Jak funguje kůň

Minule jsme se seznámili s tím, jak se může pohybovat páteř a jak to vypadá navenek. A tady je často kámen úrazu – člověk posuzuje pohyblivost páteře pouze podle vnějších příznaků, čili podle horní a dolní linie těla. A to klame. Takže s čím je třeba počítat a na co se dívat?

A tady je pár dalších omylů, které se týkají hřbetu koně, potažmo páteře.

• obr. 1: Malý test: Poznáte podle linie hřbetu prohnutí (= ztuhlý kůň) a vyklenutí (= uvolněný kůň) páteře? Odpověď na obr. 2.

Omyl č. 1: vyklenutá páteř koně vypadá jako „kočičí hřbet“.
Tak to rády ukazují mnohé kresby v různých publikacích. Je třeba si znovu uvědomit, že především hrudní a bederní část páteře koně je hodně stabilní a rozdíly ve vyklenutí a prohnutí při pohybu zde jsou velmi málo zřetelné! (obr. 1, 2) Navíc je u koní v normální kondici páteř aspoň částečně maskována svaly či tukem. Takže nečekejte, že až budete koně lonžovat či na něm jezdit, vyklene vám hřbet do viditelného oblouku. V tom nepomohou ani žádné pomocné otěže, lonžovací postroje či kavalety. Nyní nemám na mysli extrémní situace, k nimž však při běžném výcviku koně nedochází. Extrémní vyklenutí hřbetu koně můžete vidět, když ho píchnete zespodu do hrudníku, přibližně v místě, kde končí hrudní kost, nebo při jiných „cirkusových kouscích“ (obr. 3), či při močení. Extrémní prohnutí hřbetu (obr. 4) je zato vidět poměrně často i při ježdění, stačí neznalý jezdec či trenér …

• obr. 2: Přiložením obrysů koně na obr. 1a a 1b zjistíme případný rozdíl. Kůň na obr. 1a kluše na gogue, je „ natažený“, má prostornější kroky, ocas nese v prodloužení linie páteře, krk korektně vyklenutý od kohoutku, linie nosu před kolmicí. To vše jsou známky uvolněnosti a aktivity koně. Kůň na obr. 1b dostal dvojité vyvazovací otěže a než se na nich „srovnal“, kluše ztuhle a svázaně. To poznáme podle kratších kroků, krku zkráceného (protože páteř se zkroutila do písmene „S“ – což lze poznat mimo jiné i podle poklesu před kohoutkem), nos koně je lehce za kolmicí a zdá se, že kůň švihá ocasem. To vše jsou známky toho, že svaly horní linie koně jsou stažené, kůň není uvolněný a následkem toho mu chybí potřebná aktivita. Jenže: Přestože páteř koně je v oblasti hrudníku a beder pravděpodobně prohnutá, protože hřbetní svaly jsou stažené, na horní linii to není vidět! Kohoutek koně na obr. 1a je trochu výš, pravděpodobně proto, že kůň ještě nedošlápl levou hrudní končetinou na zem. Dojem prověšení hřbetu u koně na obr. 1b tak dává jen pozice krku. Proto nelze posuzovat koně pouze na základě fotografií, je třeba ho vidět skutečně v pohybu.

Omyl č. 2: kůň neumí vyklenout hřbet.
Pominu-li skutečnost, že dnes opravdu panují o práci hřbetu ve výcviku koně podivné názory (např. rollkur v některých vyšších drezurních kruzích), málokdo pozná skutečně korektně vyklenutou hrudní a bederní páteř. Ať se dívají jak chtějí, ať dělá kůň co dělá, jeho hřbet vypadá stále prověšeně. No jo, jenže ono páteř a hřbet jsou dvě rozdílné věci! Když oni se lidi většinou dívají na hřbet coby horní linii koně, která je tvořená
– hřebenem hřívy – ten je často tvarován horními krčními svaly či dokonce tukovým hřebenem, které opticky „klenou“ krk,
– kohoutkem a sníženým místem pro sedlo za kohoutkem – to je dáno rozdílnou délkou trnových výběžků hrudní a bederní páteře, takže za kohoutkem je vždy prohlubeň, čili „místo pro sedlo“,
– a bedry s navazující zádí – ta je zase tvarovaná více či méně masivními hýžďovými svaly, takže se od beder dozadu zvedá.

