně vrátila z nemocnice domů, položila nám bez jediného slova na stůl těhotenskou legitimaci.
Podívali jsme se s Hankou po sobě, jakoby nás už nic nemohlo překvapit a moje přítelkyně se zeptala: „Kdo je otec?“
Boženka mlčela.
„Ááááá,“ nechal jsem se slyšet já, „další neposkvrněné početí. To už tu dlouho nebylo, nejmíň tak dva tisíce let, ne?“
Boženka jen mávla rukou.
„Nebo ti to udělal ten štír?“
„Ne!“ obhajovala ji Hanička. „Je to Markovo, viď?“
Boženka provinile přikývla.
„Takhle se do Malajsie nikdy nedostanem,“ vzdychl jsem si.
„Nebrblej pořád,“ okřikla mě Hanička a vzala svou neteř kolem ramen, aby ji odvedla do právě dokončeného dětského pokojíčku, který jsme v podkroví připravili pro naši malou Muriel.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha