Satyři

Satyr obecný

Podle slovníku antické kultury byli satyrové polobozi, kteří doprovázeli boha Dionýsa. Měli kučeravé vlasy, tupé nosy, zašpičatělé uši, později pak i růžky, kozlí nohy a oháňky. V pozdějších dobách se jejich vzhled v uměleckých dílech zjemňoval a stávaly se z nich půvabné, i když poněkud nevázané bytosti. Byla to cháska rozpustilá, vždy ochotná divě tančit a miliskovat se s nymfami, které bez ustání pronásledovali. Těžko říci, která z jejich vlastností přiměla zoology, aby jejich jméno přiřkli kurovitým ptákům obývajícím vysokohorské lesy jihovýchodní Asie. Pravděpodobně to byly růžky, které vztyčují na hlavě, ale ten, kdo je někdy pozoroval v toku, může mít i jiný názor. Satyři tvoří samostatnou podčeleď Tragopaninae čeledi bažantovitých (Phasianidae), řádu hrabavých (Galliformes). Podčeleď tvoří jen jediný rod – satyr (Tragopan), zastoupený pěti druhy: satyrem obecným, satyrem Temminckovým, satyrem Blythovým, satyrem černohlavým a satyrem Cabotovým. Dříve, než se jednotlivým druhům věnujeme podrobněji, podívejme se na jejich společné vlastnosti. Samci všech satyrů se vyznačují pestře zbarvenými kožovitými laloky na hrdle, které při toku roztahují v širokou náprsenku. Zároveň vztyčují na hlavě kožovité růžky, což jim dodává opravdu neobvyklý vzhled. Samice všech druhů mají nenápadné hnědé zbarvení. Dalším význačným znakem, kterým se liší od většiny ostatních hrabavých ptáků je skutečnost, že mláďata se líhnou na vysokém stupni vývoje, takže krátce po vylíhnutí – obvykle do 3 dnů – jsou schopna poměrně slušně létat. To má velký význam zejména proto, že satyři hnízdí většinou na stromech, často i dosti vysoko. Kromě satyra Temminckova, který je zatím poměrně hojný, jsou všechny druhy bezprostředně ohroženy vyhubením. Vinu na tom nese zejména likvidace přirozených porostů, která v lidnatých krajích zasahuje již i vysoko do hor i stále pokračující nelegální lov satyrů pro maso. Čtyři druhy satyrů podléhají opatřením CITES, což značně ztěžuje získávání nových jedinců do chovů a má to pochopitelně za následek úzkou příbuzenskou plemenitbu, která se pak negativně projevuje nízkou líhnivostí a vysokou úmrtností kuřat. Jinak by satyři byli velice vhodnými chovanci voliér, protože jsou většinou značně krotcí a často dokonce sami pečují o mláďata, takže není nutný umělý odchov. V přírodě snášejí jednou do roka 2–4 vejce, v zajetí se jejich odebíráním dá snůška zvýšit až na 20 kusů od jedné samice, ale jejich oplození a následná líhnivost bývá dosti nízká. To způsobuje, že satyři patří jak ve voliérách zoologických zahrad, tak i u soukromých chovatelů k velice vzácným chovancům a u některých druhů se jejich počet na celém světě počítá jen na desítky. V blízkém okolí lze nejúplnější kolekci satyrů nalézt v Tierparku Berlin.

Satyr obecný (Tragopan satyra)
Samec dorůstá délky 67–72 cm, váží 1,6–2,1 kg. Ve zbarvení převládá krvavě červená barva, kterou na zádech střídá hnědá. Většinu per má zdobenu bílými, černě lemovanými perličkami. V době toku samec na hlavě vztyčuje kožovité, jasně modré růžky a na široké náprsence, vzniklé roztažením hrdelního vaku se střídají různé tóny modré barvy s červenou kresbou. Samice je dlouhá kolem 60 cm, váží 1–1,2 kg. Má tmavě hnědé zbarvení se světlejšími skvrnami. Mláďata se v prvním roce podobají samici, samci se vybarvují až v druhém roce.

Rozšíření satyrů rodu Tragopan.

