Park Paradisio

Toto zařízení, můžeme tomu říkat třeba kulturní zařízení, mnozí návštěvníci od nás asi znají, protože jsem však o něm v češtině zatím nic nečetl, rozhodl jsem se, že tuto mezeru trochu vyplním. Je to totiž něco, co vás opravdu zaujme a postřehů je plná nůše. Já jsem se na tomhle místě ocitnul poněkud unaven, nevyspalý a musel jsem sebrat poslední špetky sil, abych se udržel na nohou. To všechno souhrou okolností, ale také vlastních chyb. Vyrazili jsme na dva dny na západ, když se nám právě zapálila chodidla, věrná odkazu Emila Holuba, Friče, Čeňka Paclta, Hanzelky, Zigmunda, Oldy Karáska a dalších, které tato choroba rovněž postihla. První den putování jsem vám již vylíčil. Na jeho závěru jsme se ubytovali sice v moderním, ale hlavně laciném hotelu. Dříve to bývalo zařízení pro chudé studenty, dneska ubytují i nemajetné Evropany z východu. Dům moderní, rafinovaně laciný. Na pokoji se dvěma lůžky a jednou palandou vše co nejlaciněji zařízené, žádné omítky na stěnách, sprcha, umyvadla, stůl, jenom vše základní co potřebujete. Těšil jsem se, že se vyspím a zítra bude den zážitků. Omyl, zážitky byly již v noci. Zapomněl jsem, doufám jen, že to ještě není ten protivnej Němec, tendlecten Alzheimer, vosk do uší. Co se má stát, stane se! Musím však konstatovat, že ten jistý dotyčný, se nám snažil ze všech sil poskytnout šanci. Nic platno. Nejdříve šel sám a sám na procházku, když se vrátil a zjistil, že ještě nespíme, šel se ještě podívat dolů na internet. To už mi došlo. Jenže, jak jsem byl takovej nějakej přetaženej, tak ne a ne usnout. Tak jsem si to prožil naplno. Ležel jsem na boku a civěl do šedivé zdi z tvárnic, v hlavě se mi odvíjel, přesně podle Freuda, jeden a tentýž krátký text jako na magnetofonové smyčce. Byl uložen kdysi vespod, v jakémsi zcela neplodném laloku mého mozku a najednou vyplaval nahoru: „Slunce se již chýlilo k západu, když vydal se Tarzan s oddílem o síle asi padesáti vasilských bojovníků směrem severovýchodním k městu Óparu. V dáli bylo slyšet řev veliké opice.“

Hospodářský dvůr.

Platan stařešina a nevěsta.

Park Paradisio leží v jihozápadní Belgii. Je to provincie Hainaut. Kousek odtud začínají Flandry a to nebyl právě v určitém úseku času první války požehnaný kraj. Právě naopak. Obě strany tady rozsekali všechno, co se dalo. Je to v podstatě úplně placatá krajina. Projíždíte po hlavnější silnici od města Ath typickými belgickými městečky a vesnicemi, když tu náhle odbočuje vlevo nějaká docela úzká polní silnička. Taky jsme se museli vracet. Kupodivu najednou mělké údolí s nějakou říčkou, nejdřív nádraží, odkud pospíchalo hejno turistů s batůžky na zádech. Potom kamenná vesnice Cambron. Něco úplně jiného, než po celé zemi okolo. Starobylost tady dýchala, čekal jsem, že se najednou z vedlejší uličky vyřítí sám d´Artagnan na zpěněném koni. Takové to byly kulisy. Hned za mostkem silnice zase stoupá a již je vidět velké parkoviště. Příjezd prastarou alejí kaštanů. Starou, kamennou bránou jdeme dovnitř a platíme tučné vstupné 18,50 Eura. Ty syčáku, kam si mě to zatáh, 500 v čudu, říkám bráchovi. Nakonec přiznávám, že neznaje, kudy se leze přes plot, to opravdu stálo za to! Hrome, vono to vopravdu stálo za to!

Hlavně si nesedět na ocase (lemur).

Prastaré olivovníky.

