Jak vidí slepý kůň

 
Oslepnutí koně je pochopitelně stejně jako oslepnutí kteréhokoliv jiného zvířete nebo člověka závažným zásahem do jeho života. V případě takto závažného onemocnění může být navíc pro postiženého jedince velmi obtížné vyrovnat se s tímto handicapem jak po fyzické, tak především po psychické stránce. Pokud je navíc postiženým kůň, znamená to nutnost učinit některá zásadní rozhodnutí pro jeho majitele. Například osud dvou dalších typických domácích zvířat, psa nebo kočky, se v případě tohoto onemocnění zpravidla neřeší. Zvláště ne ve městech, kde jsou většinou chována tato zvířata jako domácí mazlíci. Kůň má ale v tomto ohledu poněkud smůlu, neboť je chován jako zvíře hospodářské. Jinak řečeno, až na vyjímky jej většina majitelů využívá pro práci pod sedlem nebo v zápřahu. Oslepnutím se pochopitelně schopnosti i možnosti využití koně značně snižují, což pro mnoho těchto zvířat znamená smrt, v horším případě nezájem majitele a následné strádání.
Nevidomý kůň však disponuje schopnostmi a možnostmi, o kterých nemá ani mnohý zkušenější koňák tušení a mnoho takto postižených zvířat je zabíjeno zcela zbytečně, pouze z důvodu lidské neznalosti. Schopnosti a možnosti nevidomých koní, stejně jako mnoha jiných zvířat, jsou obdivuhodné a rozhodně ne tak omezené, jak si mnozí myslí. V některých ohledech zdravé jedince dokonce předčí.
Mezi nejčastější onemocnění, jež mohou mít za následek částečné nebo úplné oslepnutí koně, patří měsíční slepota a šedý zákal. Měsíční slepota je periodicky se opakující zánět oka koní. Projevuje se zvýšeným slzením, spazmem víček, světloplachostí a bolestivostí. Pokud je toto onemocnění podchyceno ještě v raném stadiu, je šance na úspěšnou léčbu. S přibývajícím časem se ale tato možnost značně snižuje, proto je třeba neprodleně kontaktovat veterináře a začít s léčbou co nejdříve. Zvíře je třeba většinou podrobit operativnímu zákroku, který jsou schopna provést jen některá specializovaná veterinární pracoviště. V rámci ČR najdeme jedno takové například v Brně. Šedý zákal, též katarakta, je porucha průhlednosti oční čočky. Může být buď vrozená (původcem je často virus rubeoly), nebo získaná (senilní, poúrazová, při předávkování léků, atd.). Projevuje se zhoršením zrakové ostrosti. U pokročilé katarakty může být stejně jako v případě měsíční slepoty úspěšná pouze operativní léčba. Úraz hlavy, s nímž, jak jsem zmínil, často souvisí i šedý zákal, je spolu s měsíční slepotou poměrně častou příčinou oslepnutí nebo problémů se zrakem. V tomto ohledu jsou nejvíce rizikovou skupinou koně, kteří jsou používáni pro vrcholový sport. Osudy některých z nich jsou až neuvěřitelné. Osobně jsem poznal klisnu, která, zapřažena v sulce, měla údajně vinou špatného vedení na závodní dráze narazit do sloupu. Správné bylo jednání majitele této klisny, který ji nechal ihned léčit, což by si měli vzít za vzor mnozí jiní, kteří někdy nechávají své koně zprovodit ze světa kvůli podstatně větším banalitám. Stejně obdivuhodné je ale i to, jak se tato klisna dokázala ze svého zranění zotavit a vyrovnat se se slepotou. Dnes je o ní dobře postaráno v útulku SOS – život pro koně v Miřkově u Horšovského Týna.
Poškození zraku přirozeně neznamená vždy jeho úplnou ztrátu. Někteří jedinci mají tzv. zbytkové vidění, tzn. jsou stále schopni rozlišit určité obrysy nebo stíny. I to jim stále velmi významně pomáhá při orientaci. U takového zvířete je ovšem třeba počítat s větší lekavostí. Totéž platí o koni, který vidí například jen na jedno oko. S takovým zvířetem se dá pracovat pod sedlem bez výraznějších omezení.
