Lysá kresba patří k nejstarším původním kresbám českých staváků a prokazatelně existovala už v 19. století. Regionem původu bylo zřejmě středočeské...
Lysá kresba patří k nejstarším původním kresbám českých staváků a prokazatelně existovala už v 19. století. Regionem původu bylo zřejmě středočeské Polabí, zejména okolí Nymburka a Poděbrad. Počátkem dvacátých let minulého století dokonce v Nymburce vznikl klub chovatelů lysých staváků, jehož členové po vzniku celostátního klubu v roce 1924 v Praze do něho přešli.
Lysou kresbu tvoří bílá podlouhlá skvrna uprostřed čela, navazující na střed ozobí o šířce 3 až 5 mm a délce 7 až 10 mm. Lysá kresba je vlastně jakousi českou „specialitou“, protože kromě ČS, prácheňského káníka a české lysky ji téměř nikde ve světě holubích plemen nenajdeme. Nejasný je také její vznik. Nejpravděpodobnější je, že vznikla postupnou redukcí bělohlavé kresby. Někteří staří chovatelé se domnívali, že vznikla náhodně křížením celobarevných a sedlatých staváků. Na podporu tohoto tvrzení měli hned tři argumenty: Jičínsko a Polabí spolu sousedí, častý výskyt vychýlené lysky ke straně u odchovů a také častý výskyt tmavého oka na straně vychýlení lysky. Dnes už se nedá přesně zjistit, jak to opravdu bylo, ale mnohem pravděpodobnější se zdá teorie vzniku přes bělohlavou kresbu. Jen pro zajímavost uvedu, že moravský bělohlávek býval na Moravě v minulosti nazýván „hanácký lysák“.
• 1,0 čs modrý lysý
Ještě v „Českém holubářství“ z roku 1940, do kterého celou kapitolu o českém stavákovi napsal, včetně standardu, Josef Bartoň z Prahy, se požaduje klínovitý tvar lysky, zúžený u zobáku. Podobně tomu bylo i u plamínků a jejich chovatelé dodnes klínovitý tvar plamínku upřednostňují. Chtějí také tuto formulaci uplatnit ve vzorníku ČS. Proti tomu nelze nic namítat, ale na posuzování to nebude mít příliš velký vliv.
Lysá kresba se na první pohled jeví jako velmi jednoduchá, v chovu se však dosahuje jen obtížně. Jen malá část odchovu dosahuje standardní kresbu. Ze zkušenosti, kterou jsem v chovu černých lysých za mnoho let získal, se pravděpodobnost správné kresby u odchovů jednotlivých párů pohybovala mezi 10 a 20 %. Ani od ideálně kresleného páru nemusíme dostat kreslený odchov. Mnohem důležitější je, jak byla kresba ustálená v minulých generacích předků obou rodičů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i z celobarevných rodičů lze odchovat kreslené lysé potomky, pokud byla u jejich předků kresba dobře ustálena. Dobře se osvědčuje také kombinace lysého s celobarevným jedincem z lysých v chovném páru.
• 1,0 čs černý lysý
Moderní modrozelený lesk byl u černých lysých dosažen koncem třicátých let křížením s černými bělohrotými. Proto se u části odchovu dodnes objevují bílé letky, bohužel nepravidelně. Kresba lysého bělohrotého by jistě byla velmi působivá a i standard ji připouští. Toto křížení v minulosti přineslo zřejmě i další nedostatky v kresbě, jako na příklad podocasníky, podbradky, a jednotlivé bílé peří okolo očí i jinde. Holubi s bílým peřím okolo oka mívají často i tmavé oko, do dalšího chovu jsou však použitelní.
• 0,1 čs žlutý lysý
Černí lysí jsou ze všech lysých nejrozšířenější, nejlepší období měli v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy se jejich chovem zabývala řada špičkových chovatelů v čele s populárním Oldřichem Buřičem z Choťánek u Poděbrad. V té době byli černí lysí třetím nejpopulárnějším rázem po modrých a černých sedlatých a jejich expozice na speciálních výstavách přesahovaly sto kusů.
Mimo vad všeobecných u staváků se u černých lysých dosti často vyskytují zašedlé nebo zahnědlé letky a skvrna na spodním zobáku.
• 1,0 čs červený lysý
Vojtěch Mrštík ve své monografii „Český stavák“ z roku 1946 doporučuje do párů spojovat jedince s velkou lyskou s partnerem s malou lyskou. To je sice teoreticky správný předpoklad, ale i zde rozhoduje, jak byla kresba v předchozích generacích prošlechtěna.
