Naši čolci

Pozorování našich čolků v době jejich rozmnožování, kdy se samci odění ve svých svatebních šatech neúnavně dvoří samičkám, mě přivedlo k chovu ocasatých obojživelníků. Tato skupina se však netěší takové oblibě, jako například hadi nebo ještěři a proto je sortiment nabízených druhů velice skromný. Choval jsem dlouho žebrovníky Waltlovi, axolotly mexické a čolky čínské (Cynops orientalis). Avšak žádný z těchto druhů se vzhledem nevyrovná kráse našich čolků. Dovolím si proto naše druhy trochu představit.
Pro mnohé živočichy je jaro dobou páření nebo rození mláďat. Brzké jaro je dobou, kdy do různých stojatých vod přicházejí skokani a ropuchy zplodit své potomstvo. V tuto dobu se asi málokomu podaří nevšimnout si jich, na jejich strastiplné pouti plné nebezpečí. Mnohým z nich se stanou osudné silnice, které musí překonat. Avšak nejsou to jediní naši obojživelníci, kteří míří za láskou do svých rodných vod. Ty, o kterých zde bude řeč, asi málokdo z vás uvidí, pokud je přímo nehledá. Žijí skrytým způsobem života a i jejich velikost je dosti malá. Jsou to naši čolci.

Čolek obecný, pár v době rozmnožování.

Čolci patří do třídy obojživelníků (Amphibia), řádu ocasatých (Caudata), čeledi mlokovitých (Salamandridae). Tuto čeleď na našem území reprezentuje mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a sedm druhů čolků (rod Triturus, podle staré taxonomie pět druhů).
Způsob života našich čolků je dosti skrytý. V období mimo páření žijí ve vlhkém podrostu lesů, na vlhkých loukách a pastvinách, v mokřadech apod. Za dne se skrývají v děrách v zemi, v troudu, v napadaném listí, pod kořeny stromů nebo v drnech. Aktivní jsou v noci nebo za deštivého počasí, kdy loví hmyz, červy a jiné bezobratlé. S příchodem zimy jsou již zalezlí v nepromrzajících děrách hluboko v zemi. Zde v zimním spánku čekají na příchod jara.

Samec čolka obecného brzy na jaře. Lemy ještě nejsou vyvinuty.

V březnu a dubnu vstupují čolci do rybníčků, tůní nebo i jen malých dočasných louží, aby zde zplodili své potomstvo. Ve vodě jim narůstají mezi prsty blány, kůže se stává vláčnou a hladkou, na ocase vyrůstá lem, který jim umožňuje lépe plavat, zbarvení se stává sytější. Kromě toho se samcům vytvoří charakteristické ozdoby v podobě různých pestrých lemů na hřbetě i ocase. Zbarvení samců je křiklavě pestré, avšak svrchu je povětšinou méně výrazné, aby neupoutalo nežádoucí pozornost predátorů. Proto se pestré zbarvení soustřeďuje na bocích a bříšku.
Samičky jsou v této době pronásledovány aktivními samečky, kteří se je snaží zaujmout svým tancem. Tyto tance jsou pro každý druh charakteristické. Jejich účelem je, aby samečkův spermatofor (schránka v níž je uloženo jeho sperma) nasála samička kloakou. Proto ji sameček navádí na místo, kde jej odložil. Samička, jakmile je oplozena, klade malá oválná vajíčka jednotlivě na lístky různých rostlin nebo i listy spadlé do vody. Každé vajíčko pečlivě nožkami zabalí do listu.

Pár čolka horského v době rozmnožování.

Jakmile je úkol splněn, čolci pomalu ztrácí své svatební šaty a opouští vodu většinou v červnu, aby žili po zbytek roku na souši. Jejich zbarvení je opět fádní, co nejméně nápadné, kůže je suchá a zrnitá. Jen bříško je pestřejší, aby odradilo případné predátory. Čolci totiž vylučují určité kožní sekrety, které jsou mírně jedovaté.
Zatímco jsou dospělí na souši, ve vodě roste čolčí drobotina. Jakmile se vylíhne z vajíček, uchytí se na rostlinách zvláštními háčky, tzv. Rusconiho orgánem. Ten po čase zmizí. Nejprve jim (na rozdíl od žabích pulců) narostou hrudní končetiny, pak teprve pánevní. Za hlavou mají bohatě větvené vnější žábry, které jim umožňují dýchat ve vodě rozpuštěný kyslík. Malí čolci se živí nejdrobnějším planktonem. Čím jsou větší, dokážou zdolávat větší kořist, jako jsou různé larvy vodního hmyzu, ale i pulci žab a někdy neušetří ani své menší sourozence. Čolčí larvy mají mnoho nepřátel. Loví je velcí potápníci, larvy dravého hmyzu – vážek a brouků, různé dravé ploštice – znakoplavky, splešťule a jiné.
Jakmile jsou už dost velcí, to je asi tak ke konci léta, čeká je metamorfóza, což je přeměna ve vodě žijící larvy v suchozemsky žijícího čolka. Tato přeměna není nic jednoduchého. Musí dojít k mnoha změnám, jak fyzickým, tak metabolickým. Tělo i končetiny musí dodatečně zesílit, oči získají víčka, ztrácejí se lemy na ocase a hřbetě. Největší změnou prochází dýchací a vylučovací soustava. Zanikají vnější keříčkové žábry a vznikají plíce. Nejen dýchání, ale i hospodaření s vodou v organismu se uzpůsobuje novému životu. Je-li vše připraveno, vylézá jednoho dne malý čolek ze své rodné vody do neznámého světa. Bude-li mít štěstí, vrátí se sem zpět za pár let, aby zde i on zachoval svůj rod.