Satyr obecný je rozšířen na svazích Himálaje a v jižním Tibetu. Obývá lesní porosty a rododendronové houštiny v nadmořských výškách 2400–4250 metrů. Zimu tráví v nižších polohách, většinou kolem 1800 metrů nad mořem. Období toku připadá na březen a duben, v květnu snášejí samice 2–4 hnědě kropenatá vejce. Hnízdí nejčastěji na stromech, kde většinou používají stará hnízda jiných ptáků a vystýlají je mechem. Po vylíhnutí rodiče krmí mláďata potravou, kterou jim přinášejí v zobáku. Krmení se účastní i samec, což je u kurovitých ptáků dost neobvyklý jev. Mláďata rychle rostou a po třech dnech jsou již schopná poletovat. Potravu tvoří různé zelené části rostlin, bobule, semena, kořínky, hmyz a další bezobratlí živočichové. Někteří autoři uvádějí, že satyři loví i menší ještěry a hady, včetně mláďat jedovatých kober.
Přestože je satyr obecný zapsán v Červené knize IUCN, a to v kategorii NT (near threatened), chová se poměrně často v zajetí, a to jak v zoologických zahradách, tak i u soukromých chovatelů. U nás byl poprvé rozmnožen v roce 1973 v pražské zoo, kde se doposud vylíhlo 59 kuřat. V současné době ho můžete nalézt v zoologických zahradách v Lešné, v Plzni a v Liberci.
Pokud si o něm budete chtít vyhledat další údaje, naleznete ho v cizojazyčných publikacích pod těmito názvy: slovensky – satyr obyčajný, anglicky – Satyr Tragopan, Indian Tragopan, Crimson Tragopan, Crimson–horned Pheasant, německy – Satyr–Tragopan, francouzsky – tragopan satyre, rusky – Tragopan satir, polsky – tragopan czerwony, maďarsky – szatírtragopán.

Satyr obecný

Satyr Temminckův (Tragopan temminckii)
Samec měří kolem 65 cm. Má černé čelo, tmavomodré hrdlo a líce, červený krk a červenohnědý hřbet. Břicho a prsa mají také převážně červenou barvu. Jednotlivá pera jsou zdobena šedými, okrouhlými skvrnami. Samice je menší, měří asi 60 cm a její zbarvení je převážně šedohnědé s tmavšími hnědými skvrnami. V době toku samci roztahují kožovitý vak na hrdle v nápadně širokou, pestře zbarvenou náprsenku, nazývanou v naší literatuře někdy také „kobereček“. Její základní barva je modrá, ale po stranách ji zdobí jasně červené trojúhelníky, střed je posetý bělavě modrými, okrouhlými skvrnkami. Na hlavě vztyčují jasně modré kožovité růžky a současně načechrávají peří na temeni, které tak tvoří černočervenou chocholku. Tok je poměrně složitou záležitostí, začíná obvykle hlasovými projevy, kdy se samec ozývá hlasem, ne nepodobným volání páva. V prvé fázi toku obchází samec samici v kruzích a má přitom svěšené pestře zbarvené křídlo a načepýřené peří, což opticky zvětšuje jeho postavu. Ve druhé fázi se staví k samici čelem, kývá stále rychleji hlavou, vztyčuje růžky a konečně roztahuje pestře zbarvenou náprsenku, která může dosáhnout velikosti až 10×7 cm. V klidu je náprsenka složena do malého lalůčku na krku a upoutá jen pestrým zbarvením holé kůže. Poté se za stálého víření křídly obvykle vrhá na samici a dojde ke spáření. Tok však jen v některých případech proběhne celý, často bývá již v první fázi přerušen. Celé divadlo se vztyčenými růžky a roztaženou náprsenkou trvá velice krátkou dobu, většinou jen 5–10 vteřin, ale i tak patří mezi nejkrásnější představení v celé ptačí říši.

Satyr obecný

Satyr Temminckův obývá východní svahy Himálaje, západní Čínu a severozápadní Vietnam, takže má ze všech v současnosti žijících satyrů největší areál rozšíření a jako jediný není zapsán v Červené knize IUCN. Vzhledem k postupující devastaci přírodního prostředí v těchto oblastech však mají jeho populace – i když zatím poměrně početné – klesající tendenci. Určitou zárukou jeho budoucnosti je asi 30 přísně chráněných rezervací v Číně a Mehao Wildlife Sanctuary v severovýchodní Indii. Žije ve stálezelených lesích s převahou bambusů a rododendronů v nadmořských výškách od 1100 do 3500 metrů. Podniká sezónní vertikální migrace, jejichž rozsah je závislý na dostupnosti potravy v zimním období. Hnízdí většinou na stromech, často v opuštěných hnízdech dravců. Samice snáší 2–6 hnědě skvrnitých vajec, na kterých sedí 28 dní. Samec jí v této době přináší potravu a byly dokonce popsány případy, že ji střídal v sezení. O vylíhlá mláďata pečují oba rodiče. Potravu těchto satyrů tvoří hlavně zelené části rostlin, bobule a jiné plody, kořínky, hmyz a drobní bezobratlí živočichové.
V Evropě byl poprvé chován v roce 1864 a již v roce 1869 se podařilo odchovat první mláďata. V zajetí se dokonce podařilo odchovat Křížence mezi satyrem Temminckovým a bažantem chocholatým (Purcrasia macrolopha), což dokazuje blízkou příbuznost obou rodů, ale byl také bohužel velice často křížen se satyrem obecným, takže dnes existuje v zajetí jen velice málo spolehlivě čistokrevných linií obou těchto druhů.
V cizojazyčných publikacích ho naleznete pod těmito názvy: slovensky – satyr Temminckov, anglicky – Temminck's Tragopan, německy – Temmincktragopan, rusky – Sinegorlyj Tragopan, francouzsky – Tragopan de Temminck, maďarsky – Kéktorkú tragopán, polsky – tragopan Temincki, tragopan modrolicy, vietnamsky – Ga lôi tía.

