Útulky pro koně?

K naší civilizovanosti a humanitě patří péče o nemocné a staré příslušníky našeho druhu. S růstem životní úrovně lze pečovat i o „neužitečná“ stará a nemocná zvířata, vůči kterým alespoň citlivější lidé cítí jisté závazky a povinnost nechat tato zvířata v klidu dožít. Společnost také přijala zákony proti týrání zvířat, aby v něm mohla účinně bránit. Z předchozího vyplývá, že pokud dosavadní majitel nechce nebo nemůže o své zvíře řádně pečovat a zvíře je pro svou povahu, chování, onemocnění, zranění nebo stáří nežádoucí pro nějakého jiného majitele, takže není možné ho prodat k jakémukoliv využití, je nutné zajistit pro zvíře útočiště – útulek.
Nebudu příliš rozvádět, zda-li se někdy o konkrétního koně nestaráme zbytečně dlouho. Zatímco v humánní medicíně se diskutuje nad eutanázií jako možnosti řešení situace, kdy pacient po dalším životě v utrpení netouží (ale zároveň se bojíme, aby nebyla zneužita), u zvířat se nám jejich vůli nepodaří zjistit. Přiznávám, že mne příliš nedojímá snaha pomáhat velmi zraněným zvířatům v přežívání, myslím, že zvířata žijí především pohybem, kontaktem s ostatními, proto považuji za důležité dobře posoudit vyhlídky zvířete do budoucna a nebránit zvíře před odůvodněným utracením.
Útulky by se neměly uchylovat k tomu, že budou veřejnosti předkládat jako příklad své záslužné práce co možná nejzbídačenější „klienty“ a vzájemně se v tom předhánět – my máme v péči slepého koně – my dva slepé koně – my také dva a oba ještě kulhají … Útulky by se měly ujímat koní, kteří mají postižení dočasné, např. vyléčitelné zranění, trpí důsledky nedostatku krmení, týrání a chybné výchovy, tedy koní, kteří mohou být pomocí profesionální, kvalitní a obětavé péče změněni z koní „na utracení“ na zvířata nejenom schopná radosti ze života, ale dokonce i různého stupně pracovního nebo chovného využívání.
Potřebujeme útulky jako instituce otevřené přijetí koní odebraných úředním rozhodnutím jejim dosavadním majitelům pro prokázané dlouhodobé týrání, kdy naléhavost situace týraného zvířete a nutnost zajistit mu nadstandardní péči neumožňuje spoléhat na improvizaci nebo čekat s odebráním zvířete až na dobu nalezení ochotného konečného opatrovníka. Funkce útulku by měla spočívat nejen v přijetí vyhublého koníka s přerostlými kopyty a dávat takové koně „do pořádku“, ale poté, co se koník dostane z nejhoršího ven, usilovně se snažit umístit ho jinam. Být tedy jakousi přestupní stanicí.

Otázkou je, zda-li všechny útulky mají o umisťování svých svěřenců prioritní zájem. Přiznám se, že jsem se o adopci koně z útulku konkrétně nezajímala, ale mám jistou zkušenost z psího útulku. Před lety nám náhle uhynula čuvačka. K farmě velký pes patří a protože se nám nechtělo čekat, až si vychováme štěně, rozhodli jsme se inspirovat pořadem Chcete mě? a navštívili nejbližší psí útulek. Vzít si domů dospělého psa jsme se nebáli, i zmíněná čuvačka k nám přišla jako roční. Asi jsme si bláhově mysleli, že když máme v našem kotci volno, tak útulku pomůžeme, když si do své péče vezmeme nějakého jejich „strávníka“ a uvolníme v útulku jedno místo pro jiného nalezence. Pracovníci útulku se nás podrobně vyptali na podmínky, jaké psovi nabízíme (dvorek, kotec, chození s poníkama na procházky), načež prohlásili, že velké psy dávají jen „do bytu“ – což bylo