PSYCHOLOGIE STOPOVÁNÍ

Právě pro stopování se psem člověk potřebuje daleko více teoretických znalostí, než u jiných „oborů“ (poslušnost, obrana). V poslušnosti se člověk může častěji mýlit, umí si brzy po počátečních informacích udělat představu o tom, jak to či ono funguje a jak co naučit. V obraně drtivou většinu práce se psem odvede figurant. Ale stopy, stopy jsou jen na psovi a psovodovi, který musí nenásilnou metodou a kamarádským přístupem psovi vysvětlit, co od něj očekává. Stopování se nedá nadřít, to se dá jen rozvinout správným směrem a praxí zdokonalit. A zdokonalit schopnosti psa, to se dá až do opravdu krajních možností. Aby jste se trochu vžili do práce psa na stopě, přirovnejme to k luštění křížovky. Není to jednoduché, potřebujete soustředění, vnímání všech okolních řádků a sloupců atd., a čím více křížovek úspěšně vyluštíte, tím vám to jde snadněji, rychleji a téměř bez chyb. Také záleží na vaší náladě, chuti luštit (u psa stopovat), a také ne vždy se vám daří, i když křížovka je jako každá jiná.
„Stopařina, to je dřina.“ Asi ta největší. Ale jak se dostaví výsledky, je to neskutečný relax a příjemná práce. Každopádně platí, že čím šikovnější je psovod, tím šikovnější je i jeho pes. Stopování bych nazvala vysokou školou psychologie. Je třeba si uvědomit, že čich psa je nejvyvinutější ze všech jeho smyslů. Proč tedy stopování je takovým kamenem úrazu a spousta psů pohoří právě v tomto oddíle během zkoušky všestrannosti? Zjednodušeně proto, že psovod nedokáže dostatečně psovi vysvětlit, co po něm chce. Je to dáno povahou člověka nebo jeho malými znalostmi, či malou představivostí v tomto oboru kynologie. Dokonce se může jednat o všechna zmiňovaná fakta společně.
Stopování se musí „odšlapat“. Není možné výcvik někde ošidit nebo něco přeskočit. Pes není schopen se sám naučit přesně stopu vypracovat a oznámit každý předmět sám od sebe. Nic není zadarmo a u stopování to platí dvojnásob. Výcvik se postupně provádí za každého počasí, bez ohledu na denní dobu a je velice časově náročný. K vyšším výkonům je potřeba, aby pes měl přemýšlivého psovoda, který si vše dobře rozplánuje, je schopen se dopravit do nejrůznějších terénů a stopu dokáže stále něčím oživovat. Ani nejlepší výkon psa nesmí zastavit neustálé snažení a vynalézavost psovoda.
Psa přirozeně nezajímá pachová stopa člověka, nýbrž zvěře (ať už stopy své smečky nebo stopy zvěře – potravy), proto je ho třeba výcvikem „přesměrovat“ a usměrnit tak, aby za každých okolností sledoval pachovou stopu člověka.

Člověk a pes
Jestliže je pes při své práci na stopě zneklidňován špatnou náladou svého psovoda, ani jeho práce nebude dobrá. Nedokáže se chovat soustředěně a začne dělat více chyb než je obvyklé. Snadno také může ztratit zájem o pachové práce a může se v něm probudit reakce, kdy stopování jen předstírá. Stopování si člověk může zčásti vynutit, ale pouze jen na té nejnižší úrovni pachových prací.
Po vypracování stopy by se měl psovod zamyslet nad každým drobným neúspěchem a nepřesným vypracováním na stopě. Nejen, že by měl najít důvod, proč tomu tak bylo, ale měl by se snažit, aby se chyby příště neopakovaly. Vinu při neúspěchu nesmí psovod v žádném případě dávat jen psovi. Dá se říci, že za neúspěch psa na stopě může především psovod. Důvodů může být velmi mnoho:
• uspěchaná příprava psa a tedy uvedení psa na stopu, u které bylo zřejmé, že na její složitost pes ještě není připraven,
• přeskočení některých pasáží postupného ztěžování vlivů na stopě,
• špatné vedení a vnímání psa při práci na stopě,
• hrubé zacházení,
• přílišná nervozita (přítomnost cizích lidí, změna hlasu, jiná intonace, výrazně jiná četnost povelů nebo dokonce psovi neznámé povely),
• špatná nálada.

Takové aspekty se velmi rychle odrazí na kvalitě práce psa. A pokud se takové vnější vlivy opakují často, znehodnotí to kvalitu psa stopaře na dlouho, či dokonce nenávratně.