Důvodem, proč mnoho z nás podceňuje schopnosti slepých koní, potažmo mnoha dalších zvířat, je podle mne to, že si svět „viděný“ jejich očima srovnáváme se světem nevidomých lidí. To je ale velký omyl. Předně je třeba si uvědomit, že zvířata na rozdíl od nás lidí mají od přírody mnohem vyvinutější některé smysly. Je to především sluch a čich, kterým mnoha z nich nahrazuje naše slepecké hůlky a vodící psy. Pokud si uvědomíme, jak dokonale jsou právě tyto dva smysly u domestikovaných koní vyvinuty, pak u koní nevidomých získávají na ještě větší dokonalosti a takto postižená zvířata je využívají pro svoji orientaci v maximální možné míře. Je-li slepý kůň ve skupině s ostatními, dokáže pomocí sluchu a čichu velmi spolehlivě odhadnout vzdálenost od druhého koně. Nejlépe je to vidět na vyjížďce. Každý typ chodu koně má určitý rytmus nebo chcete-li, svůj takt. Ten se odvíjí od toho, v jakém pořadí a v jaké frekvenci dopadají na zem jednotlivé nohy koně. A právě díky nezaměnitelnosti a jedinečnosti každého typu chodu koně je slepý kůň schopen zcela bezpečně určit, o jaký typ chodu právě jde a přizpůsobit se mu. Dalším a neméně podstatným zdrojem informací pro takto postiženého jedince je pach, který vydávají ostatní. Mnoho z nás ví, že například pes je schopen z člověka velmi dobře vycítit, zda se ho bojí či nikoli. Ostatně ten samý systém používají vůči lidem i sami koně. A právě schopnost identifikace takového pachu napoví nevidomému koni mnohé. Když se ostatní koně někam rozběhnou, ihned je schopen určit, zda utíkají jen tak z radosti nebo zda se naopak jedná o útěk před nebezpečím. Stejně tak pozná, pokud se přiblíží k jinému koni, jakou má tento kůň náladu, zda se k němu může přiblížit a narušit tak jeho osobní prostor či nikoliv. To je velmi důležité. Zdraví jedinci, kteří vidí, se řídí především postavením těla a uší druhého koně, tedy vizuálně, nevidomé zvíře pochopitelně tuto možnost nemá.
Schopnost empatie, jak bychom také mohli tyto vlastnosti celkově nazvat, je u nevidomých koní opravdu silně vyvinuta. To se ale může stát kamenem úrazu při práci s takto postiženými koňmi. Klasickým příkladem může být taková běžná vyjížďka. Jedete-li se dvěma koňmi, z nichž oba vidí, pak existuje určitá pravděpodobnost, že pokud jeden znervózní, ten druhý si přeci jen zachová chladnou hlavu. Důvodem k obavám pro jednoho může být vlající fáborek, pro druhé zvíře, které jej taktéž svým zrakem zaregistruje, ovšem ten samý fáborek žádné nebezpečí nepředstavuje, tudíž zůstane v klidu. Kůň nevidomý ovšem nemá možnost určit zdroj strachu, fáborek nevidí, podřídí se tedy pudově reakci vylekaného zvířete.
