ZOO – Farma U dvou kvítků

„Žába,“ vykřikl Sipel a vrhnul se do vody v nadšení, které jsem i já musel obdivovat.
„Mám ji,“ vynořil se prskajíc vodu a podal mi to stvoření. Byla to ropucha velikosti dobrých 18 cm a podle všeho se jednalo o samičku druhu Bufo juxtasper.
„Potřeboval bych i samce,“ řekl jsem a rozhlížel se kolem.
„Taky dostat, co ty nabízel moje rodina?“
„Jistě,“ přisvědčil jsem, načež on zvedl druhou ruku a v ní držel další kus. Bohužel se jednalo také o samičku.
„Hledej dál,“ řekl jsem suše a odvrátil se od přítele. To proto, že jsem periferním zrakem zahlédl jakýsi drobný pohyb na kamenech lemujících břeh. Vlastně to místo už navazovalo spíš na malou mýtinu uvnitř jinak kompaktního porostu lesních velikánů. Snažil jsem se tím směrem zaostřit svůj zrak, ale nic jsem neviděl. Postoupil jsem tedy o krok vpřed. Nic. O další krok. A teď. Teď se tam na tom zbytku staré stavby cosi pohnulo. Byl to malý, asi jen deset centimetrů dlouhý gekonek, snad nějaký Cosymbotus. Na jeho ulovení jsem však neměl nejmenší šanci. Jde totiž o noční zvířátko, které se zde jen vyhřívá a při vyrušení zmizí v nitru kamenné skalky, aby se pak objevilo až s nastalým soumrakem.
„Škoda,“ vzdychl jsem si.
„Ááááá,“ vynořil se Sipel znovu z říčky kousek ode mne. V dlaních svíral rovnou tři žabky výše zmíněného druhu.
Měl jsem z nich stejnou radost jako on, ale to už se slunce sklonilo k západu a nám zbývala tak hodina, hodina a půl času na návrat k vozu a hurá směrem k hotelu.

Ještě téže noci jsem si to zamířil vyzbrojen zapůjčenou baterkou na břeh jezera Toba. Tady přímo pod hotelem pro smetánku, myslím že se jmenoval Kamala Beach, na vyzděné římse jsem se pak pokoušel o lov zdejších nejrozšířenějších gekonků, deseticentimetrových potvor druhu Gehyra mutilata. Musím říct, že jsem měl docela štěstí a na první pokus jich nachytal hned téměř dvacet kousků. Smutné na tom bylo, že mi krátce před půlnocí poklepal na rameno ozbrojený strážce hotelu a naznačil mi, že moje další přítomnost na tomto místě je nežádoucí. Přikývl jsem a chystal se odejít, když tu mi náhle padla do oka větev nad mužovou hlavou. Šlo o nějaký okrasný strom, snad o řešetlák indický Ziziphus mauritiana, na jehož sklánějící se větvi sedělo cosi, co připomínalo velkou tlustou cívku. Sice jsem viděl dost špatně, protože muž na mě mířil halogenovou baterkou, nicméně jsem postřehl, že to zvířátko je naším rozhovorem vyrušeno ze sna nebo snad z lovu na číhané a právě se pokouší změnit stanoviště. Nebylo mu dáno. Najednou se strom ve větru zakymácel a šup, had spadl rovnou na strážce pořádku. Jen se tak stalo, vykřikl jsem česky něco v tom smyslu, ať se ani nehne a vrhl se na hada.
Samo sebou mi ten muž nerozuměl jediné slovo a třebaže se mi zvíře podařilo ulovit živé a zdravé, on se cítil mým aktivním výkonem spíše poškozen. Ba co víc, doslova napaden.
Jakmile jsem se z jeho maličkosti zvedl, jeho tvrdá pěst mi rozrazila horní ret a v opakovaném staccatu ran mě pak ozdobila na příštích pár dní pěknými monokly pod očima. Jediné co mne v tu chvíli hřálo u srdce, bylo pomyšlení, že se mi právě podařilo ulovit u nás nepříliš známého stromového hada druhu Dendrelaphis caudolineatus ve velikosti 140 cm.
 