jediné, co jsme nechtěli, protože jsme doma skoro jen jedli a spali, a mít na dvoře prázdný kotec a nacpat do domku 2+1 kromě tří dětí ještě hafana nám připadalo hloupé. Řeč se točila víc než kolem možnosti si odvést trochu většího hlídače, kolem toho, že bychom měli nejdříve přispět útulku na krmení jejich psů … Odjeli jsme bez nového člena rodiny a sehnali si štěně. Nevím, jestli lidem z tohoto útulku nekřivdím, ale měla jsem dojem, že nemají zájem příliš se „zbavovat“ psů, co mají v opatrování. Než jsem se zamyslela nad důvody, přišlo mi to nelogické. Ale to jsem byla asi naivní – jak by na city dárců působil poloprázdný útulek s několika obsazenými kotci? Útulek musí být plný, aby byl v tíživé situaci a aby mzda zde pracujících lidiček byla opodstatněná. Přesto útulky pro psy fungují a byť stále plné, psy přijímají a nabízejí k adopci. Takže v čem je jádro pudla? Psí útulky mají oproti koňským ještě jiné specifikum. Obce a města je budují a provozují nebo na ně přispívají, protože prioritou je zamezit volnému pobíhání bezprizorních psů s nebezpečím napadání lidí (hlad, agresivita, vzteklina). Koně mohou každému chovateli (či jezdci po jeho pádu) utéci, ale ještě se nestalo, aby se k zatoulanému koni nehlásil nějaký majitel. Koně se dostávají do útulků nejčastěji tak, že jsou odkoupeni (vykoupeni) od dosavadního majitele. Tím se zásadně liší od psích či kočičích útulků. Je to proto, že člověk, který si je vědom, že jeho kůň již není pro nikoho užitečný, může zvolit možnost dát koně na jatky, zatímco pokud je kůň využití v práci nebo v chovu schopen aspoň teoreticky, snaží se jej dosavadní majitel zpeněžit za cenu vyšší než je jatečná. Pokud má kůň štěstí a jeho majiteli na něm dostatečně záleží, dá přednost darování koně do dobrých rukou, nejraději někomu, koho zná. Darování útulku je výjimečné a často ho volí majitel v nějaké tísni – například již není schopen hradit náklady za ustájení koně, dlouhodobě onemocní nebo koně zdědí. Majitelé darování koně do útulku volí jako poslední možnost, což je dobře, neboť kapacita několika českých útulků by nestačila pojmout všechny vysloužilce, důchodce a podobné koně. Bohužel dochází k vykupování koní, kteří by správně měli být úředně jejich majitelům zabaveni, ale nedošlo k tomu a majitel útulku, protože mu osud týraného koně není lhostejný, je nucen se dohodnout s „majitelem“ na prodeji dost často za cenu, kterou tento kůň neměl, ani když byl fit!
Všechno to komplikují i zkušenosti některých chovatelů, kteří se rozhodli darovat staršího koně, protože neměli srdce dát ho na jatky a doufali, že může ještě někomu udělat radost a zasloužit si krmení atd. Darováním koně si uvolnili místo ve stáji pro koně mladého a perspektivního. Stalo se také, že noví majitelé darovaného koně bez skrupulí nechali odvézt takřka obratem na jatky, aniž by toto konzultovali s původním majitelem a na tom, že původní majitel chtěl koni dopřát delší život, legálně vydělali.
Důsledkem toho, že kůň má i jatečné využití a proto málokdy nulovou hodnotu, že darování neznámému člověku (nebo neznámému soukromému útulku) by mohlo skončit zklamáním, i toho, že kůň je mnohdy evidován v nějakém účetnictví a musí se při darování ocenit znalcem je situace, kdy útulky musejí koně vykupovat a prakticky ze stejných důvodů je zájemcům o adopci prodávat!
