Když přijdete o koně

To, o čem chci psát, si asi samozřejmě nepřeje nikdo, ale bohužel, stává se to. Nikdy bych nevěřil tomu, že se mně může něco takového přihodit. Chci svoje zkušenosti předat dál, aby si každý majitel koně nebo i jiného zvířete uvědomil, že má za něho odpovědnost a té ho nikdo nezbaví, a to ani v případě, kdy vlastně nic nezanedbá. Vyplývá to z Občanského zákoníku. Proto je dobré být na takové věci pojištěn.

obr. 1

Letos na jaře jsem byl na kurzu na Ola ranči v Litohošti se svým koněm Bobešem. (obr. 1.) Přijeli jsme v pátek odpoledne a před večeří jsem si chtěl jít ještě zajezdit. Koni jsem dal provazovou ohlávku a Parelliho vodítko jsem uvázal jako otěže. Podotýkám, že Bobeš byl velmi klidný a vyrovnaný kůň a chodil za mnou jako psík. (obr. 2.) Vedl jsem ho nakrátko přes ranč do haly a u auta jsem chtěl vzít z kufru podsedlovou deku. Jednou rukou jsem držel koně a druhou otevřel kufr. Bobeš hodil hlavou a vytrhl se mi. Chtěl jsem ho znovu chytit, ale on poodstoupil a rozběhl se mezi výběhy. Běžel jsem za ním, ale asi po dvě stě metrech se dostal na silnici a bylo jasné, že ho nedoběhnu. Tentokrát nereagoval na volání. Drobně sněžilo. Vrátil jsem se pro auto a jel po jeho stopách. Ty se ztratily ve vedlejší vesnici Leskovice u obecního úřadu a nádraží. Zavolal jsem na tísňovou linku 158 a oznámil ztrátu splašeného koně. Řekl jsem, že poslední stopa je v Leskovicích mezi obecním úřadem a nádražím a požádal o jakoukoli zprávu. Operační důstojník policie mi sdělil, že zprávu předá do Pelhřimova, kam oblast spadá. Já pokračoval v hledání, ale už byla úplná tma. Za hodinu a půl mi volala policie, že u Dolní Cerekve se srazil kůň s vlakem. Krve by se ve mně nedořezal. Ihned jsme tam jeli a skutečně to byl Bobeš. Ležel asi pět metrů před vlakem mimo koleje a už nežil. Hrůza. Nechtějte znát mé pocity. Strojvůdce mi řekl, že koně viděl a hned začal brzdit. Bobeš prý chtěl utéci, ale už to nestihl. Prý ho asi padesát metrů vlekli. Asi za půl hodiny přijela policie a čekalo se na drážní inspekci. Policisté nevěděli, jak věc šetřit a tak jsme šli pryč. Ohlávka se našla asi padesát metrů za vlakem. Po chvíli nás policista doběhl, že prý si alespoň napíše naše adresy. Totální neschopnost. V restauraci, kde byli ostatní na večeři, byla nálada jako v krematoriu. Přibližně za hodinu volala drážní inspekce a sdělila mi, že mají škodu asi za deset tisíc korun. Tím překvapivě veškeré vyšetřování skončilo. Druhý den jsem jel po Bobových stopách, abych zjistil, co se stalo. Bobeš se dostal za Litohoští na úrovňovém křížení silnice a trati na koleje a já ho minul snad o pět minut. Byl jsem tam, ale byla úplná tma a tak jsem ho neviděl. Koleje ho nepustily a tak šel po kolejích, až ho dostihl u Cerekve vlak. Taková ta plazivá lokálka. Byl jsem také na nádraží dohodnout odvoz koně a pracovník dráhy se velmi divil, že vlak koně tak daleko strkal. Brzdná dráha je prý v padesátce s použitím rychlobrzdy asi šestnáct metrů. Kdyby prý policie předem oznámila na nádraží co se stalo, nařídili by strojvůdci snížit rychlost a dávat větší pozor. Byl jsem na dně a tohle jsem neřešil. Vzal jsem prázdný přívěs a jel domů.