Velmi záleží, kdo psa po stopě vede. Musí se jednat o psovoda bystrého, vnímavého, s dobrým postřehem, samozřejmě s obrovskými teoretickými zkušenostmi o výcviku stopovaní. Praktické zkušenosti a to kladné i záporné, jsou jen výhodou. Musí znát reakce psa na změny na stopě, musí umět vyhodnotit jeho chování a vhodně zvolit následující postup. Pes čichá a snaží se jít po stopě a člověk musí myslet za sebe i za psa. Člověk nemá tak dobrý čich jako pes, tedy nemůže odhalit podle pachu zda pes jde po neznámé stopě správně či nikoliv. Ovšem člověk je opatřen výbornou pozorovací schopností a když ji naplno využije, dokáže číst chování psa v takových detailech, že hned ví, jestli pes má problémy na stopě a pokud ano, tak jaké. Tím je psovod schopný psa po stopě vést a pomoci, kdykoliv to potřebuje.
Jedním z hlavních předpokladů dobrého psího stopaře je povaha psovoda. Důležité je jeho nasazení a odhodlání, alespoň teoretické znalosti, nekonečný čas a celkové podmínky, jaké má k dispozici. Jakákoliv chyba, kterou člověk během výcviku udělá, zdrží o pár dnů nebo i týdnů výcvik, ve výjimečných případech se může jednat o chybu nenapravitelnou. Na stopu musí jít psovod s přesvědčením, že pes s jeho pomocí stopu úspěšně vypracuje a dojde do konce. Pokud tato důvěra chybí, snadno může být výsledek opačný. Ke stopování je zapotřebí trpělivost a klid. V žádném případě nechoďte stopovat, pokud vás tlačí čas nebo máte na někoho nebo na něco vztek. Momentální rozpoložení psovoda má neskutečný vliv na práci psa stopaře. Jak intenzivně psovod stopování prožívá, takovou měrou se mu to pes snaží vracet. Samozřejmě s přihlédnutím na jeho vrozené možnosti.
Co by nemělo dobrému psovodovi chybět: důslednost, trpělivost, náročnost, cílevědomost, rozhodnost, spravedlivost, cit pro situaci, kamarádský vztah ke svému psu, přiměřená energičnost, chuť se stále vzdělávat, představivost, pozornost, dobrá paměť, dostatek času a dobré zázemí. Psovod musí znát mnoho teorie, než se pustí do praxe se stopami. Teoretickou část při výcviku je nutné nebrat na lehkou váhu a u stopování to platí obzvlášť. Znalost vlivů usnadňující nebo naopak komplikující práci psa na stopě je neodmyslitelná. Nejenže psovod musí vědět jak „přimět“ psa stopovat, ale musí také správě zvážit veškeré okolnosti při položení a následném vypracování stopy. Navíc, musí mít promyšlený přesný a jasný postup nejen v daném výcvikovém dni, ale i na dlouhou dobu dopředu.
Psovod má mít ujasněno, zda mu jde při stopování jen o to, aby psa na zkouškách dovedl do konce a „nějak“ uspěl nebo zda chce mít opravdu „psa – stopaře“. Čím více se snaží psovod, tím více se snaží pes, ale jen tehdy, je-li mezi nimi dostatečné duševní pouto. K dosažení úspěchu je bezpodmínečně nutný výborný vztah psovod – pes, až jakási závislost. Tím je myšleno to, že psovod musí být pro psa hlavním podmětem při jeho práci, na jedné straně největší přítel, ale na straně druhé velká autorita. Ovšem autoritativní člověk neznamená tyran nebo uzurpátor! Pes musí pro psovoda chtít „všechno udělat“, protože mu plně důvěřuje a věří, že to co dělá je vždy správné pro oba. Výcvik stopování potřebuje nekonečné odhodlání psovoda, aby se ani po nezdarech nevzdal. Psovod se musí celý život vzdělávat, číst odbornou literaturu, pídit se po informacích, naslouchat radám zkušenějších i diskutovat se psovody. Mnohokrát narazí na skutečnost, že existuje více než jedna pravda, na protichůdnost některých názorů úspěšných psovodů. Vždy je nutné co nejvíce vstřebat, ale zároveň také uvažovat, srovnávat a vyvozovat sám pro sebe rozumné závěry. Každý pes je individualita a v dílčích věcech může reagovat odlišně. Proto je třeba některé metody přizpůsobit každému jedinci zvlášť. Pokud pes vypracovává stopu pod těžkým nátlakem psovoda, dělá zbytečné chyby a nezřídka stopování předstírá. Zájem o stopu se musí udržet v potřebné výši. Jestliže pes ztrácí o stopu zájem, což je například při ztěžování stopy běžné, je potřeba psa více motivovat a udělat vše pro to, aby pes chuť do práce neztratil napořád. Bez tohoto nelze pokračovat ve ztěžování stopování a je nutné poznamenat, že bohužel právě v těchto případech psovod někdy ztroskotá a nehne se dál, byť čich psa je výborný a „má na víc“.
Jít se psem po stopě rozhodně neznamená držet konec vodítka a jít za psem. Cit pro reakce psa na stopě však nemá každý psovod. Někdo jej sice dříve nebo později získá, ale některým cit pro stopování chybí a nemůže se psem tvořit dobrý stopařský tým. V počátcích stopování (prvních několik set stop) musí být pes po stopě tak trochu veden. Rozhodně to neznamená, že psovi budeme „říkat“, kudy stopa vede, ale dle chování a reakcí psa jej ve výcviku povedeme tak, aby se zlepšoval.