Zatímco z psího útulku si tedy odvedete pejska zdarma, což usnadňuje umisťování těchto zvířat k novým páníčkům, koupit si koně z útulku znamená dát za koně skoro totéž, jako za koně koupeného na inzerát, ale ztrácíte výhodu většího výběru. Získáváte zvíře zachráněné a nevíte, zda-li se prožité týrání u koně neprojeví v budoucnosti. Obdobné riziko je i u pejsků, zde ale máte tu počáteční výhodu. Adopce koní za úhradu vyvolává podezření - oni ho možná dostali zdarma, ale mně ho prodali, na koni tedy asi vydělali a to si říkají útulek a chtějí podporovat od sponzorů! Řešením je pravdivé zveřejňování veškerých informací o útulku a jeho obyvatelích. Evidence toho, za kolik byl který kůň zakoupen, jaké peníze se vynaložily na léčení konkrétního koně, jak dlouho v útulku pobýval a za kolik byl prodán. Pokud takové informace budou poskytovány, bude pak pozitivně přijato i to, když bude kůň adoptován za vyšší cenu, než byl vykoupen (je v lepším zdravotním stavu, prošel výcvikem). Půjdou doložit i případy opačné, kdy kůň vykoupený z utrpení za cenu požadovanou předchozím majitelem, nalezne trvalý domov díky prodeji jen za symbolickou částku.
Chov koní si na sebe málokdy vydělává, pokud nejde o koně pracujícího v lese, v drožce ve městě, špičkového sportovního koně, žádaného plemeníka apod. Menší chovatelé drží koně jako hobby, ať už platí za ustájení nebo mají koně ve stáji u domu. Další mají chov koní jako doplněk k jinému podnikání a ztrátovost chovu je kompenzována ziskem farmy, penzionu či jiné podnikatelské aktivity. Zatím se v ČR nenašel milionář, který by postavil a provozoval vzorový útulek určený pouze pro potřebné koně (lepší je stejné peníze investovat do dostihové stáje a užívat si vzrušení na dostizích než se zabývat i týranými koňmi, to je pochopitelné).
Útulky se někdy rodí tak, že chovatel jednoho či více koní podlehne emocím a ujme se koně, který potřebuje pomoc. Vždyť jsem-li schopen postarat se o své koně, jeden chudák navíc se zvládne také. I pracovně zcela nepoužitelný kůň je často uvítán s nadšením v případě, že se kolem stáje motá víc lidiček než je koní – zejména mládež uvítá mít „svého“ koně na čištění a opečovávání. A tak majiteli stáje nepřibude práce, ale jenom výlohy na krmení. Později se však situace opakuje a koní, kterých se stáj ujala, přibývá a náklady spojené s jejich krmením, péčí veterináře a kováře, překračují možnosti majitele. Dobrá vůle už tedy nestačí a jsou potřeba peníze odjinud – dary od sponzorů. Stáj se proto začne prezentovat jako útulek pro koně, aby mohla potencionální dárce oslovovat. Přitom stále jde o stáj „neútulkovou“, s původními zdravými koňmi majitele, s komerčně pronajímanými boxy, s odchovem hříbat atd.
Samozřejmě instituce prohlašující sami sebe za útulek pro zvířata, se musejí smířit s kontrolou veřejnosti. Dárci chtějí mít jistotu, že jsou jejich peníze využívány ve prospěch potřebných zvířat. Vše komplikuje fakt, že útulky provozují obvykle fyzické osoby, které mají posléze v majetku všechny koně, tedy ani z právního hlediska nejsou koně útulkáři a ostatní odlišováni. Také je pravděpodobné, že i koně kdysi týraní či staří se mohou přiměřeně používat a jsou využiti k jistému odměňování ve stáji pracujících dobrovolníků, pro které je zážitkem i kroková vyjížďka, kterou mohou absolvovat i koňští dědečkové a babičky. Nakonec v podstatě nerozlišíte, kteří koně jsou v útulku, protože pro ně jiné místo nebylo, a kteří jsou ti ostatní. Musím zdůraznit, že to nepoznáte ani podle toho, jak s nimi zachází majitel útulku, protože má rád všechny, na všech koních mu záleží a o všechny se stará co nejlépe. Obvykle se v útulku angažuje celá parta lidí, kterým nejen záleží na koních a rádi si za práci kolem nich zajezdí, ale kteří jsou také hrdí na to, že pomáhají v útulku. Sám majitel útulku nemusí mít jasno - je kůň poté, co jsem s ním skončil sportovní kariéru můj nebo útulkový důchodce? Je klisna zachráněná před týráním a nyní rodící rok co rok hříbě chovanec útulku nebo chovné zvíře?