Park Paradisio je zoologická zahrada. Je to však i park. A to ne jen ledajaký park. Je to park se starými stromy, tak starými, že se skláníte úctou. Já tedy nejsem majorem Těrazkym, který chtěl stromy jen podpíliť, já jsem opravdu schopen postát v uctivém a pokorném zamyšlení. Rozloha tohoto zařízení je opravdu velká. Okamžitě jsem si uvědomil, že musí existovat něco, co umožnilo získat tak ohromné území pro zoologickou zahradu, která je, co do rozlohy, mnohem větší než nám všem známé Walsrode. Samozřejmě, že to něco opravdu také existuje. Stáli jsme na území cisterciáckého kláštera svatého Vincenta, který byl založen v roce 1148. Stáli jsme na území opatství Cambron. Z hlavního chrámu stála jen očesaná ruina hlavní věže. Do parku se vcházelo přes bývalé hospodářské budovy. Ty slouží dodnes svému účelu. Dvůr ukazuje všelijaké staré stroje, hospodářské nářadí a samozřejmě zvířectvo, kozy, králíky, slepice. Pak přecházíte po svahu dolů do údolí. Z dálky téměř neviditelné voliéry pro dravce, asi nejlepší, jaké jsem kdy viděl. Přicházíme na dno údolí, kde je soustava starých rybníků. Na hrázi mezi dvěma rybníky je alej starých platanů. Prý jsou to asi nejstarší platany v celé Evropě. A po stranách rybníka další, ještě mohutnější. Zastihli jsme tady i svatbu, když se nevěsta se ženichem fotografovali u kmene mohutného stařešiny. Svatba v zoologické zahradě? No jistě, jenže jsme současně na svaté půdě tisíciletého opatství. Jak došlo k takovému soužití? Byly tady všelijaké informační tabule, ovšem ve francouzštině. Ten jazyk je pro mne zaklet, francouzsky umím ledva do deseti počítat, přičemž mi častokrát nějaká ta číslovka chybí. Nevím tudíž, jak celý tento kulturní podnik funguje dneska. Pozemky bez pochyby poskytl klášter, jinak by se tak velkou rozlohu země nepodařilo shromáždit. Jak však vzniklo nové využití a jestli je na něm klášter nadále účasten, toť otázka. Ale proč ne? Koupíte tady i pivo s názvem Abbaye de Cambron a grafickým symbolem zničené věže kostela na etiketě. V každém případě je zoologická zahrada velice citlivě a téměř nepozorovatelně zasazena do prastaré scenérie celého údolí. Na hraně údolí pak stojí velká zámecká stavba, na první pohled klasicistního stylu. Nedovedl jsem si představit, co vlastně skrývá ve svých zdech. A, že to bylo překvapení! Nad dveřmi visel nápis Nauntilus. Ta budova skrývala ve svých zdech obří akvária. Systémem tmavých, úzkých chodeb jsme se posouvali pomalu sun krok, sun krok podle známého receptu IKEA, ze kterého není úniku a dívali se z kulatých oken Nauntila do okolního moře. Uprostřed pak seděl ve velitelské kabině sám kapitán Nemo, hrál na varhany a kroutil hlavou. Bylo jasné, že celá budova musela být uvnitř vykuchána a přestavěna, aby unesla celou tu váhu vody. Zůstalo, kromě vnějšího pláště, jen monumentální, centrální schodiště. Tak tohle by u nás nikdy nešlo uskutečnit! Myslíte si snad, že by památkáři někdy povolili takto zcela jinak odlišné využití zámecké budovy? Nedovedu si to představit. I kdyby to byly po válce jenom ruiny, tak si to nedovedu představit. Naopak máme dostatek příkladů, že by to nechali raději zchátrat tak, až by to splynulo s okolním terénem, než by si dokázali představit tak zcela odlišné využití. A hele! Je to možné a dokonce natolik, že celkový ráz toho mělkého, širokého údolí působí až monumentálně svou starobylostí. Je to samozřejmě dáno citlivostí autorů celého tohoto projektu, když celková scenérie zůstala zachována, když výběhy zvěře, bazény a akvária na vás čekají vždy jaksi za rohem. Na těch rybnících ani nedokážete odhadnout, kteří ptáci jsou majetkem zoo a kteří je jen přilétli navštívit. Ty rybníky jsou rovněž významnou ornitologickou lokalitou. Když jsme přicházeli, kroužili vysoko nad hladinou právě dva odlétající pelikáni. Hejno racků se přesouvalo podle toho, kde právě tušili, že oprávněným příjemcům ukradnou něco z jejich přídělu. Když jsem se doplížil o čerstvě darované holi (díky) na druhou stranu rybníka, právě přistávalo na hladině hejno husí běločelých o síle asi třiceti kusů. Asi již na tahu. Horní část mělkého údolí, která byla asi dříve jen nějakou bažinou, byla velmi stylově přebudována v čínském stylu. Umělé, zastřešené chodníky nad hladinou, jen s úzkými průhledy, byly po obou stranách domovem ptáků, hlavně vzácných jeřábů, kterých tady mají opravdu skvělou sbírku. Pod skálou i východní svatyně, krásné kameny, šumící vodopád a zvuk čínského gongu. Dokonalá atmosféra. Před vstupem do této asijské části zbytek prastarého olivového sadu, který může pamatovat snad i založení kláštera. Ten sad asi pamatuje ještě v Evropě takové teplo, o kterém píše Kosmas a které naše generace již nezažije. I když klimatologové před ním varují. No jo, strašit lidi patří k nejvýnosnějším řemeslům. Voliéra papoušků byla bohužel v nějaké rekonstrukci. Nebo se snad teprve stavěla? Byla tam zase nějaká omluvná francouzská cedule, z které jsem nezmoudřel. V horní části zahrady však papoušci byli. Tady jsme se zastavili. Tady se něco dělo, nějaký pokus, experiment. Velká voliéra, tak 15×5×3 metry výšky a v ní celé hejno jihoamerických Aratingů zlatých (slunečních) – Aratinga solstitialis. Mohlo jich být dobře až třicet kusů a žili viditelně v naprosté shodě. A byli rovněž k vidění v této skupině i mladí, v letošním roce odchovaní ptáci. To může být pro chovatele zajímavá zpráva. Tímto způsobem tady byli chováni i jiní ptáci. Hlavně andulky, agapornisové fišeri a v jedné hale i zebřičky. Jsem přesvědčen o tom, že před nějakou dobou byli do voliér vypuštěni ptáci těchto druhů v různých barevných mutacích a byla jim ponechána naprostá volnost při výběru partnerů. Nevím bohužel, před jakou dobou to přesně bylo. Bylo však jasně viditelné, že v každém případě se barvy vrací zpět k přírodnímu zbarvení. Andulky byly v převážné míře světle zelené a v tak zvaném nevýstavním typu. Zato však viditelně živé až prudké, v neustálém pohybu. Agapornisové byli všichni zelení, kromě jediného, který byl modrý. Zebřičky byly ve vnitřním pavilonu, kde jsme pozorovali množství volně postavených hnízd, v převážné většině šedé, tedy opět přírodně zbarvené. Všechno se to vrací, pokud ponecháme přirozený postup, zpět k původnímu typu a zbarvení. A zdá se, že velmi rychle. Po teoretické stránce to nakonec není nic neobvyklého, protože přírodní zbarvení je ve většině případů dominantní, tedy nadřazené všem ostatním barevným rázům. Tvrdí se sice, že u zebřiček existuje pastelový faktor, který je dominantní vůči šedé, přírodní barvě a takové zebřičky u nás nazýváme jako stříbrné, ale je jich kupodivu zatraceně málo. Takže to zas až tak pravda být nemusí. V každém případě, dívat se na takové skupiny ptáků, zblízka, kteří si vlastně žijí naprosto po svém, je pohled více jak k přemýšlení.

