podrod Lonchura – panenka (Sykes, 1832) Panenka zlatohřbetá - Lonchura kelaarti (Jerdon, 1863) Synonyma: amadina skvrnitobřichá Anglický náze...
Panenka zlatohřbetá -
Lonchura kelaarti
(Jerdon, 1863)
Synonyma: amadina skvrnitobřichá
Anglický název: Hill Munia
Rufous - bellied Munia
Německý název: Bergbronzemänchen
Jerdons Bronzemänchen
Velikost:
délka 100 - 120mm
křídlo 54 - 59mm
ocas 36 - 43mm
hmotnost 12 - 17g
Rozšíření:
druh vytváří v areálu svého výskytu tři poddruhy.
1. L. k. kelaarti - panenka zlatohřbetá cejlonská
Zbarvení:
samec má horní prsa, vole, bradu, masku a čelo hnědočerné. Příuší, strany krku a svrchních prsou cihlově červenohnědé. Křídla, temeno, týl a záda hnědá. Na zadním krku, zádech a svrchních křídlech některá pera se světlými ostny. Kostřec černý, s několika světlými skvrnami. Svrchní krovky ocasní žluté, ocasní pera tmavá. Břicho krémové, s hustým hnědým a bílým perlováním, které přechází i na hnědé boky. Spodní krovky ocasní hnědé. Zobák šedý, s tmavší horní čelistí, oko hnědé, nohy šedé.
Samice je zbarvena podobně, ale světlé ostny per má i na temeni a v tmavé barvě kostřce, má více světlých skvrn.
Mláďata jsou celkově hnědá, svrchu s červenavým nádechem. Na spodině světlejší, s naznačeným tmavším perlováním. Zobák je tmavě šedý.
Výskyt:
Srí Lanka (Cejlon).
• Vlevo: panenka zlatohřbetá keralská, uprostřed: panenka zlatohřbetá cejlonská – mládě, vpravo: panenka zlatohřbetá cejlonská – dospělý jedinec.
2. L. k. jerdoni - panenka zlatohřbetá keralská
Zbarvení:
obě pohlaví jsou zbarvena velmi podobně. Prsa, brada, maska a čelo tmavě hnědé se světlejšími ostny některých per. Temeno, týl, zadní krk a záda světle hnědá s nazlátlým nádechem. Kostřec tmavě hnědý, i zde se světlejšími ostny některých per. Svrchní krovky ocasní žlutozelené, ocas černý. Boky hlavy a prsou zlatohnědé, se světlými ostny některých per. Břicho zlatohnědé, spodní břicho a spodní krovky ocasní s tmavším mramorováním. Svrchní zobák šedočerný, spodní šedý.
Výskyt:
jihozápadní Indie.
3. L. k. vernayi - panenka zlatohřbetá ghátská
Zbarvení:
obě pohlaví jsou zbarvena téměř stejně. Ptáci tvoří jakýsi přechod mezi oběma výše uvedenými poddruhy. Svrchní prsa, hrdlo, brada, maska a úzký čelní pás tmavě hnědé. Temeno, týl, záda a svrchní křídla skořicově hnědá se světlými ostny některých per. Spodní křídla tmavě hnědá, kostřec kaštanově červenohnědý, svrchní krovky ocasní žluté, ocas tmavý. Strany hlavy, spodní prsa, boky, břicho a spodní krovky ocasní světle hnědé se zlatavým nádechem. Na bocích a spodních krovkách ocasních nepravidelné tmavší vlnkování.
Výskyt:
Indie - Andhra Pradeš.
Panenka zlatohřbetá se vyskytuje ve vyšších polohách, ale spíše ve středních nadmořských výškách až do 2100metrů nad mořem. Je obyvatelem lesních porostů, travnatých světlin, porostů křovin (r.
