Jak funguje kůň - část 5.

• obr. 1: Natahování a ohýbání páteře koně při překonávání šířkové překážky (mimochodem pro koně velmi nepřirozený pohyb, což se často projevuje poškozením páteře v oblasti sedla, zvaným „kissing spines“).
a – Kůň se odráží, pánevní končetiny má výrazně pod tělem, pánev podsazenou a vyklenutou bederní páteř. Zároveň zvedá kohoutek, takže klene i hrudní páteř (což už není tolik viditelné, protože to maskují trnové výběžky svojí různou délkou). Výrazně vyklenutý je i krk (nenechte se mýlit tukovým hřebenem!). Páteř koně je ve flexi = je vyklenutá po celé své délce.
b – Kůň odskočil příliš brzo a usilovně se natahuje, aby překonal oxer. Pánevní končetiny jsou vzadu, zvedají zadní konec pánve, takže bederní páteř je téměř maximálně prohnutá, s ní i páteř hrudní, pouze krk je ještě ohnutý a vůči kohoutku snížený. Extenze = prohnutí hrudní a bederní páteře.
c – Po doskoku jdou pánevní končetiny dopředu a začínají podsazovat pánev a klenout bederní páteř. Kůň stojí na hrudních končetinách, krk výrazně vysoko, čímž dochází k extenzi = prohnutí hrudní a krční páteře.

Pohyblivost koňské páteře je tématem nejedné diskuse o výcviku a předvádění jezdeckého koně. Vždyť to, jak je vyklenutá či prohnutá by mělo světu ukázat, zda se s koněm pracovalo a pracuje správně. To, že kůň vezme jezdce na hřbet, čili vlastně vyklene hřbet, se považuje za známku jeho správného výcviku a zdravého těla i ducha, svědčí to i o jezdeckých schopnostech člověka v jeho sedle. Jak je to ve skutečnosti?
Páteř koně je pohyblivá ve třech rovinách. Může se:
1. vyklenout nahoru (flexe) nebo prohnout dolů (extenze) (obr. 1),
2. ohnout doprava nebo doleva (laterální flexe) (obr. 2),
3. rotovat okolo podélné osy ve směru a proti směru hodinových ručiček (rotace) (obr. 3).

• obr. 2: Ohnutí páteře koně = lateroflexe podle obvodu kruhu.
a – Korektní drezurní ohnutí, které má být rovnoměrné po celé délce páteře.
b – Krk koně je více ohnutý, než zbytek páteře, kůň je zároveň více naklopený do obratu.

Kromě toho se jednotlivé obratle navzájem i trochu posunují, mluvíme o
4. vertikálním stříhání (obratel se pohybuje vzhledem k sousednímu obratli nahoru a dolů), které je spojeno s flexí a extenzí,
5. transverzálním stříhání (obratel se pohybuje vzhledem k sousednímu obratli doprava a doleva), které je spojeno s lateroflexí a rotací.
Při každém hlavním pohybu páteře dochází v určitých místech páteře ke stlačování a natahování meziobratlových tkání (ploténka, klouby, vazy).
 

• obr. 3: Rotace těla koně v klusu.
a – Pravá pánevní končetina (a levá hrudní) je zvednutá a pánev je nakloněná na pravou stranu, což vyvolá i rotaci páteře, břicho „uhýbá“ doleva.
b – Opačná situace: zvedá se levá pánevní končetina, pánev s páteří rotují doleva a břicho se „vyboulí“ na pravou stranu.

Ad 1: vyklenutí / prohnutí páteře
Začněme tím, že ideálem je, když má kůň během práce (nejen) pod jezdcem páteř vyklenutou v oblasti beder, hrudníku i krku (obr. 4). Jinými slovy, musí klenbu mostu udržovat „taháním za lana“ z obou stran: zepředu (kde působí snížený a nebo vyklenutý krk tahem za šíjový vaz plus aktivně zapojí patřičné svaly) a zezadu (kde prostorné kroky pánevních končetin, vyvolané správnou prací hýžďových, stehenních a bederních svalů stáčí pánev šikmo dolů a tím nadzvedávají bedra). K tomu je třeba přičíst aktivní práci dostatečně silných břišních svalů, které tlačí vnitřnosti nahoru a tím páteř podporují zespoda.
V minulém díle jsme viděli, že páteř koně není schopná se vertikálně ohýbat po celé své délce stejně. Vyklenutí či prohnutí je proto nejviditelnější v oblasti krku, a taky nejvíce přihlížející lidi mate. Kůň totiž může velmi snadno udělat „falešný krk“, ale zbytek páteře bude prohnutý (obr. 5). Snaha koně „sbalit“ či mít „hlavu na kolmici“ často vede právě k tomu, že jezdec rukama či pomocnými otěžemi zakulatí krk, často nadměrně, a na zbytek páteře, který je pro nošení jezdce důležitější, vůbec nehledí. Vyklenutí hřbetu ale není ani o tom, koně někam „nahnat zezadu“. Kůň může utíkat, dělat dlouhé kroky, ale pokud nezapojí svaly celého těla a nezíská novou rovnováhu a lepší koordinaci, hřbet může mít stále prohnutý a nošení jezdce ho bude ničit (stačí se podívat na klusáky v plné rychlosti).
S tím úzce souvisí i posuzování koní na fotografiích: je nesmírně důležité, v jakém okamžiku je kůň zachycen, protože v klusu a cvalu se i během jednoho kroku velmi mění vertikální ohýbání páteře v závislosti na práci končetin. Kůň tak může vypadat krásně vyklenutý a za pár milisekund byste jezdce žalovali z toho, že má koně naprosto prohnutého (obr. 4).

