Ropucha levhartí – Amietophrynus (Bufo) regularis (Reuss, 1833) v teráriu

Tato středně velká ropucha patří mezi častěji dovážené a chované druhy. Dosahuje délky těla 11–13 cm, obvykle do 10 cm. Hřbetní strana je zbarvena olivově nebo šedě, se světlou mediální linií, podél které jsou symetricky uspořádány hnědé skvrny. Břicho bývá bílé či šedobílé, někdy nevýrazně šedě skvrnité. Pohlaví ropuch lze poměrně snadno rozlišit. Samci jsou menší, mají na dotek drsnější hřbet a – především v období rozmnožování – tmavé hrdlo a pářící mozoly na prstech předních končetin.

Ropucha levhartí – dospělá samice.

Ropuchy levhartí se vyskytují v západní subsaharské Africe, odtud severně podél Nilu do Egypta a jižně přes Etiopii do východní Afriky (Keňa, Tanzánie). Starší literatura uvádí rozsáhlejší areál „od Káhiry po Kapské město“, ale v jižní Africe se jedná o dnes rozeznávané podobné druhy ze „skupiny regularis“. Žáby obývají velmi různorodé biotopy – pralesy, buš savany, polopouště i okraje pouští.

K chovu použijeme nižší terárium s vrstvou rašeliny nebo hlíny smíchané s pískem na dně. Substrát je vhodné jednou měsíčně obměnit. Jednu polovinu dna udržujeme vlhkou, druhou suchou, zde můžeme přes den svítit a vyhřívat slabší žárovkou. Vyhovuje denní teplota 25–26 °C a noční pokles ke 20 °C. Protože ropuchy mají soumračnou a noční aktivitu, je nutné zřídit denní úkryty z kůry, kamenů nebo převrácených květináčů. Do terária umístíme také plochou misku s odstátou vodovodní vodou, ve které ropuchy pravidelně sedávají a regulují tak hospodaření organismu s tekutinami. V misce se obvykle ráno nachází trus či zbytky svléknuté pokožky žab, proto je nutné její denní vymytí a výměna vody.

Ropucha levhartí – mládě.

Ropuchám předkládáme veškeré přiměřeně velké krmné živočichy, kteří jsou hltavě požíráni, ale v potravní skladbě by měl převažovat hmyz a další bezobratlí. Krmil jsem cvrčky, sarančaty, šváby, larvami potemníků a zlatohlávků, střevlíčky, mouchami, pavouky, stonožkami, stínkami, žížalami a slimáky, doplňkově také myšaty, živými rybkami položenými na souš, sušenými blešivci a granulemi pro vodní želvy. Žáby jsou klidné, vůči chovateli nebojácné a potravu přijímají i mimo terárium. Když o teplé letní noci vletěl do bytu za světlem mravenčí roj, stačilo vzít na dlaň jednu ropuchu a ta všechny nežádoucí vetřelce ze zdi jazykem „sezobala“.

Zatímco prosté držení ropuch v péči člověka je nenáročné, dosažení odchovu bývá komplikovanější. Problém představuje především vyvolání rozmnožovacího chování, které je v přírodě spouštěno nástupem období dešťů. Doporučuje se na 1–2 měsíce snížit v teráriu vlhkost a rovněž teplotu slabě pod 20 °C a po této době vpustit žabí pár nebo chovnou skupinu do akvária s mělkou vlažnou vodou. Můžeme se pokusit využít změn atmosférického tlaku a dopadání dešťových kapek při letní bouřce a akvárium s ropuchami umístit ven, např. na balkon či zahradu. Stimulovaní samci se hlasitě ozývají, uchopují za předníma nohama samice (amplexus axilární), které kladou vajíčka v charakteristických šňůrách. Snůška jedné samice může obsahovat 10–12 000 vajíček. Pulci se líhou za 2–3 dny, živí se různými organickými látkami. Jako potrava se pro ně osvědčila vločková krmiva pro akvarijní ryby. Při vyšší teplotě vody a dostatečném přísunu potravy dochází k metamorfóze již po měsíci. Malé půlcentimetrové žabky krmíme nejmenšími nymfami cvrčků, octomilkami, roupicemi, přebraným lučním smýkaným hmyzem apod. Dospělé ropuchy levhartí jsou vytrvalými chovanci, dožívají se až sedmi let.