Satyr Temminckův

Satyr černohlavý (Tragopan melanocephalus)
Samec je dlouhý 68–73 cm, váží 1,5–2 kg, samice je o něco menší. Ve zbarvení samce převládá na hřbetě hnědá barva, břicho a hruď bývají černé. Hlavu má svrchu také černou, ale líce a krk jsou červené. V době toku roztahuje na hrdle bledě červenou náprsenku s modrým vzorem a na hlavě vztyčuje jasně modré růžky. Samice je nenápadně hnědá, skvrnitá.

Obývá vysoké horské polohy Himálaje od Pákistánu po Kašmír. Nejčastěji se zdržuje v nadmořských výškách okolo 4000 metrů, jen na zimu se sdružuje do malých hejnek a stahuje se do nižších poloh. Žije většinou v řídkých opadavých nebo jehličnatých lesích s hustým podrostem a křovinami. V létě vyhledává chladnější severní svahy údolí. Živí se listím a výhonky stromů, bobulemi a dalším drobným ovocem. Chytá také hmyz a jeho larvy a v menší míře dokonce i drobné obratlovce. Období toku začíná obvykle v dubnu, vejce začínají samice snášet obvykle v polovině května. Hnízdí na zemi i na stromech, kde se obvykle usazuje v opuštěných hnízdech jiných ptáků, která si upravuje a vystýlá jemnými větvičkami, travinami a peřím. Pozemní hnízda bývají umístěna v hustém, nejčastěji bambusovém houští. Snůšku tvoří 2–4, ve vzácných případech i 6 vajec. Inkubace trvá asi 30 dní. Samec je monogamní a pomáhá samici s výchovou mláďat. Jde o velmi vzácného ptáka, ohroženého zejména úbytkem přirozených biotopů. Za posledních 20 let se plocha území které obývá v Pákistánu snížila z 10 000 km2 na 3000 km2 v současnosti. Stále také pokračuje ilegální lov, ačkoli v Pákistánu je od roku 1992 zakázán zákonem. Odhaduje se, že na všech lokalitách, kde se vyskytuje nežije více než 5000 jedinců a jejich stavy neustále klesají. Je zařazen V Červené knize IUCN v kategorii VU/C1, C2. Současně je zařazen i v I. příloze CITES, což znamená, že je zakázán veškerý obchod nejen s živými ptáky, ale i s jejich vejci, peřím a všemi produkty.

Satyr Temminckův

První ptáci byli dovezeni do Evropy v roce 1860 v počtu asi 50 jedinců do Londýnské zoo a několika chovů ve Franci, ale již ve 30. letech 20. století nežil v Evropě ani v Americe jediný kus. Nedávno byl v indické Sarahan Pheasantery v Himachal Pradesh založen ze zesláblých ptáků nalezených v zimě místními lidmi záchranný chov pod záštitou World Pheasant Association. V roce 1993 se tu podařilo odchovat jedno mládě, což je pravděpodobně jediný odchov, který se podařil v celé druhé polovině 20. století.
Další informace můžete nalézt v cizojazyčných publikacích pod těmito názvy: slovensky – satyr čiernohlavy, anglicky – Western Tragopan, německy – Schwarzkopftragopan, francouzsky – Tragopan de Hastings, rusky – Černogolovyj Tragopan, polsky – tragopan rudolicy, holandsky – Westelijke tragopan.

Satyr Temminckův

Satyr černohlavý

Satyr Blythův (Tragopan blythii)
Samec dosahuje délky 65–70 cm, samice je asi o 10 cm menší. Samci váží 1,5–2 kg, samice okolo 1 kg. Zbarvení samců je velmi pestré. Mají černé temeno, jasně žluté nahé tváře, týl a krk červené, hrdlo modré, černě lemované. Základní barva hřbetu je hnědá, ale každé pero je poseto drobnými bílými perličkami a na konci je jasně červené. Břicho je okrově hnědé a toto zbarvení plynule přechází v rudou barvu na hrudi. Samice jsou zbarveny nenápadně hnědožlutě, mladí samci se jim v prvním roce života značně podobají, jen na krku mají rudá pera. V době toku vztyčují kohouti na hlavě kožovité modrobílé růžky a roztahují oranžovou, černě lemovanou náprsenku se světlemodrými nepravidelnými proužky po stranách. Při těchto představeních se ozývají daleko slyšitelným voláním, které poněkud připomíná hlas páva modrého.