obr. 2

Asi za deset dnů mi zavolal policista z Pelhřimova, že mám přijet zaplatit pokutu dvě stě korun za porušení místní vyhlášky obce Dolní Cerekev o volném pobíhání domácí zvěře. Slíbil jsem, že přijedu, protože policista mě začal vydírat, že pokud to neudělám a nepřijedu, tak případ dá do správního řízení a tam mi hrozí pokuta až třicet tisíc korun. Začal jsem tušit, že něco není v pořádku a zavolal jsem paní starostce do Dolní Cerekve. Ta mi řekla, že se snažila policistům vysvětlit, že chybně interpretovali vyhlášku, ale oni si nic vysvětlit nenechali. Dal jsem na její radu, na policii nejel a nechal případ dojít k přestupkové komisi, která věc odložila jako neopodstatněnou a chybnou interpretaci vyhlášky. Policie v Pelhřimově se mi tedy pokusila mermomocí přišít vinu. To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem zavolal na Inspekci ministra vnitra a zeptal se, jak by měli reagovat po mém ohlášení útěku koně příslušní policisté. Odpověď mě překvapila. Měli jednat! Zhodnotit situaci a udělat opatření, která by srážce koně s dopravním prostředkem zabránila. Kolem Litohoště vede také hlavní silnice Pelhřimov – Tábor. Bob naštěstí tuto silnici přešel mimoúrovňově po mostě ještě v Litohošti. Pátral jsem tedy po tom, co se stalo s mým hlášením a dostal jsem se systémem padajícího lejna přes krajskou a okresní zprávu policie až na oddělení do Pelhřimova, kde mi písemně sdělili, že moje oznámení „vedli v patrnosti“. (obr. 3.) Považuji to za exemplární selhání policie, protože si myslím, že operační důstojník měl píchnout prstem do mapy, kterou má na stěně a situaci vyhodnotit. Měl předpovídat ohrožení a zavolat na dráhu, oznámit nebezpečí, poslat dvě hlídky a omezit na hlavní silnici rychlost. Přece jen to byla situace, kdy po okrese běhal splašený půltunový kůň. Podle mě bylo jednání policistů v Pelhřimově naprosto nekompetentní. Nechci si ani představit situaci, kdyby byl Bobeš vběhl před auto s rodinkou jedoucí na víkend nebo pod autobus či kamión.

obr. 3

Dlouho se nedělo nic. Po půl roce jsem dostal od drah vyčíslení škody – suma sumárum 44 000 korun. Byla přiložena zpráva drážní inspekce, která obsahuje jednu nepřesnost za druhou a odvolává se mimo jiné i na protokol policie. Ten mi ale nikdo nedal k nahlédnutí a ani mi neoznámili, že něco šetří. Ve zprávě je zcela nepřesně popsán pohyb koně v době nehody, nebyla posuzována délka brzdné dráhy, nikdo nezjišťoval, jestli strojvůdce mohl srážce zabránit či nikoli, nikdo nevyslýchal svědky a nikdo neprovedl dechovou zkoušku na alkohol u strojvůdce. Proč to uvádím? Když jsme přišli po nehodě do vlaku, v kabině strojvůdce byl ještě jeden muž a to je proti předpisům. Popisoval událost stejně jako strojvůdce a tak tam musel být i v okamžiku střetu. Dalo by se tedy předpokládat, že se možná bavili a strojvůdce se plně nevěnoval řízení vlaku. Jejich slova také nesouhlasila se slovy cestujících, kteří říkali, že se nejprve ozvala rána a pak došlo k brzdění. Prý mysleli, že to bylo divoké prase. Tady se můžeme jen dohadovat, proč brzdná dráha byla minimálně sedmdesát metrů. Padesát metrů od sražené ohlávky k vozu, čtrnáct metrů délka vozu a šest metrů ke koni. Stačí umět sčítat. Vyjádření drážní inspekce praví, že je vina na mé straně, protože jsem nezajistil koně proti volnému pohybu a nezabránil srážce koně s vlakem. Dráze tím vznikla výše vyčíslená škoda a věřím, že si naúčtovali i svačiny koloťuků a uklízeček. Jak jinak, jestli jsou proděleční, někoho odrhnout musí. Jednoduché řešení. Nezbývá mi než zaplatit, a tak chci všem doporučit, aby se pro podobné případy pojistili. Nestávají se často, ale jsem rád, že se místo vlaku nevběhl Bobeš pod auto, mohli o život přijít i lidé.