ZOO – Farma U dvou kvítků

Jen jsem tupě zíral do zdi a přemýšlel o tom, proč se takové věci stávají. Proč jim nelze zabránit. A teprve tehdy si uvědomíte, jak je život vlastně krátký. Jak je zbytečné hnát se za majetkem, za slávou, za čímkoliv, co vám nezůstane v srdci. Jen to má totiž nějakou cenu, zkušenost srdce a rozumu. Jen to, co vám nikdy nikdo nemůže vzít - láska, přátelství, zkušenost a vědění. Nic víc a nic míň.

26. Cukrové nadělení

Od západu se kupila těžká bouřková mračna. Hanička se doma schovávala s naším capartem, protože, to musím říct, Hanička se bouřky nesmírně bojí. Já zrovinka dokončil práce ve stodole a přecházel dvůr, když začalo krápat. Zaslechl jsem zvonek a otočil se.
U vchodové branky stál mně neznámý člověk. Výjev to byl jako z „Hospody Jamajka“. Zvedl se totiž vítr, který hnal počínající déšť v šikmých provazcích k zemi a ta osoba, byla oblečená v pevném gumovém plášti, na hlavě starý rybářský klobouk. Strašidelné.
„Co se děje?“ zakřičel jsem v lomozu, který vítr způsoboval.
„Vy ste ten přes ty zvířata?“ zeptala se postava a já ze zabarvení hlasu vytušil, že jde o ženu.
„No, sem.“
„Můžete jít k nám? Šéfová mě posílá, že tam je divný zvíře a nikdo neví co s ním…“
Ááá, někomu vlezla do vany užovka, pomyslel jsem si. Nahlas však vykřikl: „Nepočkalo by to?“
„Asi nee,“ podívala se žena k nebi. „Je to velký jako starostovo prase a šéfová nemůže ven.“
„Počkejte chvíli, řeknu to ženě, aby neměla strach.“
Měl jsem přitom sice trochu výčitky, protože moje holky byly z blesků a hromobití notně vyplašené. Nicméně pro klid ve vsi … Šel jsem.
Nebe bylo černé, všude kolem nás jej však jako ostrý nůž rozřezávaly klikatící se blesky a porcovaly oblohu na tisíce drobných kousků. Hromobití takřka neustávalo a tak jsem se nemohl své průvodkyně ani na nic zeptat. Neslyšel bych ji.
Mlčky jsme došli podél kopce až na kraj vesnice a dali se jednou ze dvou téměř rovnoběžných ulic směrem nahoru. Míjejíce těch několik málo domů, z nichž se Hrouzkov skládal, stanuli jsme posléze před malou výrobnou zákusků. Začalo mě jímat nutkavé podezření.
Žena odemkla, vešla dovnitř a sundala si plášť i pokrývku hlavy. Všiml jsem si, že to byla docela pohledná rusovláska s až nepřirozeně útlým pasem. Vypadala trochu jako vosa.
„Poďte dál,“ vybídla mne. „Je to támhle vzadu, za výrobnou je sklad a kancelář. Šéfová je tam zamčená a čeká na pomoc.“
„Halóóó,“ už jste tu?“ přicházely zezadu tlumené výkřiky. „Gábino, jsi to ty?“
„Jó, jsem tady,“ odpověděla rusovláska vedle mě. Do toho přes dvě místnosti probíhajícího rozhovoru se však míchalo ještě něco. Ne, nebyl to zvuk deště zvenčí, ani lomoz větru a ozvěna hromů. Tohle znělo jinak. Povědomě. Něco jako: „Čch, čch, čch…“
„Co to je?“ zeptal jsem se Gábiny.
„Co?“
„Ten zvuk, slyšíte?“
„To je to zvíře,“ odpověděla.
„Neznám zvíře které dělá čch, čch, čch. Tak dělá parní lokomotiva.“
„Tak to bude špatný,“ hlesla rusovláska a zezadu se znovu ozvalo: „Tak Gábinóó, proč se nic neděje?“
Přikrčil jsem se jako Stewe Irving a přískoky se plížil vpřed. Neznámý zvuk se přibližoval, pomalu, ale jistě se měnil ve známé čvachtání. Přicházelo z oblasti mezi převrženými nerezovými stojany. Kolem byla doslova spoušť. Ještě naposled jsem se přikrčil a s nataženým krkem se podíval přes pracovní pult. Byly na něm čerstvě vyrobené kremrole.
„Garibaldi,“ zařval jsem a postavil se v celé své výšce.
Zvíře ztuhlo a pak pomaloučku a provinile otočilo hlavu. Všude mělo krém a šlehačku. A z toho sladkého nadělení na mě civěla dvě malá černá očka a krátký chobůtek.
„Garibaldi?“ zeptala se Gábina, která opatrně nakoukla do místnosti.
„Jo, už můžete zabouchat na šéfovou. Tohle je náš tapír Garibaldi. On totiž nade všecko miluje sladké.“
Nakonec to ovšem nedopadlo tak špatně. Když šéfka paní Hnátková opustila kancelář a já ji ujistil, že vzniklé škody zaplatím, uklidnila se. Dokonce se osmělila na tapíra sáhnout a pohladit ho. On jen slastně zachrochtal.
„Ale vždyť on není tak zlý,“ usmála se ta žena.
Hmm, pomyslel jsem si, bude to stát tak pět tisíc, ale on není tak zlý.
„Gábinko,“ pokračovala paní Hnátková.
„Ano mami?“ ozvala se rusovláska a já pochopil, že jde o rodinný podnik. Něco jako je naše zoo-farma.
„Zabal tady pánovi něco dobrého pro děti a zvlášť nějaké ty zbytky pro Garibaldiho.“
Dívka přikývla.
„Jestli mohu poprosit,“ osmělil jsem se, „tak pár těch krásných kremrolí.“

Dodnes nevím, jak se tomu zvířeti podařilo tehdy uprchnout. Možná byla nedovřená branka, možná přelezlo zeď. Opravdu nevím. Ovšem od té doby, věřte si tomu nebo ne, chodí náš milý tlouštík Garibaldi den co den sám do vesnice, kde na něj před výrobnou dortů čeká paní Hnátková se zbytky od včerejška. No a den co den já trnu, že ho na cestě některý myslivec zastřelí v domnění, že jde o přerostlého divočáka. Garibaldi je však osobnost a tak to má i být.
 

27. Výběrové řízení

Teskně jsem se díval na oblohu, po které se v záři zapadajícího slunce pohyboval stříbřitý bod.
„Co je ti?“ zeptala se Hanička. Právě totiž vyšla ze dveří a s odpadkovým košem v ruce si to šinula k opodál stojící popelnici.
„Nic,“ řekl jsem možná trošku smutně a jen tak ledabyle jsem přitom mávl rukou.
Hanka odložila koš na zápraží, objala mě kolem pasu a zadívala se mi zpytavě do tváře.
Políbil jsem ji.
 

(pokračování v dalším čísle)