obr. 1 Každá sportovní disciplína i různá využití koně kladou jiné požadavky a nároky na postavení jeho těla. Jistě by nemělo smysl vyžadovat po ko...
obr. 1
Každá sportovní disciplína i různá využití koně kladou jiné požadavky a nároky na postavení jeho těla. Jistě by nemělo smysl vyžadovat po koni vždy jeden jednotný postoj. Základní otázka proto zní, proč požadujeme u westernových koní, aby chodili se skloněnou hlavou? Mnozí to považují za nesmysl a zvláště drezurní a parkuroví jezdci to odsuzují. Dovolím si to doložit citací z diskuse na Equichannelu:
obr. 2
„Velmi se mi ale nelíbí, že koně jsou nuceni jít s hlavou poměrně nízko, to podle mého názoru není přirozené – viděli jste někdy koně, že by cválal ve volnosti v ohradě s ušima maximálně lehce nad kohoutkem? Já tedy ne, kůň na volno se vždy při cvalu shromáždí a má hlavu výš, z westernových soutěží by si kůň na volno dobrou známku neodnesl, tak ať mi nikdo netvrdí, že je to přirozené, musí se to pečlivě vycvičit.“
obr. 3
Autorka zaměňuje několik věcí a bohužel to jsou tradované omyly, které se citují z neznalosti. Samozřejmě žádné ježdění není přirozené, ale pokud již na koni jezdíme, tak bychom mu v rámci možností a dané disciplíny měli dopřát maximum možného pohodlí. Autorka citátu jistě tíhne více ke klasickým disciplínám než k westernu. Je v podstatě jedno, kterou disciplínu preferujeme, ale měli bychom ji vždy jezdit dobře. Podívejme se tedy na to, jak to s tou přirozeností je.
obr. 4
Kůň se ve volné přírodě nebo na pastvině většinu času pase a má tedy skloněnou hlavu. (Obr. 1.) Je to postoj, kdy se kůň cítí bezpečně a je proto uvolněný. Vidí dobře co žere a periferně vidí i své okolí a další koně. V boxovém ustájení mají koně obvykle hlavu nahoře, aby viděli kolem sebe a aby viděli na další koně ve vedlejších boxech. (Obr. 2.) Hlavu dávají dolů jen při žrádle, ale i zde ji často z bezpečnostních důvodů vztyčují nad úroveň stěn boxu nebo ji vystrkují z boxu ven. Tyto rozdílné postoje mají vliv na postavení páteře a napětí šíjových a zádových svalů. Zatím co páteř pasoucího se koně je vyklenutá směrem nahoru, páteř koně v boxu je převážně prohnutá směrem dolů. Možná někdo namítne, že jeho koně chodí na několik hodin do výběhu. To ale nestačí. Pokud výběh není pastvina a koně se nepasou nebo tam nemají trvale seno na zemi, tak jsou na tom skoro stejně jako ti boxoví, jen s trochou pohybu navíc.
obr. 5
Ve sportu a zvláště v drezůře je ideálem postoje kůň s vysoko vyklenutým krkem. Je to dáno původem drezůry ve španělské škole a v přirozeném nasvalení andaluských hřebců, kteří mají vysoký šíjový hřeben a tudíž to napomáhá elegantnímu tvaru postavení hlavy a šíje. Podobný tvar šíje je též vidět i u hřebců jiných plemen jako předváděcí postoj před klisnou nebo jiným hřebcem. Takové postavení v těchto případech ale kůň zaujímá pouze na krátkou dobu, protože je fyziologicky hodně náročné.