29. Když lidské tělo pláče

Na hotelový pokoj, dá-li se tomu tak říkat, jsem se vrátil kolem půlnoci zbitý a unavený. Zalezl jsem si do té síťovky, co jí tady nazývají postel a téměř okamžitě usnul. Nečesaný, nemytý. Jenže smůla nechodí po horách, ale po lidech a zpravidla v sérii tří. Krátce před svítáním jsem se probudil s příšernou bolestí břicha. Ve střevech mi bublalo a klokotalo a já si připadal, že se mi tam obrací nejméně půlmetrový krokodýl.
Chtěl jsem slézt z postele a v návalu toho břichabolu docela zapomněl, kde že to spím. Hamak se trochu zakymácel a než jsem se nadál, ležel jsem jak široký, tak dlouhý pod svým závěsným lůžkem.
„Auu!“ zařval jsem. „Do prrr…kýnka!“
Vyškrábal jsem se na nohy a vtrhnul do malé místnůstky, jež měla být toaletou a sprchovým koutem zároveň. No, nebudu vám ani líčit, jak to tam vypadalo. Nakonec mi to v té chvíli bylo docela jedno. Ale byla to hrůza hrůz a host přede mnou se nejspíš potýkal se stejnými střevními problémy jako já.
Zatímco jsem tedy rodil ježky proti srsti a venku začínalo svítat, přemýšlím nahlas nad svým včerejším menu:
„Dyť sem vcelku nic nejedl, jen ty dva banány a ty sem si loupal sám… vlastně pak sem si dal se Sipelem ještě rýži s tomatovou omáčkou, kterou mu připravila jeho žena… ale tu sem zapil zdejší ostrou pálenkou, vědom si toho, že dezinfekce je nutná…Aúúú, to bolí…“
Na čele mi stál studený pot a v mém břiše určitě bojovala tisícero armád rozličných zdejších potvor, které mohou člověka v podstatě i zabít.
„A ještě,“ vzpomněl jsem si najednou. „To bude ono. Pak jsem si dal u stánku to krásně zlatavé kuřecí karí a na oleji opražené ančovič…“
Nějak jsem to nedopřemýšlel. Při dalším návalu tupé bolesti, při níž se vám ve střevech převalují hypotetické balvany velikosti lidské pěsti, jsem se poroučel k zemi.
Vzbudil jsem se polonahý a ještě špinavější, obtočený kolem rezavé zapáchající mísy, jež postrádala prkénko. Okamžitě jsem se přesunul do stejně rezavé sprchy a pustil na sebe vodu, která rozhodně nemohla tvrdit, že by byla horká. Namydlil jsem se malým hotelovým mejdlíčkem a utřel do čistých erárních ručníků. Hned jsem se cítil o poznání líp.
Pak jsem s neustávajícími bolestmi a v předklonu ošetřil těch pár ulovených zvířata, vzal si dvě tablety Imodia a zamířil před recepci, kde jsem se měl za svítání setkat se Sipelem. Čekal tu na mne již víc jak hodinu, ale jeho nátuře, jako ostatně většině zdejších lidí, nedělalo čekání nejmenší potíže. Stál tam opřený o blatník auta a s rukama zkříženýma na prsou klidně přežvykoval svou ranní porci betelu.
„Tak kam dnes, pane?“ zeptal se mně kostrbatou angličtinou.
„Dneska jen kolem jezera,“ odvětil jsem, a bledý a zničený se usadil do jeho vozu.
„Vy včera hodně pít a hodně jucha jucha,“ zazubil se na mě se šibalským leskem v očích.
„Ne. Ne jucha jucha, ale au, au, au…“ ukázal jsem si na nedopnutý pásek.
„To voda jít na stolici?“ zajímal se on.
„Přikývl jsem.
„To není dobré. To mít cizí bílí lidé, když jíst rukama venku.“

(pokračování příště)