Scolopendra cingulata (Latreille, 1829)

Tato stonoha (český název: stonoha páskovaná) patří do třídy Chilopoda (stonohy). Třída Chilopoda obsahuje přibližně 3000 druhů, které jsou rozděleny do pěti řádů. Nejběžnější je rod Scolopendra, který má 30 druhů a patří do řádu Scolopendromorpha.

Samice 1.

Jako všechny stonohy, tak i Scolopendra cingulata má první pár končetin přeměněný ve velké kusadlové nožky vybavené jedovou žlázou. Tělo má 21–24 dvojitých článků a každý z nich nese jeden pár nohou. Na každé straně hlavy jsou čtyři jednoduché oči. Zbarvení této stonohy je velice variabilní, podle toho, v jaké oblasti se nachází. Od žlutozelenohnědé s tmavými proužky, až po tmavě šedozelenohnědou, vždy s kovovým leskem. Nohy jsou světle žluté nebo oranžové, kromě posledního páru, který je zbarven většinou podobně jako tělo. Spodní část těla je zbarvena jako nohy. Tykadla mají taky proměnlivé zbarvení, od žlutomodré až po červenou. Velikost je 12–17 cm u samice a 8–11 cm u samce. Dožívají se asi sedmi roků. Jelikož vlastním dvě samice, popíši je pod označením samice 1 a samice 2.

• Stonoha požírající holátko, krmení trvalo asi jednu hodinu, z holátka zůstala jen polovina.

Samice 1: Je velká 14 cm, tělo se skládá z 21 článků. Zbarvení je na okrajích článků tmavě šedé a uvnitř zelenohnědé. Hlava a kusadla mají jemný nádech do červena. Poslední článek těla i s nohama má ze začátku červený nádech, který přechází v zelený. Tykadla jsou zbarvena zelenomodře. Nohy jsou zbarveny žlutě a předposlední pár má nádech do zelena. Spodní strana těla je zbarvena jako nohy.

Samice 2.

Samice 2: Je velká 12 cm, její tělo se také skládá z 21 článků. Zbarvení je na okrajích článků tmavě šedé a uvnitř hnědé. Hlava je zbarvena stejně jako tělo a kusadla mají jemný nádech do červena. Poslední článek těla i s nohama má světlejší odstín hnědé. Tykadla mají červenou barvu, která postupně přechází v šedou. Nohy jsou zbarveny do oranžova a ke konci těla do hněda. Spodní strana těla je jako u předchozí samice zbarvena stejně jako nohy.

Svlečka stonohy.

S. cingulata je rozšířena v jižní Evropě a na severním okraji Afriky. Vyskytuje se na loukách, pasekách a v křovinatých oblastech. Zdržuje se hlavně pod kameny, kde přes den odpočívá. Aktivní je až za soumraku a v noci, kdy si hledá potravu.

• Pohled na stonohu zespod.

Stonohy jsou kanibalská zvířata, proto se musí chovat jednotlivě. Stonoze páskované vyhovuje terárium o velikosti 25×25×20 cm, posloužit mohou i plastové krabičky vyhovujících rozměrů nebo akvárium, které je dostatečně vysoké, aby z něj nevyšplhala, protože to umí velice dobře. Stonohy se strašně rády zahrabávají, a proto by v teráriu měla být nejméně pět centimetrů vysoká vrstva rašeliny, která nesmí nikdy úplně vyschnout. Do terária můžeme dát kusy kůry, kameny a umělé rostliny podle libosti, hlavně, aby měla dostatek úkrytů. Teplota postačí pokojová. Osvětlení je zbytečné a není na místě, protože teplota z žárovky napomáhá vysychání substrátu a stonohy světlo nemají moc rády. Vlhkost vzduchu by měla být 70–80 % a polovina terária by se měla jednou týdně postřikovat. Stonohy mají totiž poměrně měkkou chitinovou schránku, a proto nesnášejí sucho (vlhkost pod 40 %).

• Lokalita výskytu stonoh páskovaných 1–2 km jižně od Asenovgradu ve Středních Rodopech v Bulharsku (jen ta louka, dále v lese už nebyly).
• Foto: Petr Balej.

Potravou je samozřejmě hmyz, cvrčci, červi, švábi, sarančata a také myší holátka.
S pářením a odchovem bohužel zkušenosti nemám, protože vlastním dvě samice.
Na závěr bych chtěl říci, že jsou to rychlí, agresivní a dost jedovatí živočichové. Proto je nutné s nimi zacházet opatrně a nepodceňovat jejich jed. Přenášet by se měly pinzetou nebo ve sklenici. Lze si sice dát stonohu na ruku, ale musí to být v naprostém klidu a nesmí se provádět žádné prudké pohyby. V žádném případě to ale nedoporučuji začátečníkům. Kousnutí stonohou je bolestivé. Bolest může trvat od jedné minuty až po čtyři hodiny. Jed způsobuje otoky, které mohou trvat i čtyři dny, dále může způsobit záněty, horečku a celkovou slabost.

Použitá literatura: Eugéne Bruins – Encyklopedie teraristiky, 1999.