Při práci s nevidomým koněm si musíte v první řadě vždy uvědomit, že jsou-li koně stádová zvířata, pak je tento pud u nevidomého jedince ještě více prohlouben. Takový kůň by měl být proto co nejvíce ve společnosti ostatních, ne izolovaný někde sám ve své ohrádce. Samota takové zvíře jen stresuje a znervózňuje. Stejně tak ovšem platí, že musíme velice pečlivě vybírat vhodné stádo, kam má být slepý kůň umístěn. Vždy by měl být výhradně mezi jedinci, kteří jej budou tolerovat a přijmou ho mezi sebe. To, že by měl první kontakt mezi koňmi probíhat v dostatečně prostorném výběhu, je myslím obecným pravidlem. Tuto skutečnost chci zdůraznit ze dvou důvodů. Jednak se slepé zvíře v případě napadení není schopno většinou ubránit, tudíž potřebuje skutečně dostatečný prostor k útěku. Za druhé se v novém prostředí většinou dobře neorientuje a hrozí tak nebezpečí poranění nebo úrazu, zvlášť v situaci, kdy zpanikaří. Rozhodně jej ale pouštějte do výběhu s ostatními hned od začátku. Bude trvat možná i celé týdny, než si na nové prostředí zvykne a pokud jej ostatní členové stáda mezi sebe přijmou, mohou se stát dobrými průvodci. Určit vhodné složení stáda a vhodný věk jeho ostatních členů je velmi obtížné. Vše se samozřejmě odvíjí od pohlaví, věku a charakteru nevidomého zvířete. Osobně mám zkušenosti pouze se slepými klisnami. Ty byly v podstatě vždy přijímány přátelsky valachy, naopak ostatní klisny se chovaly odmítavě až agresivně. Zdraví koně vycítí handicap druhého jedince velice dobře a mnohdy se ho snaží od stáda izolovat. To je pozůstatek života v divoké přírodě, kdy kůň s jakoukoliv vadou vždy přitahoval predátory, neboť byl pro ně snadnou kořistí a ohrožoval tak zbytek stáda. Jak jsem se již ale zmínil, například valaši nejenže takové jedince tolerují, ale zvláště, jde-li o klisny, staví se dokonce mnohdy do role ochránců. To pro změnu souvisí s jejich dřívější rolí, kdy byla jejich úkolem spolu s rozmnožováním ochrana stáda, přirozeně tehdy v roli hřebců. Specifické postavení mezi ostatními má také vždy klisna se svým hříbětem. Pokud ale máte slepou klisnu, je dobré důsledně zvážit, zda má být připuštěna. Je nesporné, že narození vlastního potomka a následná péče o něj obohacuje život každé klisny. Ovšem u klisny nevidomé si musíte uvědomit, že se mezi ní a jejím hříbětem může vytvořit velmi silné citové pouto, přirozeně především ze strany matky. O jejím připuštění by jste proto měli uvažovat pouze v případě, že znáte dobře její povahu a lze předpokládat, že ji odstavením jejího potomka nebudete traumatizovat. U klisen s tímto handicapem bychom vždy měli ponechat rozhodnutí kdy odstavit své hříbě výhradně na nich samotných. Pokud je taková klisna schopna odstavit si své hříbě bez problémů sama, pak lze pro ni mateřství jen doporučit. Je pro ni významným pozitivním faktorem, ovlivňujícím nejen fyzickou, ale v tomto případě ještě více i psychickou stránku jejího života.
Spolu s vhodným stádem je nezbytné vybrat i vhodné prostředí, kde má nevidomý kůň žít. Nejvhodnější je volné ustájení, tedy dostatečně prostorný výběh s přístřeškem. Tuto variantu lze zvolit pouze v případě, že jej slepý kůň bude využívat sám nebo jen s malou skupinou koní (maximálně do čtyř koní) a ti jej bezvýhradně přijmou mezi sebe a budou jej tolerovat. V opačném případě vystavujeme handicapovaného koně riziku, že ho ostatní do přístřešku nepustí a on tak zůstane vystavený nepřízni počasí. V případě, že má být nevidomé zvíře ve skupině většího počtu koní, je lépe zajistit mu vlastní box ve stáji.
Dostatečně prostorný výběh a možnost pastvy představují základ pro kvalitní život každého koně, u nevidomých jedinců lze hovořit o naprosté nezbytnosti. Je třeba si uvědomit, že zvířata, která vidí, mají možnost zabavit se i mnoha vnějšími podněty. Pokud je pustíte do výběhu, kde se nemohou zabavit pasením, pak jsou psychicky aktivní alespoň tím, že například sledují své okolí. Slepý kůň tuto možnost nemá a v takovém prostředí bude jeho duševní i fyzická aktivita silně utlumena. Sám jsem měl možnost ověřit si tuto skutečnost na své nevidomé klisně. Kdykoliv jsem jí vyvedl ze stáje na dvůr, kde neměla možnost pást se, upadla do stavu jakési letargie a odevzdanosti. Oproti tomu pobyt v prostorném výběhu s bohatou pastvou ji k psychické i fyzické aktivitě přímo vybízel a motivoval. Nezapomínejte i na to, že dostatečná fyzická aktivita během dne nejenže posiluje celkovou kondici koně, ale můžeme jí předejít i mnoha onemocněním.
