ZOO – Farma U dvou kvítků

„No tak…“
„Ne, nic mi není. Jen že Malajsie je v nedohlednu a…“
„Tak jeď sám,“ pravila a stále se na mě dívala stejně zamilovaně.
„To nejde.“
„Proč by ne?“ zeptala se.
„Nemůžeš tu přece zůstat na všechno docela sama.“
Hanička se zamyslela, poodstoupila, sehnula se ke koši a najednou se jí tvář rozzářila: „Tak najmi nějakou paní ze vsi. Zaměstnance. A je to.“
„Hmmm,“ zabručel jsem. Tahle alternativa mě sice příliš nelákala, ale nabízela se asi jako jediná. Chápete, složitější účetnictví, plat, odvody a když nemáte štěstí na člověka jako byl Marek, tak i další zbytečné starosti.
„Jen brigádně, důchodkyni nebo ženskou na mateřské, jako jsem já,“ dodala moje přítelkyně.
„No,“ zaradoval jsem se. „Zeptám se té paní od dortů, jestli o někom neví.
Na druhý den, hned po ránu, jsem následoval Garibaldiho na jeho každodenní obchůzce a jak se říká, kul železo, dokud je žhavé.
Ještě téhož odpoledne stála přímo proti mně: „Já sem Eliška a posílá mě k vám paní Hnátková.“
Na důchodkyni vypadala poněkud mladě.
„Je to jen na brigádu,“ řekl jsem opatrně a změřil si jí od hlavy k patě. Mohlo jí být tak kolem čtyřiceti, ruce samé zlato a … nevím, jak to říct … zadek měla prostě jako pivovarská kobyla. Oblečena byla, snad pro pověru že černá zeštíhluje, celá v tmavém.
„Já vím, já jsem na mateřské dovolené a nějaká ta pětka by se hodila.“
„Tak jo, pojďte dál,“ ukázal jsem směrem ke vchodu do stodoly. „A říkala vám paní Hnátková, o jakou práci se jedná?
„Ošetřování zvířat. To zvládnu, nemějte strach, než zrušili JZD, dělala sem ve slepičárně…“
Vešli jsme do haly.
„Co to je?“ chytila se levou rukou za ústa a zkoprněle civěla do první z nádrží. Naštěstí to bylo zrovinka to s chameleóny Melerovými, kteří vypadají nádherně jako tropické květy a prakticky se nehýbají. Mlčel jsem.
Žena se nahnula až takřka k čelnímu pletivu, načež jeden chameleón, ten co byl nejblíže, zareagoval prudkým pohybem vpřed s předníma nohama na prsou a tlamkou doširoka otevřenou. Hrozil vetřelci.
Chci vás upozornit, že kdo tohle nečeká, musí se nutně vylekat, protože ta tlama je větší než si vůbec umíte představit. Navíc je uvnitř celá černá.
Žena odskočila tak prudce, že mi vrazila své objemné boky a hýždě přímo do rozkroku a já se pod tou tíhou poroučel k zemi. Ona rovněž.
V té samé chvíli se otevřou dveře a v nich stojí, kdo jiný než zvědavá Hanička. Umíte si to jistě představit. Na podlaze bolestí zrudlá moje maličkost, na které sedí paní Elišky ta největší část a nad tím vším moje přítelkyně. Ani ji to nevyvedlo z rovnováhy. Jen mávla rukou a pomohla naší nové síle na nohy. Jako bych tam nebyl. Zanechaly mne svíjejícího se na podlaze a postoupily dál do jámy lvové.
Já si jen stihl otřít z čela pot, narovnat se a pohladit si své nejchoulostivější bebíčko, když tu se ze zadní části stanice ozval řinkot skla.
„Co se děje?“ vykřikl jsem.
„To nic,“ odpovídala mi Hanička, „to se jen Eliška otočila a nechtěně shodila terárium se solfugama…“
„Aáááá, je na měééé!!!“ zaječela do toho ta paní na hlídání.
Chytil jsem se za hlavu.
„To nic, to nic,“ křičela na ni Hanička a tak jsem tam raději ani nešel.
Jenže vzápětí se ozvala další rána. A další.
„Co to bylo tentokrát???“ křičel jsem přes celou halu.
„Stonohy a pak štíři,“ pokračovala Hanka.
„Ty jedovatý?“ zařval jsem, jak nejhlasitěji jsem mohl.
„Jo, jedovatý!“ slyšel jsem přítelkyni a vzápětí i paní Elišku: „Jéé-je-jedovatý???“
Prosvištěla si to kolem mě, ne nepodobná parní lokomotivě a já si, to musím říct, hlasitě oddechl.

O týden později, hrabal jsem zrovna usušené seno na zahradě, se za plotem zjevila nějaká stařenka. Na zádech měla zašlou, dávno už děravou nůši zakrytou plachetkou a v ruce dřevěnou hůl.
„Dobrý den pane domácí,“ zaskřehotala hlasem, za který by se nemusela stydět leckterá filmová čarodějnice.
„Dobrý den,“ odvětil jsme a dál se věnoval své práci.
Ona se chytila plotu a pokračovala směrem ke mně: „Vy ste ten ďábel?“
Zarazil jsem se.
„No ten, co přišel z pekel a přivedl sedm morových ran?“
Zas nějakej blázen, zafuněl jsem si pro sebe a odložil hrábě. Pak jsem přistoupil ke stařence blíž. Byla drobounká a na první pohled čiperná. Nevypadala moc jako choromyslná.
„Já vim, co vy si pane domácí teď myslej.“
„No schválně?“
„Že sem blázen.“
„Ne, to ne,“ zalhal jsem.
„Nic si z toho nedělejte. To si vo mně myslí celá ves.“
„A ste?“
Zvedla prst do výšky a zamrkala jedním okem.
Usmál jsem se. Pochopil jsem totiž, že lidská zášť a pomluvy dokáží svoje.
„Prej hledáte někoho k těm svejm hadum,“ řekla.
„Vy o někom víte?“
„Hmmm,“ uhladila si významně šatovou zástěru, kterou měla na sobě.
„Snad byste to nechtěla dělat vy, babičko?“ zeptal jsem se a připadal si v tu chvíli jako Honza z pohádky.
„A myslíte si, že seženete jinýho blázna?“ odpověděla mi otázkou.
Pokrčil jsem rameny.
„Zejtra přídu v sedum ráno, jo?“ mrkla zas tím jedním okem a aniž by čekala na odpověď, zmizela v nejbližším křoví.
Jak se později ukázalo, měl jsem tehdy nebývalé štěstí. Paní Mourková, tak se stařenka jmenovala, byla sice hubená až běda, ale dokázala zastat práci za dva hromotluky. Navíc, těžko tomu uvěřit, třebaže pamatovala dobu, když uhlí bylo ještě přesličkou, nebála se vůbec ničeho. Tedy ani divokých a jedovatých zvířat, s nimiž se na naší farmě tehdy i v budoucnosti mohla setkat. Byla tou pravou babičkou pro nás, zvěř i pro malou Muriel.
 

(pokračování v dalším čísle)