Už po vylíhnutí holouběte od černých lysých můžeme podle zbarvení drápků a zobáku usuzovat, jak bude později holoubě vypadat. Pokud má holoubě tmavou skvrnu na ozobí nebo tmavý proužek okolo špičky zobáku, bude s největší pravděpodobností celobarevné s tmavou „jehlou“ na špičce horního zobáku. Má-li holoubě nápadně světlý zobák bez jakýchkoliv skvrn a bílé drápky, signalizuje to pravděpodobnost výskytu bílého peří na nežádoucích místech, jako bílých letek, podocasníku, bílé hlavy a podobně.
Ostatní barvy lysých staváků už zdaleka nedosahují obliby černých. Od chovu červených lysých chovatele zřejmě odrazuje kombinace těžké barvy a obtížné kresby. To je možná také důvodem toho, že na výstavách bývá mnohem více červených celobarevných, než lysých.
• 1,0 čs červený lysý
U černých je tomu naopak a také kvalita černých lysých je vyšší, než u černých celobarevných.
Lyska u červených je také dobrým pomocníkem k dosažení čistých, světlých, u kořene načervenalých zobáků, které jsou pak velkou ozdobou hlavy holuba.
Vzhledem k tomu, že i u červených lysých byl v minulosti moderní modro–zeleno–fialový lesk přenášen z bělohrotých, jsou problémy s kresbou obdobné, jak jsem popsal u černých.
• 1,0 čs žlutý lysý
Žlutí lysí vystoupili ze stínu ostatních barev lysé kresby až v poslední třetině minulého století. Souvisí to nepochybně s prošlechtěním a prosazením líbivějšího světlejšího tónu žluté barvy a v současnosti patří lysí k nejprošlechtěnějším rázům žluté barvy.
Modří lysí patří k chovatelsky obtížnějším rázům ČS. Není lehké skloubit náročnou kresbu lysky a pruhů s dosažením světlejšího odstínu vyrovnané modré barvy a udržením co nejtmavších letek. Holubi tmavšího a středního tónu barvy mívají dosti často na spodní části volete tmavší pruh, který navíc mívá i nežádoucí fialový nebo bronzový lesk. Holubi v tmavším tónu barvy mívají i skvrny na spodním zobáku, což holuba znehodnocuje..
Ve většině vzorníků, včetně toho posledního z roku 1993, není taxativní výčet, kterých barevných a kresebných kombinací se lysá kresba týká. V těch vzornících, kde je výčet uveden, není v souladu se současnou potřebou. Tak na příklad v „Českém holubářství“ z roku 1940 je uvedeno 7 rázů: černí, červení, žlutí, „kaštanoví“ (šedohnědí), modří černopruzí, plši a žemláci. Polemizovat lze s lysou kresbou u žemláků, kdy na velmi světlé hlavě by nebyla lyska téměř viditelná. Z hlediska současných potřeb je tento výčet nutno doplnit o modré kapraté, modré mramorované, všechny barvy bělopruhých (kromě izabelových) a všechny barvy bělohrotých. U bělopruhých, penízků a modrých mramorovaných je lyska nejen efektní ozdobou hlavy, ale i výborným pomocníkem k upevnění čistozobosti. Z důvodů malé kontrastnosti je lyska zcela nevhodná pro izabely, červené a žluté plavé, červené a žluté mramorované.
• 1,0 čs modrý lysý
Za malé vady lysé kresby považujeme širší lysku (7 až 10 mm), delší lysku (12 až 15 mm), mírně na stranu posunutou lysku, mírně nepravidelnou nebo barevnými pírky prorostlou lysku.
Za velké vady kresby považujeme příliš velkou lysku nad 10 mm šířky a 15 mm délky, silně ke straně posunutou lysku, silně barevným peřím prorostlou lysku a oddělenou lysku od zobáku („utržená“ lyska).
Velkou oblibu a tradici lysé kresby potvrzuje i katalog 4. pražské výstavy z roku 1907 – tedy před sto lety – kde už čeští staváci mezi českými plemeny dominovali. Konkurovali jim jen pražští rejdiči, poštovní holubi a v té době módní angličtí voláči. Lysé staváky zde vystavil jistý Kessler ze Sprengeisenů (zřejmně příslušník nižší šlechty), a to v černé, červené a žluté barvě.
Vyskytují se i nedovolené úpravy lysky, nejčastěji vytržení větší plochy tak, že vznikne holé místo. To je samozřejmě důvodem k výluce. Na druhé straně mnohdy i dovolené mírné zúžení lysky vyvolá jiný nežádoucí účinek – zúžení čela, což je rovněž vada.
(Kapitola z připravované knihy „Český stavák a jeho příbuzní“.)