• obr. 4: Kůň v různých fázích klusu.
a – Fáze vznosu, došlapuje levá hrudní a pravá pánevní. Kůň vypadá opticky kulatěji. Ve skutečnosti tomu tak je, protože vnitřnosti jdou setrvačností nahoru a pomáhají páteři se vyklenout.
b – Jen o chvilku později diagonální pár končetin podepírá tělo, vnitřnosti setrvačností klesají dolů a táhnou s sebou páteř. V tento moment kůň většinou vypadá, jako by „chodil pod jezdcem prohnutý“.

Ad 2: Ohnutí do strany
Jezdec při projíždění oblouku, rohu či kruhu často hledí na to, co má před sebou – krk koně. Jenže ohnutí krku zdaleka neznamená, že je ohnutý celý kůň, není těžké „zalomit“ krk před kohoutkem. I mnozí hobby jezdci vědí, že krk koně má být ohnutý pouze tolik, jak je ohnutý zbytek těla koně. Ať už proto, že kůň ohnutý pouze v krku může snadno „vyvézt jezdce po pleci“, nebo proto, že takto zalomený kůň přetěžuje vnější hrudní končetinu, což se časem může projevit na jeho zdraví.
Existují názory, že kůň se v oblasti trupu neohýbá, nebo že se sice trochu ohne podle toho, jak jdou jeho končetiny dopředu a dozadu, ale trvale ohnutý podle obvodu kruhu být nemůže. Ani to není pravda. Jeho hrudní a bederní obratle se sice navzájem dokážou „ohnout“ o několik málo stupňů, pokud však každý tento pohyb sečteme, vyjde nám docela zajímavý výsledek (obr. 6). Problém je někde jinde, pro koně není přirozené udržovat konstantní ohnutí hrudní a bederní páteře podle kruhu či oblouku. Musí se to naučit. Musí se naučit zapojit do práce krátké svaly, které jsou přisedlé přímo na páteři (a tedy navenek nejdou vidět) a které pohybují jednotlivými obratli navzájem. Kůň musí projít systematickou gymnastikou (jako tanečník, pokud má jeho tanec vypadat ladně), aby uměl držet těmito svaly páteř patřičně ohnutou (jednou víc, jednou míň – podle poloměru kruhu či oblouku), a přitom se musí pomoci jiných svalů pohybovat v patřičném tempu a chodu a ještě být u toho uvolněný a energický. O co jednodušší je pro něho držet trup rovný jak tyč a ohnout pouze krk. A u toho se často ještě naklopit jako na ploché dráze. Bohužel, tímto dochází často k poškození končetin, protože kůň není stvořen k tomu, aby kličkoval, pohyboval se po kruzích, uskakoval a ještě u toho měl náklad na hřbetě. Rozumným řešením je proto koně přijezdit tak, aby byl schopen jít stále kolmo k zemi a tedy se v oblouku přiměřeně ohnout, a přitom samozřejmě udržovat rozumnou rychlost.

• obr. 5: Kůň barokního typu v pasáži. Vyklenutý je krk, podpořený přirozeným tukovým hřebenem a udržovaný jezdeckými pomůckami, zatímco zbytek páteře (hrudní a bederní) je prohnutý dolů, protože diagonální pár končetin je ve fázi podpěru a navíc je pánevní končetina poměrně hodně za zádí. Páteř se tak mění z klenutého mostu v most visutý.

Ad 3: Rotace páteře
Při rotaci je třeba myslet především na oblast beder, a to ze zdravotního hlediska. Každý krok pánevní končetinou je totiž provázen rotací pánve, která se částečně přenese na bederní páteř. Pokud bychom koně nutili takto rotovat nepřiměřeně (chůze po vrstevnici s jednou končetinou došlapující výš do svahu, klus do prudšího svahu apod.), zdravotně to odnese oblast kříže a beder.
(pokračování příště)

• obr. 6: Podle výzkumů dr. H. Clayton a kol. se sice sousední hrudní a bederní obratle ohnou jen o pár stupňů, výsledný součet těchto pohybů je však dostatečný k tomu, aby se kůň mohl ohýbat po celém těle podle obvodu kruhu (pokud tento není příliš malý).