Ptačí hrad Weilrod

Takhle na předělu léta a podzimu u nás obvykle vypukne mezi chovateli exotického ptactva cestovní horečka. Je mnohem a mnohem nakažlivější, než nějaká ptačí chřipka a není to však choroba smrtelná. Choroba to však asi bude, anebo přinejmenším nějaké hnutí mysli. Nebo to může také být nějaký gen, zděděný ještě po praotci Čechovi, který nás přinutí každoročně zvednout zadky a vyrazit do daleka, něco nového poznat, objevit a ovšemže, hlavně nakoupit. I když to v dnešní době již postrádá tu správnou romantiku, když se na vás na nějakých hranicích již nikdo nevytahuje svou mocí úřední a vy se tudíž již necítíte tak zatraceně nicotní. Nicotní jsme pořád, dříve však, když nás tedy s papouškama nechytli, mohli jsme vyrůst do velikostí obrů. Mohli jsme zažít ten pocit vítězství. O tohle nás připravili. Teď stačí zajet do Přerova a vyjde vás to laciněji. Pokud se týká papoušků, uvidíte tam téměř totéž co ve Zwolle. Přesto v tuhle dobu vyrážíme, říkejme tomu třeba za poznáním. Jiný tomu může říkat třeba Holubovy boty.

Samé staré kameny a květiny.

Dříve, když onen pocit vítězství hrál v naší mysli tak důležitou roli, jezdívalo se tak zvaně na votoč. Přes noc se uhánělo tisíc kilometrů na západ, na místě se ta rozespalá smečka vrhla na burzu, nakoupila a v poledne se již hnala zběsilým tempem zpátky na východ. Jak člověk stárne, snadno přijde k poznání, že takové zběsilé tempo není zrovna to pravý vořechový. Dát si nejdřív šlofíka, vodpočinout si a potom teprve na burzu. To potom má jeden i lepší zrak, lepší taktické myšlení. To je důležitý, taktika. Hned vám musí zapálit, co je nutný koupit okamžitě a na co si můžete počkat, až cena bude příznivější. Nakonec taky můžete takový zvednutí zadků chápat i jako výlet. Když najdete nocleh, který může být i v ceně, jakou byste zaplatili doma, tak proč si nedopřát dvě noci?

Něco rozestavěné, něco hotové.

Tak jo, dvě noci! Doufal jsem, že vyjedeme v nějakou lidskou hodinu. Kdepak. V pátek ráno ve čtvrt na čtyři. Ještě hodně před pátou jsme měli na Rozvadově gulášovou polévku. Dřív tady polévky neměli, na co taky? Když míval každej před celní prohlídkou staženej žaludek. Ještě před polednem jsme minuli frankfurtský letiště a mazali po trojce nahoru na Kolín. To je moc brzy, tak jsme udělali malinkou zajíždku a asi na dvě hodinky odbočili.

Voliéra ve výstavbě.

Dostal jsem to za úkol, něco na to odbočení najít, nějakou zoo nebo tak něco. Dneska je nejmodernější internet, když potřebujete rychle načerpat základní informace. www.zoo-infos.de. Hnedka koukáte, že v Německu je přes 700 takových zařízení. Některá jsou věhlasná, o jiných, ačkoliv jsou velká, jste v životě neslyšeli nic. Na internetu se propracujete k mapě Německa, na té je těch asi 749 špendlíků s barevnými hlavičkami a když se myší přiblížíte ke špendlíčku, vyskočí na vás jméno. Zaujalo mě jméno Vogelburg Weilrod – Hasselbach. Řídil jsem se hlavně tím, aby ta odbočka nebyla nějak orientačně složitá. To nebyla. Na sjezdu, neboli exitu 44 sjedete z dálnice, projedete jedním městečkem a silniční cedule vás spolehlivě dovedou až na místo. Kdo by snad čekal nějakou obvyklou zoologickou zahradu nebo chovatelské zařízení nevyjde z údivu. Tady je na území dvou hektarů, jak je uváděno v propagačních materiálech, vybudován domov důchodců, starobinec pro velké papoušky. Již myšlenka na vybudování něčeho takového je do určité míry originální. U nás by to zřejmě nepřicházelo v úvahu, alespoň si to nedovedu představit. Že by se u nás někdo, jen tak zadarmo, zbavil velkého, mluvícího žaka, si nedovedu představit. Dovedu si sice představit, jak si nějaký nadšenec pořídí třeba velkého kakadu do panelákového bytu. Milý kakadu se pak v páníčkově nepřítomnosti představuje mohutným řevem, takže ostatní nájemníci dají majiteli nůž na krk, aby se tohoto ryku zbavili. Že by se však u nás zbavil papouška jeho majitel jen tak zadarmo, tak to je to, co si představit nedovedu. Tady, na tom ptačím hradě mají takových ptáků, opět podle propagačních materiálů, na 700 kusů. Cílem není je nějak množit, tedy chovat, ale prý, dopřát jim důstojného stáří. Tito velcí papoušci se skutečně dožívají v průměru úctyhodného stáří, takže se stává, že přežívají svého původního majitele. Ne, že by snad dosahovali vyššího věku nežli člověk, ale když si někdo pořídí žaka třeba v padesátce, může takový pták svého majitele docela dobře přežít v plném zdraví. Potom jsou však ptáci, kteří jsou nějakým způsobem pro svého majitele nevhodní. Právě u velkých papoušků se vyskytuje známý zlozvyk škubání vlastního peří. Takového ptáka bych si eventuelně dovedl představit jako zdarma darovaného i u nás.