obr. 6
Vyklenuté postavení šíje vyžaduje stažení šíjových svalů vedoucích od kohoutku k temeni hlavy. Každý sval má cévní zásobení, které ho celý protkává. Při jeho aktivním stažení svalová vlákna stlačí zásobující cévy a průtok krve svalem je velmi omezen anebo se úplně zastaví. Obnoví se až po opětovném uvolnění svalů. Zastavení průtoku krve zamezí nejen přísunu živin, ale i kyslíku a sval se dostává do křeče (spasmu). Pokud by tento stav trval dlouho, byl by tím pozastaven přísun živin a kyslíku do svalu na delší dobu a nebyly by odplavovány metabolické odpady, došlo by k překyselení svalu oxidem uhlíku a odpadní látky by sval mohly i poškodit. Při tréninku z těchto důvodů musíme co nejčastěji nechat koni vytáhnout hlavu, aby si mohl šíjové svaly co nejčastěji uvolnit. V opačném případě špatně prokrvené a překyselené svaly ztuhnou a ztratí svojí pružnost. Dnes to často vídáváme u barokního ježdění i u drezúry. Vysoký týl také vede k prohýbání hřbetu a zhoršuje shromáždění. Jezdci to dohánějí stále větším pobízením proti otěži a končí to bolestmi zad koně. Vysoký týl koně je sice elegantní, ale nesmí trvat příliš dlouho a kůň potřebuje speciální uvolnění a rehabilitaci po tréninku. Koně by proto v tomto postavení měli být trénování až zcela dospělí. Vídeňská škola toho dosahuje až v devátém roce života koně. Při sehnutí nebo vytažení hlavy jsou trny obratlů oddáleny a nedotýkají se. Na obrázku č. 3 vidíme postavení obratlů při uvolněné a vyvěšené hlavě. Při zvednutí hlavy a zatížení hřbetu se obratle přiblíží a mohou se začít i dotýkat. (Obr. 4.) To může vést až k jejich zánětu a následným srůstům, které část páteře znehybní. Je důležité koně nechat při každé příležitosti uvolnit a nechat ho hlavu vytáhnout. Bea Borelle a další tomu říkají první drezurní postoj. (Obr. 5.) Tak je tomu u takzvaných klasických disciplín.
obr. 7
Podívejme se na to, jak to je u westernových koní. Představme si situaci, kdy jezdec v sedle westernového koně tráví mnoho hodin denně a kůň se pohybuje v různorodém a někdy dost složitém terénu. V tomto případě není možné a ani nesmíme dopustit, aby došlo ke stažení a ztuhnutí šíje a k prohnutí hřbetu. Westernoví koně, pokud jsou správně přiježděni, chodí ve všech chodech s hlavou uvolněnou a vytaženou a neměli by se prát s otěží. Volná otěž je důležitá i proto, že jezdec potřebuje volné ruce na různé práce (lasování, otevírání branek atd.) a nemůže jimi stále nutit koně ke sbalení. Proto je rozdílné i uzdění. Páka neslouží ke sbalení a shromáždění koně a neměla by ani působit podobně jako udidlo v klasických disciplínách. Správně se proto jezdí na prověšené otěži. Sbalení by se westernoví koně měli učit v prvních letech po obsednutí na stihle a až když to automaticky umí, dá se přejít na páku. Z toho důvodu je i jiný požadavek na stupeň shromáždění. Tedy srovnáváni koně westernového a drezurního nemá smysl. Nicméně dobře přiježděný westernový kůň vezme při nasednutí automaticky jezdce na hřbet stažením břišních svalů a podsazením zádi. Nízké postavení hlavy také přispívá k tomu, že kůň dobře vidí na cestu a jednotlivé překážky si prohlédne. Zvláště v trailu. Extrém vidíme na dalším obrázku, kdy si klisna prohlíží terénní nerovnost a sleduje pozorně to, kam šlape. (Obr. 6.) To přispívá k bezpečnosti pohybu v terénu. Už slyším ty poznámky o přiježděnosti westernových koní a rycání za páková udidla. Souhlas. Není to ale obecný trend a blbě jezdí jak někteří westernoví jezdci, tak i jezdci drezurní či jiných disciplín.
Dalším důvodem nízké šíje je i to, že kůň s takto postavenou hlavou působí navenek uklidňujícím dojmem a snáze se i v klusu či pomalém cvalu přiblíží a včlení do stáda krav, aby oddělil jedno dobytče nebo určitou skupinu. Je to tedy ryze praktické. Westernové disciplíny jsou odvozeny od pracovního využití koně při práci s dobytkem a to se promítá i do postavení těla při jejich sportovním využití. (Obr. 7.) Nutně to tedy musí být jiné než u drezúry, která vychází spíše z koridy. To platí i pro ostatní disciplíny, mající též své odlišnosti. Bylo by jistě nesmyslem chtít po westernovém koni, aby dlouhé hodiny pod sedlem nesl hlavu stejně jako drezurní kůň několik minut během úlohy. Nejde to ostatně ani na drezurním koni po dobu vyjížďky. Je volbou každého jezdce, aby si zvolil styl, kterým chce jezdit a který se mu líbí. Závisí to však i na podmínkách, které jsou v místě jeho bydliště nebo ve stáji kde jezdí a na koních, které má k dispozici. V každém případě je správné vycházet z fyziologie a anatomie koně a klást na něj jen takové nároky, které mu neubližují. Diskuse o tom, zda je lepší western, drezúra, parkúr, dostihy a podobně mně připadá kontraproduktivní a hloupá. Důležité je zvolenou disciplínu dělat dobře a pro koně ohleduplně.