• obr. 3: Kůň předvádějící „poklonu“ má extrémně vyklenutou celou páteř: podsazenou pánev, viditelně vyklenutou oblast beder, v místě hrudní páteře je vyklenutí neznatelné, neboť ho maskují vysoké trnové výběžky kohoutku, vyklenutý krk. Tato pozice je však skutečně velmi extrémní. (Foto poskytla Jana Lacková)

Mezi kohoutkem a křížem tak vždy bude horní linie koně prověšená – jenže vyklenutí páteře, především hřbetní a bederní, není dáno horní linií koně (čili trnovými výběžky obratlů), ale řadou tvořenou těly obratlů, které jednoduše nejdou vidět (obr. 5a, červená linie).
Jinými slovy - pro posouzení toho, zda má kůň vyklenutý hřbet nebo ne, musí mít člověk vycvičené oko a musí brát ohled i na celkový exteriér a výživný stav každého koně (samozřejmě kromě extrémních situací). Pokud koni ustřihnete na fotografii vyklenutý krk, bude najednou vypadat prohnutě téměř v jakékoli situaci.

• obr. 4: Jízda na prohnutém koni american saddlebred horse. Typické pro soutěže vícechodových amerických plemen. Převzato z www.ski-epic.com.

Omyl č. 3: pro vyklenutí hřbetu musí kůň chodit s hlavou co nejníže – čím níž tím lépe.
S tímto tvrzením se setkáme především při lonžování, kdy je snaha, aby se kůň pohyboval s nosem skoro u země (obr. 5b). Toto držení hlavy a krku však pro něho není prospěšné. Pohyb s hlavou příliš nízko neznamená, že se bude „klenout“ hřbet ještě více, než když je hlava týlem na úrovni kohoutku (čili krk přibližně vodorovně). Dále toto držení krku a hlavy způsobí, že kůň ještě více přetěžuje předek. Obvykle je to spojeno s tím, že se nepohybuje s aktivní zádí, protože snížený krk mu příliš blokuje záď. Krk s hlavou dole je často spojen i s tím, že není aktivně nesen krčními a hřbetními svaly – je prostě jen tak pověšen a kůň se jednoduše „fláká“.
Správné vytažení krku, která má zepředu podpořit vyklenutí hřbetu a zvednutí kohoutku, totiž není rovno sklonění hlavy k zemi. Naopak, je třeba, aby kůň držel krk co nejblíže horizontále, nos výrazně před kolmicí, zato krční páteř musí tvořit aktivně klenuté svaly (obr. 1a, 6b). Pouze tak má práce smysl, protože není přetěžován předek a záď může být dostatečně aktivní, aby napínala most páteře zezadu. Zároveň musí dobře pracovat břicho, aby drželo ve vyklenutí i hrudní část páteře. Něco jiného je, když si kůň při práci jen občas odkývne výrazně dolů na znamení, že jeho svaly nejsou zkrácené.

• obr. 5: Kůň klusající s různou polohou hlavy a krku.
a – Krk je nesen přibližně vodorovně. Je to výška, která je většinou pro „vyklenutí“ hřbetu dostačující, pokud jde kůň aktivně od zádě až po týl. (Zde je kůň bohužel na gumovém chambonu, takže jeho linie nosu není před kolmicí, jak je potřeba.)
b – Kůň kluše s hlavou příliš nízko (pravděpodobně ve snaze najít polohu, jak se vyhnout tahu gumového chambonu). Kromě toho, že je výrazně tažený na předek, se tím však jeho vyklenutí hřbetu nijak nezlepšuje. Taková práce (pokud se nejedná jen o chvilkové odkývnutí dolů) je naopak kontraproduktivní právě z hlediska špatné rovnováhy koně a přetěžování hrudních končetin.

