Euroasijské želvy rodu Testudo, nová taxonomie, pozorování v přírodě a chov v zajetí – 2. část

Testudo boettgeri MOJSISOVICS, 1889

Tento druh želvy obývá Balkánský poloostrov, od Istrie až po Peloponés v Řecku, větší řecké ostrovy, například Kerkiru, dále přes Bulharsko, až po jižní Rumunsko, Makedonii a jižní Srbsko, Albánii, Černou horu, Bosnu a Hercegovinu.

Dva samci T. boetgeri.

Od předešlého druhu se liší velikostí, dorůstá maximálně až 30 cm, běžně však měří 15–25 cm, dle lokality výskytu. Samci jsou vždy menší. Mezi populacemi na severu a jihu areálu výskytu jsou rozdíly jak ve velikostech, kdy platí Bergmanovo pravidlo, že zvířata z chladnějších, resp. severních oblastí jsou větší, tak i Glogerovo pravidlo, že zvířata z teplejších a vlhčích oblastí výskytu mají tmavší zbarvení. Protože obývá poměrně rozsáhlé území, od nížin až po horské lokality, od suchých oblastí až po kulturní krajinu, obdělávanou a zavlažovanou člověkem, je její zbarvení velmi variabilní. Od téměř jednobarevně žlutozelené, žlutozelené s více či méně hnědočerně ke středu zbarvenými štítky, až po tmavé, s černou barvou převládající populace. Toto zbarvení ovlivňuje prostředí, ve kterém daná populace žije, přičemž platí právě výše zmíněná pravidla. Tato pravidla byla prokázána na endotermních (teplokrevných) živočiších, ale do jisté míry platí i u exotermních (studenokrevných) živočichů, jakými naše želvy jsou. Samozřejmě se dají nalézt vyjímky, které, jak doufám, pravidlo spíše potvrzují. Na fotce vidíte příklad, jak může být rozdílné zbarvení v rámci jednoho druhu.

Samice

Pohlavní dimorfismus: rozdíly jsou zřetelné, zvláště u dospělců, samci jsou menší, mají konkávně (dovnitř) prohnutý plastron, samice rovný. Ocásek je u samců dva až třikrát delší než u samic, u obou je pak zakončen rohovitým trnem. Toto platí i pro předcházející druh a odlišuje to oba druhy např. od Testudo graeca, ibera, ale i marginata. U všech druhů jsou podocasní štítky hroty směrem od sebe u samců, sevřeněji u sebe u samic. Nadocasní štítek je u druhů T. hermanni a T. boettgeri párový, na rozdíl od ostatních, výše zmíněných. Dole pro ukázku pár fotek z několika lokalit. Na poloostrově Peloponés, kde jde o vlhčí biotop, nikoli však výrazně teplejší, spíše naopak. Zbarvení celkem vyvážené, kde nepřevládá výrazně žádná z barev. Způsobem života se tento druh nijak zvlášť neliší od předešlého druhu, takže zde nebudu opakovat, co již bylo řečeno. I chov bude stejný jako u Testudo hermanni. Mohli bychom tedy zmínit páření a rozmnožování, které je u obou druhů obdobné.

Samec

Želvy se páří na jaře, ale také i na podzim. Páření je velmi bouřlivé a předchází mu souboje samců o teritorium. Přesto není výjimkou vidět samici, obklopenou i několika samci, jak jí okusují přední nohy a buší do ní ze všech stran. Jednou jsem viděl prchající samici a za ní „vláček“ tří samců. V ideálním případě samec drží samici předníma nohama za karapax, opřen o samici proláklinou plastronu a snaží se přiblížit svým delším ocáskem tak, aby ho mohl zasunout pod samici a mohlo dojít ke spojení pohlavních orgánu. Pro tento účel mají samci želv velmi zvláštně uzpůsobený penis, který je víceméně placatý, s vlnitým okrajem, po vysunutí stočený pod tělo a značné velikosti, aby mohlo dojít ke spojení se samicí. Při spojení vydává hlasité hekavé zvuky. Je to prostě legrace.

Vývoj vajec je ovlivněn dobou páření, na podzim oplodněné samice snáší vejce někdy už v dubnu, takže zřejmě v období hibernace se pozastaví vývoj vajec. Je také možné, že jsou schopny uchovat samčí sperma, ale o tom toho zatím příliš nevíme. O této možnosti se vedou polemiky a nejen ve vztahu k želvám, ale u plazů vůbec.

Jarní páření je z našeho pohledu přirozeným jevem. Je však možné, že vývoj vajec v těle samice trvá déle nebo jsou dokonce schopny ho ovlivnit. Vysvětlovalo by to moji zkušenost s nálezem čerstvě vylíhlých mláďat nejen v květnu, ale i na přelomu září a října. Samice snáší několik snůšek, dle stáří zvířete dvě až tři a počet vajec je jedno až osm, také dle stáří, kondice a podmínek, v tom kterém roce. Vývoj mláďat trvá 57–70 dní, také v závislosti na podmínkách. Teploty při inkubaci vajec v zajetí se doporučují konstantní 28–30 °C, v přírodě však bude rozdíl mezi denní a noční teplotou 25–31 °C. Teplota může ovlivnit pohlaví další generace. Želvy mají svá oblíbená kladiště, ale není výjimkou, že mladé želvy položí vejce volně, aniž je zahrabou. Je to dáno spíše nezkušeností. Želvy vyhrabávají i několik zkušebních jamek, kdy zavlhčí místo zadrženou vodou v těle a do některých se i vyprázdní. Tím zároveň matou predátory, především lišky a jezevce, kteří často likvidují celé snůšky. Ve vyšších polohách, blízko lesů, se na likvidaci snůšek, ale i mláďat, podílejí i divoká prasata, která si poradí i s většími jedinci. Pak na takových lokalitách nacházím velmi často různě zmrzačená zvířata. Jedna z takových výše položených lokalit je na severu Peloponésu , asi 950 m. n. m. viz foto:

Tato zdánlivě netypická lokalita byla v době mé návštěvy poměrně suchá, přesto zde želvy žijí. Populace je sice nepočetná, ale želvy jsou o něco méně poškozené, trochu větší a tmavší, než populace v níže položených lokalitách. Na těchto, jinak vlhčích lokalitách, se často vyskytují společně s Testudo marginata, které ve vyšších polohách jsou větší a tmavší. Jiné lokality, kde se vyskytují oba druhy:

Roční mládě Testudo boettgeri, Peloponés.

Tato kladiště bývají většinou na jižně či jihovýchodně orientovaných stráních, kde také po většinu roku želvy žijí. Migrace želv na lokalitě je dána právě ročním obdobím. Samice obývají svá stálá teritoria, samci migrují po celém území, zvláště v době páření. Severní strany lokalit využívají želvy především s postupujícími vedry, někdy u některých populací dochází ke snížení letní aktivity, tzv. k aestivaci, letnímu spánku. Jedná se o klidové období, kdy želvy, většinou v srpnu, zalezou do nor, zahrabou se či schovají do zimovišť podle délky veder, resp. sucha. U dalšího druhu je tento jev celkem běžný, zvláště na jihu a jihovýchodě areálu rozšíření.

(Pokračování příště.)