Naučte se o nás starat

Zvěrolékařský průvodce exotickým chovem

•pokračování z Fauny č. 21

Zdravotní problémy a jejich řešení

Střední druhy klokanů mají všechny předpoklady být ideálními zvířaty pro potěšení, neklademe-li si přehnané cíle. Jsou skromní a otužilí. Naučí se poznat svého chovatele, brát si krmení z ruky a neutíkat. Kdo nečeká nic jiného, nebude zklamán.

Bohužel tyto druhy jsou nejnáchylnější ke klokaní nemoci, což je terminus technicus pro chorobu, postihující především tkáně na hlavě. Šíří se pravděpodobně po mikrotraumatech okolo zubů, napadá kosti čelisti a vytváří v nich dutiny, naplněné nekrotizovanou tkání a hnisem. Jindy dochází k flegmonám (hnisavému prosáknutí) svaloviny včetně výplně očnice. Zvíře chátrá, což nebývá přes srst hned patrné a posléze uhyne. Má-li být účinně ošetřeno, musí být proces zachycen v úplném začátku. Chovatel si všímá každé asymetrie hlavy, podezřelých deformací, neobvyklého výtoku z očí. To vše jsou důvody k odchycení klokana a důkladnému vyšetření. Děje-li se tak s klokanem, nezklidněným medikamenty, kromě kopání zadníma nohama se zvíře brání kousáním. Nemoc nemá vyhraněného původce a léčí se radikálním chirurgickým ošetřením, vyplněním dutiny hmotou s antibiotikem, pomalu se uvolňujícím do okolí a antibiotiky celkově. Poškozené a uvolněné zuby se musí odstranit.

Páření klokanů bývá ze strany samce mírně neurvalé a v boxu po něm nacházíme stopy krve. Mládě se do vaku dostává malinké a chovatel nemá o jeho přítomnosti zpočátku ani tušení. Teprve jako dvouměsíční výrostek začíná vystrkovat hlavu a o měsíc později vylézá ven. Do vaku se však stále vrací a činí tak zajímavou technikou - skáče tam po hlavě. Teprve uvnitř se srovná do správné polohy.

Při koncepci klokanů jsou oplozena dvě vajíčka. Jedno se dále vyvíjí, druhé zůstává v záloze pro případ, že by samice o mládě přišla, což je rafinované opatření přírody pro zachování druhu. Při napadaní predátory se také zhusta stane, že samice vyhodí mládě z vaku a uteče. Dospělé, reprodukce schopné zvíře je pro budoucnost cennější než mládě (v polovině případů samec). Při vylekání, ale také bez zřejmého důvodu může samice mládě vyhodit i při chovu v zajetí. Můžeme ho odebrat k umělému odchovu, ale jednodušší je samici chytit a mládě ji do vaku vrátit. Pojistkou je jeden nebo dva stehy či obyčejný zavírací špendlík.

Pouze u malých mláďat je náznak kapsy u obou pohlaví. Při pokračujícím vývoji u samců kapsa mizí a v dospělosti mají vak jen samice.

Při chovu letounů musíme počítat s tím, že držení jednoho zvířete je nefyzilogické. Kaloni normálně žijí ve velkých koloniích a proto si raději opatříme několik jedinců. Spíš než více samců ve skupině vadí stísněný prostor. Minimální kubaturou jsou dva krychlové metry na jedno zvíře. V opačném případě nastanou četné šarvátky, doprovázené pronikavými hlasy a eventuální ztrátou mláďat. Kaloni mají ostrý chrup. Koušou se sice hlavně do křídel, ale vzácností nejsou ani hluboké rány na trupu nebo na nohách. Na křídlech si působí neopravitelné perforace pozoruhodně jemných blan, často spojených s uvolněním podpůrných kostí. Ty pak trčí jako bílé, tenké pružiny do prostoru a jediným možným řešením je odstřižení.

Jako i jiní plodožraví tvorové mají kaloni nedokonalé trávení, potřebují hodně krmiva a produkují velké množství trusu.

Horní část jejich ubikace vybavíme soustavou větví (roštem) o vhodné síle, sloužící k zavěšení zvířat. Krmná plošina musí být v jejich dosahu.

Reprodukce kaloňů není vzácností. Páření obvykle provází vřískavý hlasový projev. Samice přechovává mládě zabalené v křídlech na těle velice dlouho, až do dosažení nejméně poloviny její vlastní velikosti.

•pokračování ve Fauně č. 23
(Výňatek z knihy Naučte se o nás starat,
připravované k vydání v nakladatelství DONA.)