Terén ve výběhu, kde se slepé zvíře pohybuje, musí rovněž splňovat určitá kritéria. Není pravdou, jak se také mnozí mylně domnívají, že by se mělo jednat výhradně o rovinu, ohrazenou do nějakého pravidelného geometrického útvaru, například čtverce nebo obdélníku. Mírně zvlněný terén rozhodně neuškodí. Naopak více motivuje k fyzické i duševní aktivitě, neboť jej slepý kůň musí vnímat intenzivněji, než obyčejnou rovinu. Pokud jsem ovšem použil termín „mírně“ zvlněný terén, pak musí být pochopitelně bez prudkých srázů a dalších nerovností, které by mohly ohrozit zdraví koně. Nesmí se zde nalézat ani jakékoliv další překážky, které by mohly být nebezpečné, například sloupy, stromy, keře, atd. Nevidomý kůň je sice za normálních okolností poměrně dobře vnímá, ale v případě, že by propadl náhlé panice, může dojít k vážnému úrazu. Na druhou stranu strom někde na kraji u ohrady rozhodně neuškodí, protože stejně jako ti zdraví i nevidomí koně rádi vyhledají v parném létě stín nebo naopak v dešti úkryt, není-li k dispozici přístřešek. Paměť takových zvířat je rovněž udivující. Jsou schopni si zapamatovat velmi dobře, kde takové místo je, stejně jako kde se nachází nádrž s vodou (rovněž třeba umístit tak, aby nedošlo k poranění zvířete) i mnoho dalších detailů.
Práce s takovými koňmi vyžaduje pochopitelně mnohdy velkou dávku trpělivosti a také porozumění, mnohdy ale může být paradoxně i jednodušší, než s mnoha zdravými jedinci. Jak jsem již uvedl, absence zraku je totiž vyvážena mnohem větší vnímavostí a citlivostí. Vždy je lepší, pokud slepý kůň pracuje ve skupině s ostatními, o samotě často propadá nervozitě, což práci komplikuje. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pokud by jste chtěli jet s takovým koněm sami někam na vyjížďku, pravděpodobně se od stáje příliš nevzdálíte. Větší vnímavost má své klady i zápory. O záporech jsem se už zmínil, je to především schopnost intenzivně vnímat náladu ostatních koní a poddávat se jí. Na druhou stranu fakt, že je slepé zvíře mnohem pozornější a soustředěnější se projevuje ve větší spolupráci s jezdcem. Na rozdíl od zdravých koní je totiž kůň nevidomý za vaši přítomnost na svém hřbetě často i vděčný, neboť mu jeho pohyb a orientaci usnadňujete a zpravidla reaguje mnohem lépe i na vaše pobídky. Jistě ví mnoho z nás, jaké úsilí je někdy třeba vyvinout, abychom zdravého, vidoucího koně dostali do svižnějšího tempa. Takové problémy vás u koně s absencí zraku téměř jistě nepotkají. Zde si dovolím pouze zdůraznit, že samostatná jízda na takovém zvířeti už vyžaduje od jezdce určitou úroveň a zkušenosti. Pojedete-li ale ve skupině, dovolím si tvrdit, že jízda na slepém koni bude vaši jezdeckou úroveň spíše snižovat. Zvíře si totiž hlídá dané tempo samo a vaše pobídky budou pravděpodobně zbytečné, ale mohu vás ujistit, že se loudat rozhodně nebude. Vy už jen musíte korigovat směr a udržovat bezpečný odstup od ostatních koní. Musíte počítat s tím, že v zápalu radosti z pohybu či jiných emocí nemusí slepý kůň bezpečně odhadnout vzdálenost zvířete před sebou, čímž by mohl ohrozit nejen sebe, ale i vás. Jízda ve skupině po cestě není volný pohyb v prostorném výběhu a jakmile na takového koně nasednete, dá v mnohém na vás a na vaše povely.
