ZOO – Farma U dvou kvítků

Honem jsem tam sáhl a vylovil jí. Ani neplakala, jen prskala vodu a dlouze a divně mrkala svýma velikýma modrýma očima. Oba jsme se s Hankou hlasitě rozesmáli a malá nás sledovala, jako bychom přicházeli z jiného světa. Člověka kolikrát napadne, co si to dítě o vás asi myslí. Možná je dobře, že se to nikdy nedozvíme.
Posadil jsme Muriel Haničce do klína, ať si ty své bubliny umyjí v soukromí a s osuškou kokem beder jsem zamířil k televizi. Bylo zrovinka půl osmé.
No a teď se konečně dostávám k tomu, co jsem naznačil už v úvodu. Život je totiž někdy nespravedlivý. Zlý.
Deset minut po začátku hlavních zpráv na Nově vešla Hanička do obýváku s nahatou Muriel v náručí. To byl vlastně povel pro mě abych si dítě převzal a namastil ho dětským olejíčkem s azulénem, zabalil do plenek, nakrmil kaší se sunarem, nechal odříhnout a tak dál a tak dál. Jenže zrovinka ve chvíli, kdy jsem se zvedl z pohovky, abych si holčičku převzal, objevila se na obrazovce moje oblíbená hlasatelka Markéta Fialová a s vážnou tváří oznamuje: „Dnes kolem poledního se v Lounech na náměstí polil benzínem a zapálil dvaadvacetiletý Marek Jankovski. Všechno zatím nasvědčuje tomu, že jde o sebevraždu z nešťastné lásky. Na místě samotném je nyní Jan Tuna, kterému předávám slovo …“
Já i Hanka jsme strnuli.
„Ma…Marek…???“ vykoktala konečně moje partnerka.
„To je blbec!“ dodal jsem já.
Zatím na obrazovce běžela reportáž o tom, kterak Marka Jankovského převážejí na popáleninové centrum v Praze, o tom že zanechal dopis na rozloučenou, že … Novináři jsou vlastně supové téhle společnosti.

Tu noc jsem nemohl usnout. Vůbec jsem nespal a stále jen přemýšlel, jak se to dalo změnit. Jenže takové úvahy jsou zbytečné, člověk nikdy nezmění svůj osud. A tak ráno, nevyspalý, unavený a zhnusený předchozími událostmi, jsem vyrazil do stodoly.
Nemyslete si, že jsem cynik, ale zvířata jsou odkázána jen a jen na mou péči a pokud jim nevěnuji to co potřebují, tak zemřou. Na vině bych pak byl já. No a tak bez ohledu na to jestli je člověk šťastný nebo ne, musí se postarat o ty, jejichž život na vás závisí. O děti a zvířata!
Zas jako už tolikrát jsem prošel celé stavení a pokecal s každým živočichem zvlášť. Možná se vám budu zdát jako blázen, ale uklidňuje mne to, když si mohu se svými zvířaty povídat a oni mi neodmlouvají a jsou vděčná za všechno, co pro ně udělám. Lidé jsou mnohdy docela jiní.
No a jak se tak procházím kolem ubikací, najednou padne můj pohled na terárium hroznýšů. Ano šlo o samičku, kterou jsem si přivezl z Martiniku a která byla po připuštění oddělena do samostatné nádrže.
„Co ty mrcho, co to tady máš za bordel,“ pravil jsem nic zlého netuše a naklonil se poněkud blíž. Věřte si tomu nebo ne, ta samička ležela na dně a kolem ní se povalovalo ve zbytcích plodových obalů a krevních vlásečnic na tři desítky malých, živých a opravdu nádherných miminek těchto královských hadů.
No a jako už tolikrát i nyní musím říct, že v životě je vždycky něco zlého a špatného vyváženo něčím hezkým a dobrým. Na jedné straně zbytečně zmařený lidský život a na straně druhé život nový. A tak to je. Člověk by se prostě měl radovat z toho, co je mu dáno, co má a nedívat se závistivě na to, co mají nebo nemají druzí, co by mohl jeden mít, kdyby… Žádné kdyby totiž není. Každý má jen to, co si zaslouží a s tím by měl být i spokojený. Každý je přece svého štěstí strůjce.
Ale konec moralizování. Oddělil jsem novorozené hroznýše po deseti do tří pro takové případy zařízených ubikací, vyčistil terárium matky a kysličníkem si pak vydezinfikoval rány, které mi při obraně potomků uštědřila. Když jsem tohle všechno dodělal, už jsem dočista zapomněl na Marka i Boženku, na to že odjezd do Malajsie budu nucen opět odložit i na to, že teď musím ke svým povinnostem přibrat i odpovědnost za Boženčiny nanoserohy. Byl jsem vlastně tak šťastný, že mi bylo všechno fuk.
Vřítil jsem se do kuchyně, kde Hanička zrovinka vařila francouzské brambory a maličká se tam stavěla v ohrádce pro ten účel pořízené.
„Máme hroznýše,“ křičel jsem. „Narodili se nám mladí.“
Hanička s ke mně s úsměvem obrátila: „Já pro tebe mám taky překvapení.“
„Jaké?“ byl jsem zvědavý a nahlédl honem pod pokličku jednoho z hrnků na plotně. Byla tam hustá zeleninová polévka pro mrňata. Takový ten hnědozelený hnus, který by normální stvoření nemohlo vzít ani na jazyk. Muriel však tuhle šlichtu doslova zbožňovala.
Hanička mě plácla přes ruku a pravila: „Dočkej času, jako husa klasu.“
Otřela si ruce do utěrky a přistoupila k dětské manéžce, v níž se Muriel právě zaobírala vylupováním očí z plyšového psa. Hanka jí zvedla a řekla mi: „Natáhni na ní ruce.“
Poslechl jsem.
Moje partnerka pak dítě postavila na zem a namířila dcerušku jako plastový model závodního auta směrem ke mně. Usmál jsem se. A najednou se naše malá milovaná Muriel odpoutala od své matky a udělala krok. Pak druhý a třetí a s hubou od ucha k uchu se řítila přímo ke mně. Bohužel její tělíčko ještě stále předbíhalo nožky o nějaký ten centimetr a na dráze jednoho a půl metru se to rovnalo Einsteinově teorii kolize. Prostě a jednoduše, Mirinka přestala v polovině dráhy běžet a začala padat. Zachytil jsem ji v posledním okamžiku a vyhodil ji do výšky. Měl jsem z toho obrovskou radost. Možná ještě větší, než z narození mých třiceti hroznýšů čisté populace z ostrova Martiniku.

Následujícího dne jsem zavolal na popáleninové centrum v Praze Na Homolce a dozvěděl se, že Marek Jankovski nad ránem zemřel. Bylo to, jako by mi někdo vzal kus mého vlastního života. Najednou mi zas před očima běžely všechny ty scény, v nichž on byl hlavním aktérem. Když nahý opouštěl Boženčin pokoj a snažil se mi zabránit v inzultaci souseda Korejse. Když mi pomáhal na naší první společné burze. Viděl jsem zas obraz jeho tváře při prodeji prvního hroznýšovce. Když se mě s gekonem obrovským na rukavici ptal na trvalé zaměstnání. Nebo jeho běh a třepotající se pohlaví v závodech s tapírem Garibaldim. Zavěsil jsem telefon a smutně se usadil v koženkovém křesle.