Perličky a jejich chov

Perliček je celkem sedm druhů a všechny původně žily pouze v Africe. Zde obývají všechny druhy biotopů, od hustého deštného pralesa po otevřenou savanu. Žijí na zemi, ale pokud je to možné, odpočívají a nocují na stromech. Nejrozšířenější je perlička obecná, některé zdroje uvádí kropenatá, ale také i přilbová (Numida meleagris), ještě že máme vědecké pojmenování. Jako jediná žije původně v přírodě i mimo tropickou oblast Afriky a to v severní Africe a na Arabském poloostrově. Toto je také perlička nejznámější i díky domestikaci, která je prokázána z území dnešního Maroka již před 2000 roky. Ve starém Římě dosáhl chov perliček velké obliby pro své chutné maso, ale ve středověku z Evropy její chovy vymizely a vrátily se sem v 15. století díky Portugalcům, kteří ji do Evropy znovu dovezli. V přírodě je velmi rozšířená a není zvláštností u napajedel, mimo hnízdní sezonu, vidět hejna o počtu až 2000 perliček. Během hnízdní sezóny se hejna dělí na jednotlivé páry. Divoká perlička snese do hnízda ukrytého v keřích přibližně 12 vajíček, ze kterých se za 27 dnů vylíhnou mláďata. Kohout, perličák, hnízdo a po vylíhnutí i mladé statečně chrání i proti dravcům, často předstírá poranění a snaží se vetřelce tímto způsobem od hnízda odlákat. Je to druh velmi pohyblivý, běžně při hledání potravy ujdou perličky za den 30 až 50 kilometrů. Ve staré literatuře jsou popisovány jako africké slepice. Dnes se s tímto druhem můžeme setkat v přírodě i v jiných tropických a subtropických částech světa, protože tam byly uměle rozšířeny.
Perličky se vyznačují holou nebo ozdobnou hlavou. Ozdoby na hlavě tvoří chocholka nebo helmovitý výrůstek a laloky. Proměnlivost těchto ozdob a rozsah holého krku se považuje za adaptaci, která pomáhá perličkám regulovat teplotu mozku v různých klimatických podmínkách. Perlička supí (Acryllium vulturinum) má tak holý krk, že víc připomíná supa a díky tomu má také takové pojmenování. Peří mají tmavé se světlejším vlnkováním nebo vlněním, je to perlové zbarvení a odtud pochází jejich pojmenování. Přírodní zbarvení tohoto druhu perliček je modré, ale dnes se v chovech perliček můžeme setkat i s perličkami zbarvenými bíle, žlutě, hnědě i jinak. Rozlišit na první pohled pohlaví je u perliček trochu problém, zvláště u mladých jedinců, protože se nijak zvlášť od sebe neliší. U dospělých má kohout o málo mohutnější hlavu než perlička a na ní trochu větší ozdoby. Zbarvení peří je stejné u obou pohlaví a neliší se výrazně ani velikostí. Při stejném stáří je kohout o málo menší.
Perličky se živí semeny, hmyzem a částmi rostlin. Diky tomu se dají snadno chovat v zajetí, jejich potrava se nijak podstatně neliší od potravy slepic, pižmových kačen nebo krůt, a tak je lze chovat společně.

Chovný rok začíná u perliček v březnu až dubnu, záleží na teplotě, kdy perlička začíná snášet vajíčka. Vajíček bývá 80 až 130, zde záleží na ustájení a krmení. Vajíčka dosahují váhu 45 g, mají silnější a méně porézní skořápku, než vejce slepičí, díky tomu je možné je déle skladovat. Žloutek je oranžovější než u vajíčka slepice. To je díky tomu, že obsahuje více karotenu a vitamínu A. Jsou také výživnější než vejce slepičí. Při intenzivním chovu dosahují perličky váhy 2 až 2,5 kg. Jejich maso je podobné bažantímu, ale šťavnatější. Ani dlouhou domestikací se nepodařilo u perliček úplně potlačit plachost, ostražitost a snášení vajíček na skrytá místa. Pokud vás perličky při chovu často vidí, tak si zvyknou. Zanášení vajíček se dá zabránit tím, že v chovných prostorách nebudou žádná místa, která nemáte pod kontrolou.