Lantana), na čajových a kávových plantážích, v sadech a zahradách. Ptáci nejsou zcela běžní v otevřené krajině, kam občas zaletují za potravou. Tato panenka ale není ani typickým lesním druhem, pouze v některých částech areálu na Srí Lance lze tento druh zastihnout v tmavších, hlubších lesních porostech. Ale ani zde se nejedná o zcela pravidelný výskyt. Druh není ve volné přírodě obecný, jedná se o lokálně rozšířený druh. Na řadě míst je již poměrně vzácný (Restall). Podle některých zdrojů (Legge, 1880) se vyskytuje nejčastěji v párech nebo velmi malých skupinkách o 3 - 5 jedincích. Tyto skupinky pak společně odpočívají a nocují. Restall uvádí, že na Srí Lance pozoroval dvě skupiny těchto panenek o více jak dvaceti jedincích. Odpočívají a nocují nejčastěji na stromech a odtud zalétají za potravou. Základem krmné dávky jsou semena trav, a to jak vyzrálá (tvrdá), tak i v různém stupni zralosti. Potravu hledají především na zemi, třeba i v okolí silnic, stezek apod. Občas se tyto panenky objevují na polích rýže, ale zdaleka ne tak často, jako ostatní druhy panenek. Hnízdo má tvar ovoidu. Bývá umístěno v křovinách nebo na stromech. Snůška je 4 - 6 vajíček, inkubační doba je 15 - 17 dnů a mladí vyletují po 18 - 21 dnech.
Panenka zlatohřbetá se objevuje v Evropě poprvé v roce 1972, kdy bylo osm jedinců ubráno z asi pěti tisíc kusů importovaných drobných ptáků (R. Vít). Později se objevilo dalších asi sedm až osm kusů. K ojedinělým importům mohlo dojít v minulosti ještě několikrát, ale ve větším počtu tento druh pravděpodobně dovezen nebyl. Od konce 20. století nebyla panenka zlatohřbetá v nabídkách exportních firem z regionu jejich výskytu. V roce 1972 přišli ptáci do Evropy ve špatném stavu, především jejich opeření bylo velmi poškozeno. Steitz (AZN 1974) uvádí, že jen s velkým úsilím se podařilo udržet naživu pět kusů (4,1). Aklimatizace probíhala při asi 25°C. Bohužel více informací z uvedeného importu není k dispozici. Protože se jedná o ptáky ze středních a vyšších poloh, navíc z vlhčího prostředí, je předpoklad k vyššímu výskytu aspergilomykózy. Jde však pouze o spekulaci. Ptáci byli krmeni běžnou směsí pro panenky, travními semeny, jak v suchém, tak i předklíčeném stavu. Zájem o živou potravu byl pouze okrajový, naopak dobře tyto panenky braly běžnou vaječnou směs. Oblíbené bylo i senegalské proso v klasech. Uvedená skupina (4,1) byla umístěna do voliéry 3×1×2,2m. Ptáci se zde zdržovali v úkrytu a byli plašší. Po krátké době došlo k hnízdění. Tok začíná tím, že samec „nahání“ samičku po kleci či voliéře, aby k ní posléze přisedl a zpíval. Zobák si otírá o větev, poskakuje na natažených nohou. Má zdvižené peří na šíji a břiše. Občas sedí samec ve vodorovné poloze na bidélku, hlavu má otočenou k samici a velmi tiše zpívá. Na stavbě hnízda se podílejí oba partneři. Jako stavební materiál používají suchou trávu, sisalová a kokosová vlákna, bambusové lístky apod. Hnízdo mívá postranní vchod. Ptáci jej používají i mimo hnízdění k odpočinku a nocování. V sezení se oba partneři střídají. Mladé po vylétnutí rodiče ještě asi dva až tři týdny dokrmují. Kroužkujeme kroužky o průměru 2,7mm. Přepeřovat mladí začínají ve stáří 8 - 10 týdnů a přepeřeni jsou ve stáří asi 4 měsíců. Úplného adultního šatu ale dosahují až ve druhém roce. Popisované hnízdění proběhlo ve voliéře, ale je pravděpodobné, že k realizaci chovu i odchovu by mohla postačit klec nebo malá voliérka. Ptáci jsou snášenliví, alespoň vůči vlastnímu druhu, a to i v době hnízdění. V již výše citovaném vyhnízdění, bylo ve voliéře celkem pět kusů těchto panenek. Tři zbývající samci si postavili hnízdo v polootevřené budce (celkem neuspořádané), kde nocovali a odpočívali i přes den společně. Podle úspěšného chovatele Steitze, hnízdí tento druh v zajetí velmi ochotně. Uvedený pár odchoval mláďata třikrát v sezóně. V době odchovu byli ptáci krmeni předklíčenými zrninami, nedozrálými semeny, zeleným krmivem a vaječnou směsí. Jejich krmení je obdobné, jako u ostatních druhů panenek.
Počty panenek zlatohřbetých nejsou v evropských chovech nijak vysoké, pokud jsou zde vůbec zastoupeny. Nelze ani předpokládat, že tento stav by se mohl v dohledné budoucnosti změnit.