Satyr černohlavý

Satyr Blythův obývá hory Ásamu, Bhútánu, jihovýchodního Tibetu a severozápadní Barmy. Na tomto území vytváří dvě geografické rasy – Tragopan blythii blythii a Tragopan blythii molesworthi. Žije na zalesněných horských svazích v nadmořských výškách mezi 1800 až 3300 metrů. Hnízdí většinou na stromech, samice snáší 3–4 vejce, na kterých sedí 25–28 dní. Samec ji po celou tuto dobu krmí a později se podílí i na péči o mláďata. Potravu tvoří z velké části listy a výhonky nejrůznějších rostlin, bobule, semena a kořínky, ale i drobní živočichové, hlavně hmyz a jeho larvy.

V zajetí byl satyr Blythův chován poprvé v roce 1882 v londýnské zoo, ale dovezené exempláře tu tehdy příliš dlouho nevydržely. V současné době je na světě v lidské péči okolo stovky jedinců nominátní rasy, subspecie T. b. molesworthi se v zajetí pravděpodobně vůbec nevyskytuje. Vzhledem k omezenému území na kterém se vyskytuje a stále klesajícím stavům byl zařazen do Červené knihy IUCN do kategorie VU (Vulnerable) a zároveň i do I. přílohy CITES.

Satyr Blythův

V cizojazyčných publikacích ho můžete nalézt pod těmito názvy: slovensky – satyr Blythov, anglicky – Blyth's Tragopan, německy – Blythtragopan, francouzsky – Tragopan de Blyth, rusky – Serobrjuchyj Tragopan, holandsky – Blyth tragopan, polsky – tragopan żółtolicy.

Satyr Blythův

Satyr Cabotův (Tragopan caboti)
Samec dosahuje délky až 70 cm, váží okolo 2 kg, samice je o poznání menší. Ve zbarvení samců převládá tmavě hnědá se světlými skvrnami ve tvaru perliček. Hlava a krk mají černé zbarvení, s nímž kontrastují bledě oranžové líce. V období toku roztahuje pestrou náprsenku, na které se střídá jasně modrá barva s oranžovou ve velice složitém vzoru. Samice je celá nenápadně hnědá, svrchu tmavší, s trojúhelníkovitými skvrnami po celém těle.

Satyr Cabotův

Satyr Cabotův obývá vysokohorské oblasti jižní Číny. Žije převážně v pásmu borových a dubových lesů a rododendronových houštin. Zdá se, že jeho výskyt je často vázán na dřevinu Daphniphyllum macropodum, která mu slouží nejen jako zdroj potravy, ale i jako úkryt, protože bývá obvykle bohatě větvená. Vyskytuje se v nadmořských výškách od 600 do 1800 metrů. Na zimu se stahuje do nižších poloh. Vytváří dvě geografické rasy – nominátní Tragopan caboti caboti a velice málo prozkoumanou subspecii Tragopan caboti guangxiensis, která je poněkud temněji zbarvena. Podobně jako ostatní druhy satyrů hnízdí převážně na stromech, kde využívá stará hnízda dravců nebo krkavcovitých ptáků. Samice je vystýlá mechem a klade do nich 3–4 hnědě skvrnitá vejce, na kterých sedí okolo 28 dní. O mláďata, která se líhnou velice vyspělá a brzy dovedou létat, pečují oba rodiče. Živí se převážně listím, pupeny a mladými výhonky dřevin, bobulemi, hmyzem a jeho larvami, červy i drobnými obratlovci.

Satyr Cabotův

V lidské péči žije v současné době okolo 400 jedinců satyra Cabotova, při čemž evropská a americká populace pochází z asi 10 kusů, které byly z Číny dovezeny ve druhé polovině minulého století. Největší skupina těchto satyrů žije v Centru pro ohrožené živočichy v Pekingu. Je zapsán v Červené knize IUCN v kategorii VU a zároveň i v I. příloze CITES. Jeho budoucnost ve volné přírodě je značně nejistá, protože stále pokračuje ilegální lov pro jídlo i mýcení přirozených biotopů. Chráněné oblasti, ve kterých se vyskytuje jsou příliš malé, aby se na nich mohla udržet životaschopná populace.
V cizojazyčných publikacích ho naleznete pod názvy: slovensky – satyr Cabotov, anglicky – Cabot's Tragopan, německy – Cabot–Satyrhuhn, francouzsky – Tragopan de Cabot, rusky – Burobrjuchij Tragopan, holandsky – Cabot tragopan, polsky – tragopan plamisty.