Perličky v zajetí nejsou dobrými kvočnami, i když existují výjimky. Je lépe dát perliččí vajíčka pod kvokající slepici, nebo si koupit již vylíhlá perličata z líhně. Jestli se rozhodnete pro koupi perličat malých, do stáří pěti týdnů, tak pro jejich odchov budete potřebovat umělou kvočnu nebo také odchovnu. Jestli koupíte perličata starší, tak tam je to jednoduché, jen je vypustíte do chovného prostoru. Jsou však dražší. Perličata malá jsou levnější, ale u odchovu jsou náklady na vytápění, osvětlení a krmení. Záleží také na čase, který může chovatel chovu věnovat a na množství, které chce chovat. Na fotografii jsou perličky odchované pod umělou kvočnou od stáří tří dnů. Z dvaceti neuhynula ani jedna. Pokud chcete třeba jen dvě tři perličky na ozdobu dvora, tak je jednodušší koupit již větší. Během roku jsou ve Fauně nabízena mimo jiné i násadová vajíčka perliček, tak jestli vám začne kvokat nějaká slepice, lze pod ni dát vajíčka a ona se o vylíhlá perličata postará již sama. Takto odchovaná jsou také méně plachá.
Umělá kvočna – to zní dost záhadně a složitě, ale může to být velice jednoduché zařízení. Já používám kartónovou krabici od televize, která je v horní části propíchnutá slabou trubkou a na ni je uprostřed uvázaná přenosná lampa se žárovkou. Na dno dávám noviny, na kterých je napáječka a krmítko. To je vše. Takovou umělou kvočnu používám úspěšně již desítky roků. Kamarád je perfekcionista a tak má kvočnu s podlahovým vytápěním topným kabelem, zářivkou, termostatem a výběhem. I tak je to možné. Žárovka zajišťuje teplo i světlo. Regulace je velice jednoduchá, jestli je kuřatům zima, tak se mačkají pod žárovkou, jestli je jim horko, tlačí se od žárovky dál. Je potřeba chování sledovat a podle toho zvolit výkon žárovky. Správně by měla být kuřata rozptýlena po celém prostoru. Postupně, jak kuřata stárnou, potřebují méně topit. Krabici mám umístěnou ve sklepě v kotelně a také ji ještě zakrývám dekou, ta zabrání úniku tepla. Energie je čím dál dražší, tak krabici příští rok vyložím polystyrenem. V pátém až šestém týdnu není potřeba již topit. Pro ty, co by chtěli teplotu kontrolovat teploměrem, tak v prvních dnech potřebují kachňata 26–28 °C, kuřata 28–30 °C a perličky 32–35 °C. Jak kuřata stárnou, postupně teplotu snižujeme. Já nejdříve žárovku zvedám výš a později dávám o stále menším výkonu a více prostor s kuřaty větrám. Malá perličata lze dobře krmit krmnou směsí pro kuřata s označením K1 nebo směsí pro bažanty BŽ1, později je krmíme tak jako slepice a můžeme jim i přilepšovat koupenou směsí pro nosnice. Perličky pohlavně dospívají ve věku osmi měsíců a v tomto věku tedy začínají snášet. Perličky jsou odolnější vůči nemocem než slepice a nebylo u nich pozorováno ozobávání peří a kanibalizmus. Naše zimní podnebí snáší dobře. V chovu je můžeme mít tři chovné sezóny a jeden perličák by měl mít v hejnu maximálně deset perliček.
Samci perliček jsou hlučnější, zvláště při náhlém vyrušení, a to může být nepříjemné třeba sousedům. Někdy se uvádí, že tento křik odpuzuje potkany, není to však pravda. Ostražitosti perliček se dá využít při společném chovu se slepicemi tam, kde jsou ohrožovány dravci. Perličky velmi rychle uvidí dravce na zemi i ve vzduchu a hlasitým křikem varují ostatní drůbež, mnohdy i dravce křikem zaženou. Perlák v době toku zaútočí i na mnohem větší zvířata než je sám, na psa nebo kočku, ale i na chovatele. Protože jsou to ptáci plaší, je potřeba k nim i přesto přistupovat klidně a tím se také jejich plachost sníží.
S perličkou se můžete setkat i při cestě přírodou u nás. Již několikrát se pokoušeli myslivci zavést perličky jako lovnou zvěř anebo odchované perličky vypouští na podzim k podzimním lovům do revírů. Bažantů z přírody ubývá, tak je možná nahradí perličky, zatím tomu brání to, že perličky v naší zeměpisné šířce špatně sedí na vejcích.
Ostatní druhy perliček – perlička černá, perlička modravá, perlička chocholatá, perlička červenohlavá a perlička korunkatá nemají hospodářský význam, ale je možné je chovat jako okrasné ptáky.