Slepý kůň zvládá bez větších obtíží všechny druhy chodů. Pohybuje-li se v důvěrně jemu známém prostředí nebo pokud je veden jezdcem při jízdě pod sedlem, nepředstavuje pro něj velký problém ani cval. Na vyjížďce v terénu ale raději používejte maximálně klus, pokud má být zcela bezpečná. Cválat bez většího rizika lze pouze na kvalitní a přehledné cestě a to jen tehdy, pokud ji dobře znáte. Spadlý strom hned za zatáčkou by pro nevidomého koně mohl být opravdu osudný. O mimořádných schopnostech slepých koní svědčí i fakt, že některé z nich lze i lonžovat, což se dá částečně využít mimo jiné k tréninku pokročilejších jezdců. Nevidomé koně lonžujeme klasickým způsobem, velmi dobře vnímají napnuté lonžovací vodítko, které je vlastně drží na kruhu. Stejně dobře vnímají i naše pobídky lonžovacím bičem. Zda se koně postižení slepotou dají využít i jinak než pod sedlem, například v zápřahu, opravdu nevím. Osobně jsem je viděl vždy pouze při práci pod sedlem a o jiném způsobu uplatnění takto postižených zvířat jsem se ani nikde nedočetl. Ať už ale pro slepého koně vymyslíte jakoukoliv činnost, uvědomte si, že i pro něj je rozumná míra práce velice prospěšná. Obohacuje jeho život a rozvíjí jeho dovednosti, což takovému zvířeti pomáhá lépe zvládat svůj handicap v každodenním životě. Uvědomte si rovněž, že i kůň vnímá velice dobře, zda o něj ještě někdo projevuje zájem.
Pokud jsem se v předchozích řádcích zmiňoval o způsobu využití slepých koní, dovolím si uvést ještě jeden způsob, jak mohou být taková zvířata člověku prospěšná. Pokud patříte mezi ty, kteří mají tu schopnost a dar nežít jen pro sebe, ale umí se občas kolem sebe i porozhlédnout a udělat něco užitečného pro druhé, třeba právě pro koně, pak vám péče o takto postižené zvíře může přinést nezkalenou a opravdovou radost. Jestliže tuto schopnost zatím nemáte, může to být třeba právě slepý kůň, kdo vám ji pomůže získat a umožní vám tak vstoupit do skutečného světa zázraků. Zvláště pro děti může být setkání a péče o takového jedince významným impulsem k tomu, aby si lépe uvědomily, že zvířata nejsou jen hračky určené k uspokojení jejich rozmaru a aby lépe pochopily význam slova zodpovědnost.
Závěrem bych si dovolil ještě jednu poznámku. Často, jakmile začnu s někým hovořit o slepých (ale mnohdy i jinak postižených) koních, slýchávám protiargument, jež má ospravedlnit případnou likvidaci těchto zvířat. Pro tyto „zastánce pokroku“ je vzorem divoká příroda a procesy odehrávající se v ní, tedy i neodvratná záhuba koně, který oslepne, případně je postižen jiným onemocněním nebo je zraněn. Často slýchávám, že takový jedinec prostě nemá šanci, tak ho dejme rovnou zabít, bez pomoci člověka by stejně nepřežil. Na to lze ale odpovědět jen tak, že mnoho domácích zvířat, chovaných v zajetí, by bez pomoci lidí přežilo jen stěží a to i v případě, že jsou zcela zdravá. O domestikovaných, mnohdy už téměř „přešlechtěných“ koních ani nemluvě. Vycházím zkrátka z názoru, že většina lidí a zvířat označovaných jako domácí, nežije v divoké přírodě nýbrž v civilizované společnosti, kde platí i určitá morální a etická pravidla. A ta by měla platit nejen mezi lidmi navzájem, ale i mezi lidmi a zvířaty. Není tím rozhodně myšleno, že by člověk neměl mít právo zabít zvíře. Na druhou stranu civilizovaný člověk by asi neměl do společnosti na počátku 21.století zatahovat zákony a pravidla divoké přírody, natož aby se jimi v civilizovaném světě řídil.