Ara kříženec.

Oškubaní ptáci byli k vidění i v tomto německém starobinci. Kupodivu jich však nebylo nějak velké množství. Většina ptáků byla v dobré kondici. Někde měli zavěšené i hnízdní budky, odchovy jsem však žádné neviděl. V této pokročilé roční době to však již nemuselo být pozorovatelné. Ve větší skupině se stáří ptáků nedá odhadnout a to ani opravdu velkým, specializovaným znalcem. Jistým překvapením byli kříženci velkých arů. Jeden byl zvláště zajímavě vybarven. Viditelně se jednalo o křížence Ara ararauna x Ara arakanga. Pták byl celkově modrý, vypadal spíše jako ararauna, byl však na břiše místo žlutý pomerančově oranžový a na čele měl červenou barvu. Bohužel nevím, zda se snad nejednalo o ptáka z přírody, pravděpodobnější však bude, že to byl pták z odchovu. I Milan Vašíček uvádí několik příkladů odchovů kříženců, kdy jeden z rodičů byl druhu ara ararauna. Pro chovatele, který se zabývá opravdu chovem, jsou však kříženci nezajímaví ptáci, bývají neplodní. To je také prvotní důvod proč pak nakonec skončí v útulku.

Zatím ani nezaskleno.

Takový útulek nám dává jakýsi přehled o tom, které druhy velkých papoušků drží lidé jednotlivě v klecích jako své společníky. Mnozí mohou tuto skutečnost odsuzovat, brát ptákům jejich svobodu. To je však pohled laiků. Je to poněkud jinak. Většina, zvláště ptáků jihoamerických druhů, je získávána pro chov v zajetí ve věku mládí. Mláďata pak jsou získávána z hnízd při kácení lesa. Některá poslouží dřevorubcům za pokrm, jiná jsou uměle dokrmována kukuřičnou kaší a prodána. Existují i fotografie. Kdysi jsem našel na svém pracovním stole jakýsi prospekt nějaké cestovní kanceláře. Byla na něm indiánská žena, podle typického klobouku musela být z Peru. Měla na trhu celý košík ještě nedopeřených mláďat nějakých arů a aratingů, které krmila lžící kaší. Dárce tohoto prospektu mi připsal tenkrát poznámku: takto se to robí, ty chumaj! Od té doby si dovedu vysvětlit, odkud pramení obvyklá krotkost jihoamerických papoušků, přicházejících na evropský trh. Nejde tedy o ptáky zbavené svobody, ale zachráněné pro život. Již prastaré fotografie ukazují, že v Jižní Americe bývali ochočení velcí papoušci, ale i tukani, běžnými spoluobyvateli původních indiánských vesnic. Oni jsou to ptáci opravdu pragmatičtí, dovedou ocenit výhody blízké přítomnosti lidí. To je důležitý prvek jejich povahy. V tomto německém útulku tak byli nejběžnějšími ptáky tři druhy amazoňanů: modročelý, žlutohlavý a oranžovokřídlý. Modročelí a žlutohlaví amazoňané ve více zeměpisných formách, ale byli tady i amazoňané žlutolící. Z arů ararauny, arakangy a ary zelenokřídlé. Několik druhů kakadu: bílí, molučtí, Goffinův, žlutolící, žlutočečelatý a dokonce i filipinský. Z afrických ptáků samozřejmě papoušek žako, několik z nich přímo „ukecaných“ a také Papoušek senegalský, jakož i větší skupina žaků liberijských. Zvláštní pavilon loskutáků, těch však mnoho nebylo. Tito ptáci se nedožívají tak vysokého věku jako papoušci a protože jejich dovoz do Evropy byl již zastaven před nějakou dobou, obvykle zajdou přirozenou cestou a do útulku se již nedostanou.

Oživená stará brána.