Omyl č. 4: „sbalená hlava“ = vyklenutý hřbet.
Hrozný výraz vyjadřující to, že kůň má mít při pohledu z boku co nejkulatější krk a hlavu nést nosem dolů (ve skutečnosti dokonce dozadu). Vzhledem k tomu, že krk dokáže být velmi pohyblivý, nemusí mít vždy vliv na klenutí hrudní páteře, což bylo dobře patrné už na fotografiích v 5. části seriálu. Snaha jezdit koně „sbaleného“ totiž často vede k tomu, že se krční páteř pokroutí do tvaru písmene „S“, krk se zkrátí a „zaroluje“, kohoutek je tlačen dolů a tím se prověšuje celá hřbetní a potažmo i bederní páteř. Snahou by mělo být vytažení krku do tvaru „C“, což vytáhne kohoutek nahoru a pomůže držet koni vyklenutý hřbet i s jezdcem v sedle. U méně zkušených koní bude ono „C“ delší a rovnější = vyklenutý krk vytažený dopředu–dolů, postupně s výcvikem a gymnastickou přípravou koně se bude „C“ zakulacovat, krk vzpřimovat a tahat kohoutek výš (červené tečky na obr. 6), to je třeba kombinovat se stále výraznějším podsazováním zádě, která klene zezadu i bederní páteř a udržuje tak hřbet stabilní a odolný vůči tlaku shora a tahu zdola.

• obr. 6: Klusající kůň s vyklenutou páteří.
a – Jezdecké vyklenutí páteře a krku v klusu u koně na úrovni stupně Z. Na první pohled vidíme pouze líbivě zaoblený krk a kulatou záď, o vyklenutí hrudní a bederní páteře se můžeme z této fotky jen domnívat - protože kůň jde spokojeně, na přilnutí, přiměřeně vzpřímený, před kolmicí, aktivně od zádi a s pracujícím břichem, lze usoudit, že „vzal jezdce na hřbet“ a páteř aktivně klene (vložený obrázek páteře a červená linie znázorňující, co vlastně má být vyklenuto).
b – Kůň v klusu přes kavalety, aktivní klenutí páteře s vytaženým krkem. Klenba mostu (= hrudní a bederní páteř) je tažená zepředu aktivně klenutým krkem a zezadu energickým pohybem pánevních končetin, podporovaná aktivním stahem břišních svalů způsobených mimo jiné i vyšším zvedáním končetin přes kavalety. I zde je ve skutečnosti vyklenutá pomyslná linie tvořená těly obratlů, nikoli horní linie koně. Červené tečky představují přibližně průběh krční páteře.

Omyl č. 5: hobby kůň nepotřebuje žádný výcvik, vždyť se s ním jezdí jen na pohodové vyjížďky …
Pokud na koně pravidelně sedá jezdec, dochází k nepřiměřenému zatěžování páteře, prohýbání klenutého mostu směrem dolů. Je třeba posílit jeho klenbu „tahem za lana“ zepředu i zezadu (aktivní nesení vyklenutého krku podporující zvedání kohoutku a aktivní vyšlapování pánevními končetinami) a podpořit ho i zespodu (posílit břišní svaly). V případě koně coby živého tvora to znamená postupně systematickým výcvikem a vhodně volenými cviky gymnasticky procvičovat jeho tělo, aby získal novou nervosvalovou koordinaci a naučil se pohybovat v nové rovnováze s „jiným“ používáním svých svalů. Čili – i hobby kůň má projít korektním základním drezurním výcvikem a později čas od času je třeba překontrolovat a upravit držení těla pod jezdcem. Pominu-li špatně trénované výkonné sportovní koně, jsou právě hobby koně častými pacienty trpícími na bolesti hřbetu. Je prostě třeba myslet na to, že každý kůň reaguje při obsedání na hmotnost jezdce tím, že se prohne, to je normální reakce, u některého koně výraznější, u jiného méně. Bohužel nestačí sednout si na koňský hřbet a jet … Kůň nepřijde „sám na to, jak nosit jezdce“, musí se to naučit. Pokud jezdce nosí nenavyklý či řádně nepřipravený hřbet, budou se přetěžovat a poškozovat meziobratlové spoje (klouby, vazy, projevující se zánětem a bolestí, později sníženou pohyblivostí). Následkem toho může dojít až k poškození samotných obratlů („kissing spines“, spondylózy a kostnatění v místech meziobratlových kloubů či úponů vazů) a v neposlední řadě vzniknou problémy i se svaly, které se podílejí na stabilizaci páteře.