ZOO – Farma U dvou kvítků

28. Slunce východu

Z letadla jsem vystoupil přímo do horkého a vlhkého tropického dne na letišti v Medanu. Byl jsem na Sumatře.
Z nebe stále padalo cosi, co nebylo ani mlhou ani deštěm, dostalo se to všude a než jsem se nadál, byl jsem provlhlý, zpocený a ulepený, jako starý slimák.
„Sire taxi? Sire taxi?“ vrhl se na mne hned před terminálem snědý mladík se zkaženým chrupem.
„Bus stop, please,“ obtížen velkým batohem a cestovní kabelou, jsem nastoupil do oprýskaného taxíku a nechal se odvézt na stanoviště autobusů. Odtud jsem pak běžnou linkou, která však staví téměř na každém rohu podle potřeb cestujících, jel asi čtyři hodiny k jezeru Toba, kde jsem měl po internetu objednaný laciný hotelový pokoj.
Tedy pokoj? Když jsem vystoupil z autobusu a po krátké cestě vzhůru stanul před hotelem, zhrozil jsem se. Bídná, rozpadající se budova recepce a po vytěženém svahu rozhozené chýše ne nepodobné městským slamům v Brazílii. Dřevěná kostra pobitá vším, co okolí dá od rozstříhaných plechových sudů na dehet, přes bambusové a rákosové stonky až po hliněné nevypálené cihly. Místo dveří jen starý, sluncem a deštěm vybledlý hadr, jenž v předminulém století hýřil zářivými barvami.
„Ještě, že se mnou nejely holky,“ vzdychl jsem si nahlas a ubytoval se v té nejlepší ze všech chat. V té, která měla terasu s výhledem na Danau Toba. Byl jsem na místě.
Zavazadla jsem svrhnul do kouta, protože místnost neměla až na síťový hamak žádné zařízení, a obratem jsem se vydal na první průzkum. Vylezl jsem nad rozpadající se hotelový komplex a rozhlédl se kolem. Jezero oválného tvaru je vlastně zatopeným sopečným kráterem, v jehož středu se nalézá obydlený ostrov Samosir. Žijí tam potomci obávaných lidožroutů a lovců lebek, Bataků. Ti však jsou dnes již jen pouhou atrakcí pro pobavení zámožných turistů. Tančí pro ně rituální tance mezi vyřezávanými barevnými domy a kamennými hrobkami svých dávných vládců. Na obřadních žulových stolech předvádějí divákům krvavé lidské oběti, v nichž však krev je nahrazena kečupem. Degradace lidské hrdosti v zájmu kapitálu.
Protože na zmiňovaném ostrově jsem byl už při své předchozí návštěvě ještě za prvního manželství, rozhodl jsem se tentokrát ostrov vynechat. Obešel jsem po nové asfaltové cestě luxusní hotel, který sousedil s tím mým laciným a vydal se k zelenému obzoru. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem po dvouhodinové chůzi stále nenarazil na nic jiného, než jen na další a další plantáže kávovníků a háje kaučukovníků. Oblast se za těch uplynulých deset let změnila z přírodního ráje doslova na zemědělsko turistický exces. Bolelo mne to.
Vždyť ještě před pár lety jsem tady na tom místě chytal s kamarádem Trávníčkem vzácné roháče rodu Hexarthrius. A dnes? Dneska je zde parkoviště pro tři stovky osobních automobilů.
Ze Sumatry se stává parodie Evropy, pomyslel jsem si a smutně se vracel stejnou cestou zpět do hotelového pokoje číslo sedmnáct. Rozhrnu hadrové dveře, vejdu dovnitř a… moje zavazadla nikde. Jediným kladem bylo, že jsem se nemohl splést a zastrčit je do skříně nebo pod postel, nic takového tady totiž není. Vyběhl jsem z chatky a za minutku či dvě už rozlícený spílal recepčnímu, který samozřejmě nic nechápal. Aby také ano, vždyť já mluvil česko-anglicky a on zas jávansko-holandsky.
„Ukradli mi zavazadla!“ křičel jsem a rukama i nohama naznačoval, oč mi jde.
„Hatla matla,“ vychrlil na mne Javánec svou odpověď. Nebo to byl dotaz?
„Nemám nic, ani pas, ani peníze, oblečení, jídlo… Nic!!!“
No nebyla to tak úplně pravda, zbyl mi můj lovecký baťůžek s desítkou plátěných sáčků na plazy, stovka eur, necelá tisícovka rupií, láhev na vodu, kousek toaletního papíru, fotokopie hlavní stránky z mého pasu a účet o zaplacení hotelového pokoje na jeden týden dopředu. Nakonec musím říct, že proti většině zdejších obyvatel jsem byl stále ještě docela majetný muž.
Po hádce, která trvala skoro pět hodin, zúčastnili se jí postupně všichni zaměstnanci hotelu, kuchaři a číšníci z restaurace, policejní komisař z okrsku, slečna z našeho zastupitelského úřadu a po telefonu i moje milovaná Hanička, jsem se nakonec dobral alespoň toho, že mi bylo přislíbeno vystavení nového pasu. Kolem třetí hodiny ranní jsem tedy uléhal do sítě erárního hamaku. Hlava mě bolela jako střep.

Ale jak se u nás říká, ráno je moudřejší večera. Vzbudil jsem se asi kolem osmé. Slunce už stálo vysoko nad obzorem a já se cítil jako znovuzrozený. To je tak, když se probudíte v tropech a vnímáte ty vůně a vidíte krajiny, které jsou tolik jiné proti těm našim. To se prostě nedá ani popsat. Hned jsem vyskočil a uvědomil si, že se mi vlastně už nemůže nic horšího stát. Nemám nic, oč bych mohl přijít. Ten fakt dává člověku sílu. Je najednou svobodný a šťastný. Nezranitelný.
Popadl jsem batoh se zbytkem svého vybavení a zamířil do recepce. Tady jsem si za většinu zbylých rupií najal na celý předplacený týden džíp i s řidičem. Víc jsem ke štěstí nepotřeboval.
Můj řidič a průvodce se jmenoval Sipel. Bylo mu něco kolem třiceti a musím říct, že mne udivilo, když mi kostrbatou angličtinou naznačil, že má doma dvě manželky a pět dětí, přičemž byl hrdý na to, že další robě už je na cestě.
Spřátelili jsme se téměř okamžitě a po několika seznamovacích větách pak vyrazili směrem na východ k bažinám kolem zhruba dvě stě kilometrů vzdálené řeky Siak.
Sipel se nikterak nedivil mému zájmu o zdejší faunu a dokonce mi nabídl, že do případných lovů zapojí i svou rodinu. To jsem samo sebou přivítal a nabídl mu euro za každého živého plaza a výplatu dohodou za cokoliv od brouků a pavouků až po opice. Byl nadšený. Já rovněž.
Asi po třech hodinách jsme se dostali za hranice provincie Riau do původního deštného lesa téhle oblasti. Nařídil jsem zastavit.
„Pane, tam řeka,“ pravil můj průvodce a ukázal na drážku podél cesty.
„To není řeka?“ ohradil jsem se, ale protože jsem stejně jako Sipel nevěděl, jak říct anglicky potůček, nakonec jsem tu stružku definoval jako „malá voda“.
Jenže pravdu měl spíš on, protože ta strouha se po dalších dvě stě metrech změnila v potok a uhnula do pralesa, kde se náhle a bez varování změnila v říčku širokou asi jako je Berounka pod Zbečnem.

 

(pokračování příště)