Samec čolka velkého.

Čolek obecný (Triturus vulgaris) je našim nejhojnějším druhem. Vyskytuje se od nížin až po vyšší polohy. Je velký asi sedm centimetrů. Jedinci žijící ve vyšších polohách dosahují větších velikostí, a to až deset centimetrů. Samečci jsou v době páření tečkovaní a zdobí je vysoký zubatý lem. Na ocase mají namodralý pruh. Samičky jsou popelkami, oděnými jen v zelených až hnědých odstínech. Čolci obecní vyhledávají malé zarostlé tůňky. Ve vodě se zdržuje z našich druhů nejkratší dobu. Je to silně ohrožený druh a proto je zákonem chráněný.
Čolek horský (Triturus alpestris) je z našich druhů asi největší parádník. Samci přímo hýří barvami. Jejich boky zdobí modrý pruh a tečkování, bříško je sytě oranžové, hřbet je modročerný. Na hřbetě mají nízký pruhovaný lem, který se až na ocase rozšiřuje. Samičky jsou tmavě zbarveny s oranžovým bříškem lemovaným tečkami. Tento druh dorůstá až dvanáct centimetrů. Samičky jsou větší. Jak druhový název napovídá, vyskytuje se spíše ve vyšších polohách. Tento čolek vyhledává i úplně malé vody, mnohdy se spokojí i s louží nebo příkopem u cesty. Jelikož obývá chladnější prostředí, může u něj docházet k zimování larev a jejich metamorfóza proběhne až příští rok na jaře. Je to chráněný a silně ohrožený druh.

Samec čolka karpatského s typickým vlákénkem na konci ocásku.

Čolek karpatský (Triturus montandoni). Tento endemit karpatského oblouku se u nás vyskytuje pouze v Beskydech a několik málo lokalit je známo i v Jeseníkách. Je velký asi jako čolek obecný. Jeho zbarvení je i v době jara skromné. Lem má pouze na ocase na jehož konci je vlákénko. K páření mu stačí i pouhá louže. Podobným druhem, který jen okrajově zasahuje ze západu na naše území, je čolek hranatý (Triturus helveticus). Je znám jen z několika málo lokalit. Oba druhy jsou chráněny a jsou to kriticky ohrožené druhy. Čolek karpatský se vzácně kříží s čolkem obecným a dokonce i horským.
Čolek velký (Triturus cristatus) je, jak název napovídá, opravdu velký a to až dvacet centimetrů. Svrchu je hnědě zbarvený. Samec má vysoký kožovitý zubatý lem na hřbetě a ocase. Na ocase má samec ještě světlý až bílý pruh. Břicho obou pohlaví je černě skvrnité na žlutooranžovém podkladě. Tento čolek má rád větší, rostlinstvem dobře zarostlé tůně. Setrvává z našich čolků nejdéle ve vodě a to až do léta. Jeho larva je charakteristická a dobře odlišitelná od předchozích druhů. Má vysoký lem a má dlouhé prsty, které vypadají jako pařáty. Je to chráněný a kriticky ohrožený druh. Jeho dva příbuzní, kteří byli dříve považováni za jeho poddruhy, zasahují do našeho území jen okrajově. Jsou to čolek dunajský (Triturus dobrogicus) z hranic se Slovenskem a čolek dravý (Triturus carnifex), který žije na hranicích s Rakouskem. Oba druhy se čolku velkému podobají, plodně se s ním kříží,a tak vznikají tak různé hybridní zóny.
Všechny naše čolky ohrožují různé faktory prostředí. Mnohé z nich má na svědomí lidská činnost v krajině. V dobách minulých byly všechny mokřady a malé vodní plochy považovány za nevyužité jalové plochy, proto docházelo k vysušování, zavážení, melioraci těchto ploch a jejich přeměnu v ornou půdu. Velká chemizace, průmysl, automobilismus narušily čistotu vod v nichž čolci hledali útočiště. Úbytek všech obojživelníků vedl k zákonné ochraně všech našich druhů i jejich prostředí. Doufejme, že karta se obrátí a čím dál častěji budeme moci spatřit tato krásná stvoření při jejich jarních tancích.