Velkou výhodou je, začne-li se stopovat již s malým štěnětem, klidně už s 5–8 týdenním. Výhodu mají majitelé, kteří jsou současně chovatelé. V opačném případě začínáme hned mezi 8.–10. týdnem věku psa, jen co se po dvou dnech zabydlí v novém prostředí. Socializace je pilířem celého stopování, zejména, má-li být pes využíván služebně. Psovodi někdy vyčkávají až do 6–8 měsíců věku psa, jestli se neobjeví dysplazie, jestli vyrostou všechny zuby atd. Pro dobrého stopaře začínat v sedmi měsících je už zpravidla pozdě. Pes, který je závislý na psovodovi, může začít i v pozdějším věku, třeba až ve třech letech, ovšem je to sázka do loterie, nakolik bude dobrým stopařem.

Pes a člověk
Při čichání, stopování není pes vystaven jen fyzické námaze, ale také výrazně stoupá činnost nervových center. Pes musí být schopen velkého soustředění, protože jej rozptylují další pachy na stopě i dost často daleko výraznější a zajímavější okolí – štěkající psi, vzlet ptáků, blízká přítomnost jiného člověka, myši … Pes musí umět potlačit vnímání ostatních vlivů a musí se opravdu „zabrat“ jen do samotné stopy, na kterou byl uveden. Pokud se nechá rušit jakýmikoliv okolními jevy, postupně dochází k útlumu vnímání pachu na stopě a pes stopu postupně ztrácí. Pokud si nechá své soustředění vzít i zkušenější stopař, je to zpravidla z důvodu dlouhého a výrazného působení lákavých rušivých jevů nebo se jedná o vliv (jev), se kterým se pes na stopě ještě nesetkal a vytrhl ho z koncentrace. Potom se psovi „chytá“ pach podstatně obtížněji, než když pachovou stopu sleduje souvisle.
Každý pes má na to stopovat. Otázkou je jak dobře a pod jakým vedením. Jestliže je pes chybně nebo dokonce násilím učen stopovat, snadno sklouzne k tomu, že na pohled působí jako vynikající stopařský pes – jde s čumákem úplně u země a „s nasazením“ stopuje, ale jedná se jen o výkon poslušnosti, a pes ho také tak chápe. Reaguje na vznětlivost povahy psovoda a kdykoliv se psovod rozčiluje, pes někam odbočí, pokud je psovod v klidu, pokračuje pes přímým směrem, aniž by čichal. Jen má nos u země. Když se psovod opět rozčiluje, pes odbočí na opačnou stranu. Pes reaguje na kárající a pochvalný hlas psovoda a podle toho mění směry na stopě. Nemá to nic společného se stopováním. Bohužel z takového psa již nikdy nebude spolehlivý stopař, i kdyby přešel do jiných rukou nebo psovod radikálně změnil způsob výcviku.
Snad každý pes má tak dokonalý čich, že je schopen dříve nebo později vypracovat alespoň tu nejzákladnější stopu (nejnižší zkoušky). Ať je to malý Kříženec, plemeno společenské, lovecké nebo jakékoliv velké plemeno, s průkazem či bez průkazu, fena nebo pes. Je však pravda, že plemena se zkrácenou čenichovou partií, tedy se zhoršenou průchodností při dýchání a s možnými problémy v teplých dnech apod., s největší pravděpodobností nikdy nebudou tak dobrými stopaři jako psi s nosem přiměřeně dlouhým. Největší předpoklad mají plemena, jejichž čich je po generace procvičován. To znamená plemena služebně a lovecky používaná.
Pes, na kterého není spolehnutí je v praxi zcela nevyužitelný. Je pes, který je schopen podat výborný výkon, ale jindy absolutně zklame. Je tedy nespolehlivý – nepodává stálé výkony. Je to zpravidla dáno malými znalostmi psovoda nebo malým protrénováním psa v různých terénech a za různých povětrnostních vlivů. Není možné se domnívat, že z jednoho psa se může stát vynikající stopař – specialista i obranář – specialista současně. Jsou to totiž tak náročné a rozmanité úkoly, že pes zpravidla není schopen věnovat veškeré své úsilí, duševno i fyzickou sílu do obou „profesí“. Pokud by své nasazení rozdělil, nemohl by být v tom či onom oboru specialistou. Proto se také zpravidla v praxi využívá psů pouze na jeden nebo druhý „obor“. Na stopách vynikají psi ve své podstatě klidní, rozvážní, schopní se maximálně soustředit. Jen výjimečně se jedná o psy agresivní či výbušné. U psa obranného se považuje za základní výcvik stopování, když stopa není starší tří hodin, frekvence i jen do jedné hodiny stáří stopy, jedná se tedy o stopy čerstvější. Aby pes dobře šel i po náročnějších a delších stopách, musí mít dostatečnou kondici, proto nezapomínáme na sportování se psem.