Euroasijské želvy rodu Testudo, nová taxonomie, pozorování v přírodě a chov v zajetí – 3. část

Testudo ibera PALLAS, 1814
Tento druh není tak hojný jako předešlý, obývá sušší biotopy. Společně s euroasijskou faunou zasahuje svým výskytem do Evropy z východu přes Turecko, východní a jihozápadní Rumunsko, Bulharsko, severní část Řecka po Makedonii a severní Albánii na Balkánském poloostrově. Dále obývá i západní část Malé Asie, resp. Turecka. Z toho je zřejmé, co mi činí v tomto případě problém s novou systematikou. Druh žijící na Iberském poloostrově se nazývá graeca a druh žijící v Řecku ibera. Nebyl jsem na obou lokalitách, tak nechám na hlavě, a budu se věnovat populacím, které znám a mohl jsem je pozorovat jak v přírodě, tak v zajetí.

Možný rozdíl mezi pohlavím T. i.

Testudo ibera žije velmi často na stejných lokalitách společně s Testudo boettgeri. V takovém případě obývá vždy hůře přístupné lokality, většinou vyšší polohy a sušší podnebí. Pro život v drsnějších podmínkách těchto lokalit je tato želva lépe vybavena. Je větší a mohutnější než její příbuzná, vybavená dlouhými drápy, takže zvládá i terén, který je pro člověka téměř nedostupný. Pro tento druh je typické žlutohnědé zbarvení, o odstín tmavší barva kůže a měkkých částí těla. Dorůstá běžně 24–35 cm při váze samic až 5,7 kg. Samci jsou často o dost menší 17–24 cm a váží asi 0,8–1,5 kg.Variabilita zbarvení a velikostí je také veliká, ovlivněná též již zmíněnými pravidly, od světlých odstínů až po téměř hnědočerné jedince. Populace například v Rumunsku, které nejsou zatím nově zařazeny, jsou větší a tmavší, než populace v Makedonii či na severu Řecka. Tato želva je zřejmě z evropských druhů vývojově nejstarší a tím také asi nejohroženější, alespoň podle mého pozorování. Na lokalitách je nejméně početná, přestože žije skrytým způsobem života, zahrabává se i přes den, a tak je velmi obtížné ji nalézt.
Způsobem života a aktivitou se nijak zvlášť od předešlých druhů neliší. Má však raději sušší prostředí a obývá i téměř holé stepi a polostepi, kde si pak vyhrabává dlouhé nory, případně se zakopává pod malé křoviny, či trsy suché trávy. Také složení potravy odpovídá těmto lokalitám a skládá se z větší časti z uschlých trav, bylin, listí keřů (dle ročního období), ale i z trusu zde běžných kopytníků. Rozmnožování a páření je obdobné jako u předešlých druhů, jen snůšky mohou být početnější, ve vyjímečných případech až dvacet vajec.

Mladá, krásná samice T. ibera.

Testudo graeca LINNEUS, 1758
Tento druh jsem neměl zatím možnost pozorovat v přírodě, tak se omezím pouze na základní informace z literatury, případně internetu. Obývá jih Apeninského poloostrova a Sardinii, jih Iberského poloostrova a severní africké pobřeží Středozemního moře. Dorůstá spíše střední až průměrné velikosti předcházejícího druhu. Liší se převážně světlejším zbarvením, barevné odstíny jsou výraznější a celkově světlejší. Barevnost je ovlivněna florou, podnebím, teplotou a vlhkostí. Způsob života je velmi podobný jako u předešlého druhu.

Na večer zalézají želvy pod kameny, do křoví apod. Někdy se zahrabou do země tak, že je není téměř vidět. V tomto případě byla želva již trochu povytažena, aby bylo co fotit.

Testudo terrestris FORSSKAL, 1775
Tento nově samostatný druh, dříve poddruh T. g., obývá velmi suchá místa, pouště a polopouště na Turecko – syrské hranici, v Sýrii a Jordánsku. Měl jsem pouze jeden večer možnost pozorovat tato zvířata. Svým chováním se nijak zvlášť od předešlých druhů neliší. V mém případě aktivovala zvířata asi od 18.00 do 20.00, vracel jsem se již téměř za šera. Za tuto dobu jsem jich napočítal asi dvacet, v suché kamenné polopoušti, více méně bez stromů a keřů, jen trsy suché trávy. Večer se díky podzimnímu času poměrně znatelně ochladilo. Zvířata tyto teplotní rozdíly zřejmě vyrovnávají zahrabáním či zalezením do doupat, já jsem díky časové tísni žádná taková neobjevil. Tento druh je menší než evropské druhy, měří asi 17 až 22 cm. Zbarvení je světlé, žlutozlaté, okrové až žlutohnědé, tmavé skvrny chybí úplně nebo zůstávají pouze pozůstatky, roztříštěné paprskovitě do proužků či skvrn. Případně tenký proužek tmavší barvy lemuje tvar štítků.
V chovu vyžadují tyto želvy vyšší teplotní rozdíly, jiný světelný režim, vyšší vrstvu vhodného substrátu a sterilní podmínky. Osvětlením s podílem UVB/A můžeme přírodní podmínky částečně nahradit. Potrava by měla být také přizpůsobena životu v přírodě, to znamená vyšší podíl suchých trav, případně sukulentních rostlin apod. Podle mého názoru všechny druhy pouštních a polopouštních želv nepohrdnou trusem přežvýkavců i jiných býložravců, stejně jako mršinou. Chov ve venkovních výbězích se ve středoevropských podmínkách u tohoto druhu nedoporučuje, protože je značně náchylný k respiračním chorobám, které způsobuje hlavně vlhkost vzduchu.

(Pokračování příště.)