Čolek obecný (Triturus vulgaris) je našim nejhojnějším druhem. Vyskytuje se od nížin až po vyšší polohy. Je velký asi sedm centimetrů. Jedinci žijící ve vyšších polohách dosahují větších velikostí, a to až deset centimetrů. Samečci jsou v době páření tečkovaní a zdobí je vysoký zubatý lem. Na ocase mají namodralý pruh. Samičky jsou popelkami, oděnými jen v zelených až hnědých odstínech. Čolci obecní vyhledávají malé zarostlé tůňky. Ve vodě se zdržuje z našich druhů nejkratší dobu. Je to silně ohrožený druh a proto je zákonem chráněný.

Břišní strana čolka velkého.

Čolek horský (Triturus alpestris) je z našich druhů asi největší parádník. Samci přímo hýří barvami. Jejich boky zdobí modrý pruh a tečkování, bříško je sytě oranžové, hřbet je modročerný. Na hřbetě mají nízký pruhovaný lem, který se až na ocase rozšiřuje. Samičky jsou tmavě zbarveny s oranžovým bříškem lemovaným tečkami. Tento druh dorůstá až dvanáct centimetrů. Samičky jsou větší. Jak druhový název napovídá, vyskytuje se spíše ve vyšších polohách. Tento čolek vyhledává i úplně malé vody, mnohdy se spokojí i s louží nebo příkopem u cesty. Jelikož obývá chladnější prostředí, může u něj docházet k zimování larev a jejich metamorfóza proběhne až příští rok na jaře. Je to chráněný a silně ohrožený druh.

Malý čolek horský po metamorfóze.

Čolek karpatský (Triturus montandoni). Tento endemit karpatského oblouku se u nás vyskytuje pouze v Beskydech a několik málo lokalit je známo i v Jeseníkách. Je velký asi jako čolek obecný. Jeho zbarvení je i v době jara skromné. Lem má pouze na ocase na jehož konci je vlákénko. K páření mu stačí i pouhá louže. Podobným druhem, který jen okrajově zasahuje ze západu na naše území, je čolek hranatý (Triturus helveticus). Je znám jen z několika málo lokalit. Oba druhy jsou chráněny a jsou to kriticky ohrožené druhy. Čolek karpatský se vzácně kříží s čolkem obecným a dokonce i horským. Čolek velký (Triturus cristatus) je, jak název napovídá, opravdu velký a to až dvacet centimetrů. Svrchu je hnědě zbarvený. Samec má vysoký kožovitý zubatý lem na hřbetě a ocase. Na ocase má samec ještě světlý až bílý pruh. Břicho obou pohlaví je černě skvrnité na žlutooranžovém podkladě. Tento čolek má rád větší, rostlinstvem dobře zarostlé tůně. Setrvává z našich čolků nejdéle ve vodě a to až do léta. Jeho larva je charakteristická a dobře odlišitelná od předchozích druhů. Má vysoký lem a má dlouhé prsty, které vypadají jako pařáty. Je to chráněný a kriticky ohrožený druh. Jeho dva příbuzní, kteří byli dříve považováni za jeho poddruhy, zasahují do našeho území jen okrajově. Jsou to čolek dunajský (Triturus dobrogicus) z hranic se Slovenskem a čolek dravý (Triturus carnifex), který žije na hranicích s Rakouskem. Oba druhy se čolku velkému podobají, plodně se s ním kříží,a tak vznikají tak různé hybridní zóny.

Biotop obývající čolci obecní a velcí.

Všechny naše čolky ohrožují různé faktory prostředí. Mnohé z nich má na svědomí lidská činnost v krajině. V dobách minulých byly všechny mokřady a malé vodní plochy považovány za nevyužité jalové plochy, proto docházelo k vysušování, zavážení, melioraci těchto ploch a jejich přeměnu v ornou půdu. Velká chemizace, průmysl, automobilismus narušily čistotu vod v nichž čolci hledali útočiště. Úbytek všech obojživelníků vedl k zákonné ochraně všech našich druhů i jejich prostředí. Doufejme, že karta se obrátí a čím dál častěji budeme moci spatřit tato krásná stvoření při jejich jarních tancích.