Předpotopní láska.

Poslední překvapení mě čekalo nakonec. Nejdřív jsme si říkali, že do toho koutu půjdeme až naposled. Co tam může být? Zvenku jsme nic nepoznali. Byl to kout asi s největší halou, ve které se skrývaly tři biotopy. Tropy, savany, poušť. Ohromná, v podstatě průmyslová hala, jejíž střecha se dala mechanicky otevírat. Stropem byla téměř neviditelná síť. To jsme měli již dobře po pěti hodinách prohlídky jen málo sil, abychom se tudy sunuli nějak pomalu. Spolknul jsem chůzi po vysutém thajském mostě nad džunglí, který ti syčáci schválně rozhoupali tak, že mi div nespadla hůl mezi nějaké plazy, ale ustál jsem to.

Oliheň, příšera z hlubin.

Celá ta zoo, či park, je natolik rozsáhlá, že se ani všechno vidět nedá, natož to všechno popsat. Je však markantní, že je spíše soustředěná na ptáky. Je vlastně, dalo by se říci, nízkonákladová. Z velkých zvířat jsem zaznamenal jen žirafy a bizony, žádné velké šelmy. Ty žerou jen samé drahé delikatesy, jsou drahé. Prý tady byli i hroši, ty jsem však neviděl. Volně tady žijí na omezeném prostranství malé opice a poloopice. Je to však i pro zahradníky. Bezpočet druhů bambusů, rákosů, ale i prastarých bonsají. Nakonec toho má člověk dost, byl jsem rád, když jsem se doplazil zpět k autu.

Jihoamerická opice Saimiri sciureus.

Říkal jsem si, že tentokrát jsem již opravdu natolik unaven, že nějaký noční řev mě nemůže připravit o spravedlivý spánek. Taky jsem okamžitě usnul, ještě dříve než moje tělo zaujalo zcela vodorovnou polohu. Jenže, co myslíte? Onen dotyčný mě zase dostal. Najednou jsem se vzbudil něčím divným. Co to je? Bylo absolutní ticho! Vlaky pod okny nejezdily, opice byla pryč. Ježíšmarjá, von nedejchá! Už jsem se zvedal, že na něj sáhnu, jestli snad není studenej, když v tom se slastně převalil a už zase byl slyšet řev veliké opice hned z vedlejší postele. Trvalo asi hodinu než mě zase přemohla únava a upadl jsem také do milosrdného bezvědomí.