Původ koní v severní Africe

Severní Afrika je již dlouho známá svým chovem koní, přesto existují o jejich původu v této oblasti různé hypotézy. Dodnes není například zcela jasné, jak se rozšířil do severní Afriky arabský kůň. Jednou z nejrozšířenějších a také patrně nejpravděpodobnějších teorií je ta, podle níž přivedl arabské koně do této oblasti až Mohamed při své cestě k Iberskému poloostrovu. Podobné nejasnosti panují například i o původu druhého nejznámějšího plemene severní Afriky, o berberském koni. Jedním z významných badatelů, který se zabývá touto otázkou je Dr. Hassine Fantar, tuniský historik a archeolog. Byl to právě on, kdo před několika roky představil v Tunisu odborným zájemcům některé hypotézy o původu berberských a arabských koní v severní Africe. Vychází z toho, že v této oblasti nebyli až do mladší doby kamenné ještě žádní koně, které by bylo možné mezi staro a novověkými nálezy zbytků kostí a kostí zeber identifikovat. Skalní a vrypové kresby ve Fezzanu v Libyi, jejichž doba vzniku se odhaduje na dobu kolem roku 1500 př. n. l, odborníci považují za nejstarší prokazatelné svědectví o koních v severní Africe. To ale ještě neprokazuje původ těchto prvních koní.

Určitým vodítkem, z něhož lze usuzovat původ koní, především pak v oblasti severovýchodní Afriky, by mohl představovat dongolský kůň. Ten je relativně podobný berberovi a jeho výskyt je znám právě v severovýchodní části Afriky, především pak v okolí Nilu. Z toho se usuzuje, že berberští koně mají svůj původ v severovýchodní části afrického kontinentu a právě z této oblasti se postupně rozšířili směrem na západ. Vědci vycházejí z předpokladu, že berber se vyvíjel zcela nezávisle na plemenech koní, která měla svůj původ na evropském kontinentu a teprve v průběhu doby byla lidmi do severní Afriky importována, eventuálně se sem dostala přes Gibraltarský poloostrov. Podobně to platí s jistotou i pro arabského koně v severní Africe, o němž se často předpokládá, že jej přivezli muslimové, kteří procházeli touto oblastí při své cestě k Iberskému poloostrovu kolem roku 665 n. l. Podle některých teorií ale existoval arabský kůň spolu s berberským už déle, a to přibližně na území dnešního Tuniska. Odborníci tak usuzují podle dochovaných mincí z doby Kartága (9. stol. př. n. l. – 146 př. n. l.), kde je možné rozeznat dva typy koní. Berberský typ, který se vyznačuje kulatým, ohnutým krkem a kulatou linií zadku a dále arabský typ, který nese hlavu vysoko a má poněkud hranaté partie těla. Arabský i berberský kůň se v severní Africe chovají odedávna jako samostatná plemena. Důvodem je fakt, že každé z nich má své zvláštní vlastnosti, vhodné pro konkrétní účel použití. To ale neznamená, že by již v minulosti nedocházelo ke vzájemnému křížení těchto plemen, čímž byla vyšlechtěna další nová plemena koní.

V popředí chovu koní v severní Africe dnes stojí Tunisko. Tato země dosahuje vynikajících výsledků i v chovu arabských koní. Od 20. století je tuniský chov arabů vedený jako plemenný. Nejvýznamnějším hřebčincem je Sidi Thabet, založený už v roce 1881, tehdy ještě pod francouzskou správou. Dnes je jedním ze čtyřech státních hřebčinců. Od roku 1884 zde byli chováni arabští plnokrevníci a původně spolupracovali s alžírským státním hřebčínem Tiaret. Chov se zakládá na čtyřech originálních arabských klisnách, které přišly do Sidi Thabet z Francie (hřebčín Pompadour). Cílem chovu byl tehdy především chov vojenských koní. K tomuto účelu byli importováni převážně koně z okolních zemí, tedy ze Saudské Arábie, Egypta a Sýrie. Snahou bylo vybudovat chov arabů, který by dodával hřebce k připouštění s berberskými klisnami. Tito kříženci pak byli dováženi převážně do Francie, opět především jako koně určené pro armádu. Vyznačovali se velkou houževnatostí, vytrvalostí a nenáročností. Dovozy arabských koní z okolních zemí následovaly až do roku 1945, čímž byl právě v Tunisku vybudován vysoce kvalitní chov arabů, který se vrací výhradně k tzv. „pouštní linii“. Chov je v této zemi dnes vysoce kvalitní také proto, že arabové jsou zde odjakživa testováni v dostizích, ve kterých je vedle rychlosti požadována také vytrvalost, tvrdost a zdravá kondice. Pozitivní vliv má na výsledky chovu také fakt, že koně jsou zde chováni v jejich přirozeném prostředí a v klimatu, které jim plně vyhovuje. Díky tomu mají většinou velmi suchou konstituci a jemnou a hedvábnou srst.