ZOO – Farma U dvou kvítků

„Nevím,“ špitl jsem.
„Ale ona se strašně trápí.“
„Hmm, Marek taky,“ odpověděl jsem. „Dneska zapomněl vyčistit celou levou stranu a nevyměnil agamám a žábám vodu.“
„Takhle už to dál nejde, zavolám Albertovi…“ zvedla se Hanka z křesla.
„Dyť ani neznáš číslo.“
„Boženka mi dala číslo jeho oblíbené kavárny. Je tam určitě každý večer.“
Jen jsem pokrčil rameny.
Hanička tedy vytočila číslo a pomocí němčiny, kterou docela obstojně ovládala, si nechala zavolat Alberta k telefonu. Poslouchal jsem jejich rozhovor se zaujetím a ačkoliv to bylo spíš k pláči, docela jsem se tím bavil.
„…ale ona ho miluje…“ oponovala Hanička.
Alberta jsem bohužel neslyšel.
„Jakže?… Že ten tvůj princ má citrusové plantáže a dva domy v Istanbulu a v Ankaře! Vždyť ta holka brečí kudy chodí.“
…
„Ne, to ji nepřejde!“
…
„Ale ona ti kašle na jachtu a…“ Najednou se Hanka udiveně otočila a směrem k mé maličkosti vydechla: „On to položil. Ten sprosťák mi seknul s telefonem.“
Jak už to tak bývá, nevyřešili jsme tím telefonátem zhola nic a následujícího dne, brzy po ránu zastavilo před domem bílé Audi se značkou tureckého zastupitelství. Řidič otevřel zadní dveře a do domu nacupital drobný rachiticky vyhlížející mužíček asi v mém věku. Něco zašveholil a vzápětí se vedle něj objevila překladatelka: „Pan Nasir Ahmud Yenişehir, prosím. Přijíždí vyzvednout nevěstu.“
Odmítavě jsem zakroutil hlavou.
„Mám mu říci, že mu ji nedáte?“ zeptala se mě tlumočnice nevěřícně.
„Nedám,“ potvrdil jsem krátce.
Okamžik spolu hovořili, načež ona pokračovala: „Pan Yenişehir je zde z pověření dívčina otce…“ odmlčela se, aby dodala svým slovům váhu, „a vzhledem k tomu, že dívka není podle tureckých zákonů stále ještě plnoletá, může být vaše jednání posuzováno jako únos.“
„Chce mi snad host v mém domě vyhrožovat?“ řekl jsem důrazně a narovnal se přitom v celé své výšce sto pět a devadesáti centimetrů.
Zas se krátce poradili a ona pak změnila jeho slova v libozvučnou a krásnou češtinu: „Ne. Pan Yenişehir by si nikdy nedovolil v domě svého hostitele a poručníka nevěsty nic neuctivého. Nicméně rád by si pohovořil se slečnou Ali-atimou Hisnani Melissou Maskelyneou o její povinnosti vůči otci a celé rodině.“
„To nepůjde,“ oponoval jsem dál a chtěl ještě pokračovat, když tu se ve dveřích objevila naše Boženka: „Nech toho. Půjdu s ním.“
Žena po boku malého Turka mu její slova ihned překládala a já si všiml, že Boženka je oblečena ve svatebním rouchu. Byla krásná, ale také až neskutečně smutná.
„Ale Boženko,“ vykřikla Hanička, která se až dosud probíhajícího rozhovoru neúčastnila, „a co Marek?“
„Pan Yenişehir děkuje za váš čas a poroučí se,“ uklonila se nám tlumočnice.
Boženka jen sklopila hlavu v červeném závoji a následovala pak odcházejícího muže jako jeho věrný pejsek. Hrůza pohledět.

Když přišel Marek do práce, vylíčil jsem mu tu scénu slovo od slova. Nevěřil svým uším. Vlastně se tak nějak divně rozklepal a s pláčem na krajíčku se zřítil do koženkového křesla, které jsem dostal od Haničky k vánocům a měl ho ve stodole u psacího stolu. V dolním šupleti toho stolu se pak ukrývala načatá láhev čtyřicetiprocentního rumu, z níž jsem chlapci nalil dvojitého panáka.
Trošku ho to uklidnilo a tak jsem si po jeho vzoru dal také jednoho. Hned mi bylo také o poznání lépe.
„Co mám dělat?“ zadíval se mi do očí a dál už nedokázal skrýt potlačovaný pláč.
„Já ji přece miluju,“ vzlykal. „Čeká přece moje dítě.“
Nalil jsem mu ještě trošku a po pravdě nevěděl co říct.
„No tak, to přece nejde,“ pokračoval Marek. „Zabiju ho.“
Uvědomil jsem si, že alkohol v něm vzdouvá vlnu agresivity. Proto jsem láhev uložil a nalitou skleničku jsem vypil raději sám.
„Mám ji rád. Měla by si vzít mě…“ vedl si dál svou. „Co mám dělat?“
„Nic,“ odpověděl jsem mu. „Tohle musí vyřešit především Fatima. Když se nedokáže vzepřít ona, ani ty s tím nic neuděláš.“
„To teda ne,“ vykřikl a vyběhl ven.

Na druhý den nepřišel vůbec a já byl nucen všechnu práci v teráriích, myšárně i broukárně zvládnout sám. Hanička mi pomáhala co se dalo a Muriel se mezi námi plazila po podlaze sem a tam.
„Hlavně, aby neudělal nějakou pitomost,“ řekla když jsme kolem páté končili. Zvedla Mirinku do náručí a zakabonila se.
„Co je?“ nedalo mi to, abych se nezeptal.
„Nepřipadá ti nějak oteklá?“ ukázala Hanka na naší dcerku.
„No jo, máš pravdu,“ povytáhl jsem údivem obočí, levou rukou chytil dítě za tvářičky, čímž se její pusinka vyšpulila do podoby kapříka. Pravým ukazovákem jsem jí pak z úst vydoloval středně vzrostlého švába Gromphadorhina portentosa. Byl ještě živý.
 

25. Poznání

Život je krásný, ale ne vždycky vám připraví jen chvilky příjemné. Ještě téhož večera, kdy naše malá Miriam ochutnala svého prvního švába, jsme jí vykoupali ve vaně plné vody. Miloval jsem tyhle okamžiky rodinného štěstí, když jsem se rozvaloval v chladnoucí vodě, naproti mně nahá a kouzelná Hanička a mezi námi v tom zbytku volného prostoru naše cákající a chechtající se robě.
„Co budeme dělat?“ zeptala se mě Hanka.
„Aáááá…íííí…,“ plácala Mirinka dlaněmi do vody a zjevně jí to připadalo moc zajímavé.
„S Boženkou?“
„No ano, s kým jiným.“
„Nic,“ mávl jsem rukou. „Pokud se ona nedokáže postavit tradici, pak s tím nikdo nemůže nic dělat.“
„Ale to je hrozné, ne?“
„Je!“
Miriam se vzepřela o mé pravé koleno, ale vzhledem k tomu, že bylo namydlené sprchovým gelem, ručičky jí podjely a ona se poroučela obličejem přímo do nejhlubšího místa mezi námi.