Majitel útulku nemívá moc času na podobné úvahy, natož na to, aby účetně oddělil útulkové koně od ostatních a tedy používal peníze z darů jen ve prospěch útulkové části stáje. Má-li vlastní peníze na krmení, nakoupí seno všem koním, dostane-li dar, zaplatí všem koním kováře apod. Bohužel se najdou i šťouralové, kteří se ptají: není to tak, že se majitel stáje ujal několika zubožených koní a pod zástěrkou záslužné existence koňského útulku využívá přijatých peněz k financování soukromého chovu koní? To by pak mohl mít „útulek“ každý, kdo ve své stáji živí svého vlastního starouška invalidu. Nezapomeňte - lidé necítí morální povinnost financovat svými dary zdravé chovné a sportovní koně.
Vrátím-li se k předchozím úvahám, je mi opravdu mnohý útulek podezřelý. Ne tím, že by v něm uhynul nějaký kůň, to považuji za důsledek ustájení starých a marodných koní. Dokonce ani úhyn více zvířat v krátké době může být zcela v pořádku, protože statistika je prostě ošemetná. Někdo bude mít rok co rok průměrné úhyny a jiný bude čtyři roky bez úhynu a pátý rok si to „vybere“ najednou. Zaráží mne jiné věci, např. to, že i koňské útulky (jako ty psí) se udržují přeplněné, protože to asi lépe působí na soucit dárců. Dokonce ani slavný vyhořelý útulek neřešil situaci tak, že by prosil o rozebrání koní jinými útulky nebo hledal intenzivně koním jiné majitele. Slyšeli jsme pouze – pošlete peníze. Útulky se nesnaží sdělovat celkové vyžebrané sumy ani jaké skutečné náklady na ustájení a péči týraných koní byly vynaloženy, nebo z jakých zdrojů a v jaké výši jsou hrazeny výdaje na souběžně chované zdravé chovné, sportovní a turistické koně. Jsou útulky, které lidem předvádějí, v jak hrůzostrašném stavu přebírají koně, ale také, jak si útulkoví koně vedou dobře ve sportu Dochází to tak daleko, že si majitel útulku zvykne na sponzoring celého svého „koňského podniku“ tak, že není připraven financovat své koně ze svých zdrojů a zcela se spoléhá na veřejnost. Je podle mne nezodpovědné ustájit si doma pár koňských vysloužilců a apelovat na nutnost zachránit tyto koně z prostředků druhých, když se s tím „sveze“ i záchrana zdravých koní.
Máme spoustu nadací, které řeší mnohem závažnější problémy naší doby. Přesto se najdou lidé, kteří jsou ochotni pomáhat právě starým, nemocným a týraným koním. Mám ale dojem, že si v poslední době sami majitelé útulků uvědomují, že suma peněz, kterou lze získat je omezená a jde jen o to, kolik si z tohoto „koláče“ jeho útulek ukousne. Smutnou reakcí je, že se útulky navzájem pomlouvají. Bohužel to ale nefunguje, jak žalobníčci doufali. Dárce to naopak odrazuje od podpory v této oblasti. Vhodnější než soupeření o sponzory by byla spolupráce útulků mezi sebou, ukazující, že nejde nikomu o zisk, ale především o prospěch týraných zvířat. Místo pomluv se vzájemně doporučovat, spolupracovat a pomáhat si. Propagovat všechny útulky, nejen ten svůj. A jak útulky dát dohromady? Snad založením jakési společnosti pro ochranu koní před týráním, do které by všechny seriozní útulky vstoupily? Snad záštitou některého periodika, které by podporovalo všechny útulky a postupně je představovalo? Myslím si, že by na tom žádný útulek netratil. Tedy v případě, že majitelům útulků jde skutečně o spásu ubohých koní a nikoliv o snahu prostřednictvím sponzorských darů financovat i vlastní chovatelské a sportovní ambice.

PS. Neprovozuji žádný útulek, na dožití darovanou dvacetiletou klisnu živím z vlastních prostředků spolu s ostatními koňmi. Nehodlám se ujímat více koní, než uživíme.