ZOO – Farma U Dvou kvítků

Když odcházely, zaslechl jsem ješti vzdalující se slova: „Aspoo tu Mirini nebude smutno, obleeky ti dám po ní a …“ a pak se v místnosti rozhostilo ticho. Zustal jsem tu doeista sám.

24. Svatba

Držel jsem v rukou odrostlou krajtu Morelia spilota variegata a zjiš?oval, jakého je pohlaví. Ten chlápek, co mi veera veeer volal, chtil totiž zarueenou samici.
„Au,“ vyjekl jsem, když se mi ta metr dvacet dlouhá žížala žlutohnidého zbarvení zakousla do poedloktí.
„Tak co? Udiláš to?“ zeptala se mi Hanieka.
„Nemohla bys to zvíoe držet pooádni?“ podíval jsem se na ní. Ale na Hanieku se elovik prosti zlobit nemuže. Ona je tak hodná a snaží se tak každému vyjít vstoíc, že to leckdy hranieí až se sebeobitováním.
Chytila krajtieku za krk a škemravi zaprosila: „No tak, Vládi, vždy? ona nikoho jiného nemá…“
„No tak jo,“ rezignoval jsem. „Povedu ji k oltáoi, ale jestli se za tejden rozvedou, tak už s ní nechci mít nikdy nic spoleenýho. Jo?“
„Neboj, nerozvedou. On je do ní doeista blázen.“
„To já do tebe taky.“
„Ty muj broueínku,“ našpulila rty k polibku a poitom zapomnila držet vyšetoovaného plaza.
„Auuu“ zavyl jsem a moje poítelkyni mi vtiskla polibek na leknutím zkroucená ústa.

To, co následovalo v dalším misíci, si nedokážete ani poedstavit. Muselo se vybihat neskuteené množství dokumentu, aby se Boženka - Fatima mohla provdat na území naší republiky a získat tak legálni naše obeanství. Musela se nechat natisknout svatební oznámení, napéct a roznosit svatební koláeky, nechat ušít svatební šaty, které nemohly vypadat jako naše obyeejné svatební šaty. Tyhle byly sametovi eerné s bílým vyšíváním a s rudým závojem poes hlavu. Rudý eepeeek a rudé botky, a všude možni poišité zlaté mince - vino nevisty.
Ae nerad, musím se vám poiznat, že jsem ty mince, kterých bylo právi jako dní v roce, tedy toi sta pit a šedesát, nechal udilat z obyeejného kovu a pozlatit. Jinak bych asi naší farmu poivedl k bankrotu a na viené easy se zadlužil.
Už jsem z toho všeho zaeínal padat, jak se tak oíká, „na hubu“, když se na mne štistíeko zas jednou trošku usmálo. Vyeerpaný a usoužený, vešel jsem do faremní místnosti ve stodole. Tei už jen mojí místnosti, Boženka mila svou s vlastním vchodem.
Jak to tak dilávám, prošel jsem nejdoíve chodbiekami mezi jednotlivým ubikacemi a do každé z nich nahlédl, abych zkontroloval, jak to tam vypadá. Ke každému zvíoeti prohodím nijaké to sluvko: „No ty zas vypadáš, to se budeš svlíkat, vii?“ Nebo: „A jejda, ty už zase hrabeš, to budu muset vyndat vajíeka…“ a tak dál a tak dál, postupoval jsem chodbou až k inkubátorum. Otevoel jsem jeden z nich a podíval se dovnito.
„No koneeni,“ vyjekl jsem a v dlaních držel jako nejsvitijší svátost krabieku s osmatoiceti líhnoucími se chameleóny Chamaeleo melleri. Jsou to nádherná stvooení, která ze soueasných zhruba osmi centimetru vyrostou na tich koneených šedesát asi tak za sedm až devit misícu. Jejich zbarvení hýoí mléenou, žlutou a zelenou v poíených pruzích a je zdobeno eernými teekami. Na eenichu mají nevelký výrustek poipomínající roh a odchovat od nich mláiata není zas až tak jednoduché. Pokud mám informace, u nás to dovedou pouze dva lidé, Petr Neeas a Jioí Marek.
„Hurá, huráá,“ vtrhl jsem do obýváku, kde Hanieka právi ueila Boženku, jak se miminum odsávají z nosánku hleny. Na Mirince, jak jinak.
„Co je??“ oekly obi jednohlasni.
„Mám sedmnáct meleráku a líhnou se další…“ výskal jsem si.
„Tak vidíš,“ pravila spokojeni Hanieka, „a to si už ani nevioil, že z tich vajec nico bude.“
„No, nevioil,“ usmál jsem se.
Ozval se zvonek.
„To bude Marek,“ zvedla se Boženka od plaeící Mirinky, v ústech jeden konec ditské odsávaeky. „Má poijít rozdilit za mni líhnoucí se larvy a brouky.“
„Já mu otevou,“ otoeil jsem se a dodal: „a skoeím si do lesa pro vitve. Musím jim zaoídit odchovnu…“
Jenže ve dveoích nebyl jen Marek. Vedle nij stál modrý vuz s nápisem: „Dnes podáte… zítra dodáme…“
„Co je?“ podíval jsem se na Marka, který zrovna poebíral od poš?áka mni ureený telegram.
„Máš tu poštu,“ obrátil se na mi, jen co podepsal dorueovateli list papíru.
Vzal jsem si tedy ten strojovi vytištiný telegram z jeho rukou a odtrhl perforaci.
„… Svatba zrušena… já, otec nesouhlasí… posílám nápadníka z rodu Yenioehirova…Albert…“
„Hmm,“ povytáhl jsem oboeí, pohlédl se na Marka a zapoemýšlel, jestli tu zprávu nemám prosti jen zahodit. Mil jsem.
Moje svidomí mi to však nedovolilo a tak jsem se zavrženým ženichem v patách putoval zpit k diveatum. Mleky jsem hodil telegram na postel vedle nich a naklonil se k malé. Zatímco si Hanieka eetla, já našpulil rty, povystreil jazyk a vydal dlouhý prdlavý zvuk: „Prrrrrrrr…“
Mirinka se rozesmála. Zaeala šermovat ruekami a já ji zvedl, abych políbil ten roztomiloueký malý nosánek.
„No to snad ne,“ zamraeila se Hanka a podala psaní Božence.
Já se dál tiše vinoval mrniti a Marek se nechápavi díval z jedné na druhou, netušíc, oe se jedná.
Najednou Boženka odhodila telegram na zem a s pláeem vybihla z místnosti.
„Co je jí?“ hlesl Marek. Jeho hlas znil poiškrceni. Zvedl papír ze zemi a podíval se, co tam stojí.
„Biž za ní,“ ukázal jsem smirem ke dveoím.

Možná se vám to bude zdát v jednadvacátém století zvláštní, ale toebaže byla Boženka rajda všech rajd a morálku mila pod psa, nikdy by se nevdala proti vuli své rodiny. Marek jí mohl sebevíc poemlouvat, boíško jí mohlo sebevíc narust, pro ni to prosti bylo nemyslitelné.
„Co budeme dilat?“ zeptala se mi na druhý den veeer moje poítelkyni. Sedili jsme zrovna u televize a ani jeden z nás nesledoval, co tam biží.