Asi nejzajímavější a značně překvapivé pro nás, české chovatele, byl způsob, jakým byl tento útulek postaven. Uvědomil jsem si, že tohle by u nás vůbec nebylo možné postavit a už vůbec ne jako veřejně přístupné stavby. U nás musíte mít všechno povolené, schválené, zkolaudované, na všechno musíte mít výkresy, samozřejmě od schválených odborníků, zkrátka tady se úřední šiml dokáže vyřádit. Tohle by u nás nikdo nepovolil, nehledě na to, že by nejspíš další skupiny všelijakých pseudoochránců silně protestovaly. Celý komplex útulku leží na asi dva hektary velkém pozemku, zčásti ve značném svahu. Celé jeho okolí tvoří přírodní park Hochtaunus. Již tahle okolnost by u nás představovala vážnou překážku, i kdyby tady někdo chtěl postavit třeba ochranný přístřešek před deštěm pro turisty. Tento německý útulek byl stavěn viditelně postupně, vlastně je neustále dostavován. Zřetelně svépomocí. Nemyslím si, že by snad v Německu neexistovaly stavební úřady, nemyslím si, že byste si snad mohli postavit rodinný domek bez povolení. Jiné je to asi s tak zvanou drobnou stavbou. Celý tento útulek jsou samé drobné stavby. Voliéry, přístřešky, malé domky, ale i restaurace. Každá jednotlivá stavba však měla pečlivě smaltované svoje číslo popisné, Vogelburg 1, Vogelburg 54. Nějaký systém to samozřejmě mělo, nicméně mě nikdo nepřesvědčí o tom, že úřední šiml tady není tak tvrdohubá kobyla jako u nás. Celý komplex je stavěn převážně z kamene a napodobuje hradní zříceniny. Je otázkou, jestli v jeho jádru skutečně není skryta nějaká prastará stavba. Toho jsem si však nevšimnul. Staří bývávali přeci řemeslníky, ti to uměli vyskládat dokonale. Tady bylo viditelné, že do řemesla jen někdo fušoval. Navíc je to všechno poskládané ze starého materiálu. Někde se našla stará kamenná konstrukce vjezdové brány. Ty staré kameny byly opět vztyčeny a obezděny novými kameny. Tohle nemohl nikdo dopředu plánovat a asi ani kreslit. Bylo tady ke spatření, jak tři stará železná okna byla prostě vetknuta zase do zdi, která byla postavena právě jen kvůli tomu. Některé stavby skrývaly zvenčí neviditelné plastové dveře, při bližší prohlídce však bylo patrné, že i tyto moderní prvky však byly vyřazeny a tady jsou vlastně již použity podruhé. Všechno to byl vlastně second hand, tedy správně česky sekáč, anebo postaru vetešnictví. Za každým rohem byla k vidění ještě nějaká ta paleta starých, kamenných prvků nebo železných, případně kovaných oken, dveří, litinových laviček a všeho možného. Cesty pečlivě dlážděné, ty dělal nejspíš skutečný dlaždič, tohle řemeslo se jen tak ošidit nedá, jen si to zkuste sami. Všude však byl pořádek a to i v okolí, kde se právě něco dostavovalo. Celkový dojem byl však značně studený. Tady ovšem bude asi mnohem teplejší počasí než u nás, takže to může být dojem mylný. Mnohé tyto domečky byly vytápěny rovněž starými kamny, asi také nejspíš darovanými a topilo se asi dřevem, kterého byly již připravené zásoby na zimu. Obvyklou ozdobou nějakého většího prostoru byly staré, velké kotvy. Jednomu se potom honí hlavou, jaké asi bylo původní povolání hlavy rodiny, která tohle všechno vlastní, zda kameník, námořník nebo snad majitel sběrných surovin? Krmení ptáků bylo zakázané, ovšem v každém takovém domečku byl automat na krmení za 0,50 Eura, ke kterému se ptáci ihned řadili, když jsme odcházeli, svorně nadávali. Co mám dělat? Žádný drobný půl eura nemám, všechny jsem je už nasypal hajzlbábám, tak si to s nima vyřiďte sami! Vstupný bylo sice jen pět euro, což je na místní poměry málo, my však máme rádi všechno pokud možno zadarmo, na to slyší celej národ. Vstupní pokladna byla asi jedinou stavbou, kde byly použity moderní materiály a zařízení. I tady chce mít berňák přehled, ten nevodpouští nic nikde na světě.

Koutek k posezení.

Za těch mejch asi 140 Kč jsem však nakonec viděl něco, o čem mi bude ještě dlouho vrzat v mozku. To se jen tak nevidí a taky jsem to viděl poprvé v životě. Jelikož se tvrdí, že většina získaných zkušeností se nakonec ukáže tak cenných, že jsou k nezaplacení, již dnes toho svého bůra v eurech nelituji.